Na začátku byla v roce 1941 obyčejná procházka se psem. Když ho pak doma jeho majitel Georges de Mestral naštvaně obíral od semínek lopuchu, divil se, že v jeho srsti tak pevně drží. Nelenil a několik si jich dal pod mikroskop. Výsledkem byl o několik let později suchý zip. Dnes hledají vědci inspiraci v přírodě zcela cíleně.
Přilnavý jako tlapička gekona
Pobíhají po skalách, stromech, po kolmé zdi, po stropech a nezastaví je ani sklo. A víme proč – neuvěřitelným schopnostem gekonů přišli totiž na kloub vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley. Mohou za ně miliony keratinových chloupků, jimiž jsou tlapičky gekonů posety, a van der Waalsova síla, která působí mezi molekulami. Díky tomuto "koktejlu" se gekon dokáže udržet i na skle a chloupky by tam unesly i pořádně obézního gekona o váze 130 kilogramů.
To zaujalo výzkumníka Andre Geima a výsledkem je speciální páska. Po mnoha marných pokusech vyleptal se svými kolegy na jeden centimetr čtvereční 100 milionů umělých chloupků o délce dvou tisícin milimetru. Páska ale zatím udrží jen kilogramovou zátěž. Dosud tedy gekonům konkurovat nemůžeme, v budoucnosti však najdou tyto materiály uplatnění třeba jako superlepicí pásky, pomůcky na čištění oken či nové typy pneumatik.
Ostrý jako oko hlavonožce
I když možnosti optických přístrojů sprintují v mílových botách, současné kamery a fotoaparáty používají pořád zakřivené čočky. Můžete se stavět na hlavu, ostrý obraz po celé ploše z nich ale nedostanete, v rozích bude mít vždy horší zaostření. Řeší se to tak, že špičkové fotoaparáty používají soustavu i osmi čoček. Optici se ale vyvinutí dokonalé optické čočky nevzdali a inspiraci hledají pod mořskou hladinou. Naději totiž ukrývají hluboké oči chobotnic.
Tito mořští obyvatelé mají vyvinutou strukturu čočky, která je několikrát silnější než u člověka. Tvoří ji mnoho tenkých vrstev o různé hustotě. Jak světlo prochází z jedné vrstvy do druhé, postupně se zaostřuje. Právě to zaujalo Erika Baera a jeho tým z americké Námořní výzkumné laboratoře. Chce vytvořit levnou plastovou čočku, která by byla schopna superpřesného zaostření. Výsledkem by měla být soustava složená z velkého množství tenkých plastických plátků s různou hustotou.
Tato dokonalá čočka by měla být dostatečně tenká na to, aby mohla být použita v malých kamerách, ale i v chirurgických nástrojích. Kromě toho chtějí vědci vyvinout též pružnou verzi této čočky, která bude schopna měnit ohniskovou vzdálenost. Na trhu by se měly obě čočky objevit během několika let.
Čistý jako list lotosu
Lotos se nestal posvátnou rostlinou buddhismu pro nic za nic, vždy fascinoval svou skvoucí se čistotou, kterou si udržoval za každého počasí. Její tajemství rozlouskla až moderní věda: vodní rostliny, a lotos mezi nimi, mají na svých listech "povoskovanou" vrstvu z miniaturních hrbolků, která odpuzuje vodu. Její kapky pak nemají žádnou šanci se na listech udržet, a jak se kutálejí dolů, strhávají s sebou i malé částečky nečistot.
Právě tenhle princip aplikovali výzkumníci ze Státní univerzity v Ohiu na skleněný povrch a vynalezli tak sklo odpuzující vodu. Tato technologie by nás přitom mohla dovést k samočisticím oknům nejen v automobilovém průmyslu, ale i v domácnostech, ale též ke snížení tření součástek uvnitř mikropřístrojů.
Pevný jako pavučina
Pavoučí vlákno křižáka obecného je v přepočtu na hmotnostní jednotku pětkrát pružnější než ocel a pavučiny jsou třikrát pevnější než kevlar. Není proto divu, že se nad nimi brzy začali se zájmem sklánět vědci i armádní odborníci. Zajímá je hlavně závěsné vlákno, po němž se pavouci spouštějí a jímž upoutávají své pavučiny na místo.
Pevnost tohoto vlákna je obdivuhodná. Využití bychom pro něj měli, hodilo by se v medicíně, stavebnictví, v armádě i v průmyslu, zatím se však potýkáme se základní věcí, jak ho vyrobit. Synteticky se to nedaří a získání přirozenou cestou je velice náročné a drahé. V současné době proto najdeme pavoučí vlákna jen v optických přístrojích. Díky své tenkosti a pevnosti se používají coby nitkovité zaměřovací kříže nebo stupnice v dalekohledech či mikroskopech.