Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Gerryho Conlona mučili 15 let ve vězení. Byl tam za čin, co nespáchal

aktualizováno 
Otec mu zemřel před očima v cele, viděl, jak bachaři zavraždili dva jeho druhy, byl svědkem hromadného znásilňování. Gerry Conlon zažil ve vězení, kam se dostal za bombové útoky IRA, které nespáchal, peklo. A noční můrou byl pro něj život se všemi traumaty i po propuštění. Zemřel 21. června ve věku šedesáti let.

Gerry Conlon se raduje z propuštění (19. října 1989). Netušil, že peklo bude kvůli traumatizujícím vzpomínkám na mučení a bití i pobyt na svobodě. | foto: AP

Nejprve si myslel, že si pro něj přišli kvůli krádeži. Nezastíral, že měl v mládí nenechavé ruce. Bylo mu dvacet a byl to zkrátka pouliční řízek. Jenže celé zatčení vypadalo spíše jako válečná operace. Zatýkali jej vojáci, ne policisté, a na stanici jeli vojenským vozem, všude helmy a spousta zbraní. "Tam mě hodili na zem, dupali po mně a kopali do mě, jeden z nich mě pálil na krku cigaretou," popisoval.

Ona to totiž 30. listopadu 1974 vojenská operace byla. Anglické úřady si myslely si, že Gerard "Gerry" Conlon byl zapletený do teroristického útoku, při němž 5. října téhož roku v Guildfordu na jihozápadě Londýna umřeli čtyři britští vojáci a jeden civilista.

Kromě něj kvůli explozím zatkli další dva muže a jednu ženu, té bylo teprve sedmnáct. Nikdo z nich neměl se zločinem nic společného a britská policie to věděla. Trvalo však patnáct let, než se z vězení dostali. Byly to dlouhé roky. Dlouhé a plné utrpení a ponižování.

Peklo za mřížemi

Conlon byl vláčen po celkem dvaadvaceti vězeních v Anglii a angličtí bachaři věděli, jak se k němu jako k irskému "teroristovi" chovat. Do jídla mu servírovali vlastní exkrementy či do něj míchali střepy. Povzbuzovali ostatní vězně, aby ho pobodali či opařili, dveře jeho cely a cel jeho druhů nechávali dokořán, aby mohli přijímat bicí delegace. Strkali jim do úst pistole, vyhrožovali zastřelením, tloukli jim hlavami o zdi.

Inspektoři Scotland Yardu obhlížejí guildfordskou hospodu Horse and Groom,

Inspektoři Scotland Yardu obhlížejí guildfordskou hospodu Horse and Groom, jednu ze dvou, v nichž provedla IRA teroristický útok. Vybrala si je proto, že se v nich scházeli britští vojáci.

Novinářka Mary-Rachel McCabová, která jej loni zpovídala, poznamenala, že výčet všech hrůz podával klidně, všedně: "Viděl jsem, jak zavraždili dva lidi. Přede mnou. Viděl jsem, jak byly celé skupiny lidí znásilňovány. Hromadně. Lidé se sebepoškozovali. Jedli žiletky a střepy." V listu Guardian napsal, že viděl sebevraždy ze zoufalství: "Ve věznici Long Lartin jsem viděl, jak se kdosi zapálil."

Jednou ho strážce zavlekl na samotku, kde mu píchl paralyzující drogu a nemohoucího ho tam nechali ležet tři dny. Na samotkách strávil celkem pět a půl roku. "Ne kontinuálně," vysvětloval. Trval na přesnosti, nechtěl utrpení přibarvovat: "Nejdelší pobyt na samotce trval deset měsíců." Co dělal? "Chodil jsem sem a tam a počítal kroky, pořád dokola. A když do cely proniklo trochu slunečního světla, počítal jsem cihly ve zdi."

První dva roky mladík tváří tvář perspektivě, že tato noční můra bude trvat po celý jeho život až do smrti, čelil s nadějí, že se vše vysvětlí: nic přece neudělal, dokonce ani nebyl s IRA v kontaktu! "Když jsem slyšel cinkání klíčů, myslel jsem si, že to už jde bachař k nám, otevře naše cely a propustí nás," líčil.

Jenže pak zatkli a poslali do vězení i jeho otce. Spolu s dalšími příbuznými se v Anglii staral o Gerryho obhajobu, ale úřady je obvinily z toho, že poskytovali IRA látky k výrobě bomb. Tehdy Gerry pochopil, že se anglická policejní a soudní mašinerie nezastaví.

Moje smrt očistí tvoje jméno

A potom v roce 1980 jeho otec zemřel. V jejich cele, přímo před Gerryho očima. "Moje smrt očistí tvoje jméno a ty poté očistíš mé," slyšel otcova poslední slova. Gerrymu věznice nedovolila účastnit se otcova pohřbu, neumožnili mu ani telefonát se zdrcenou matkou, kterou neviděl od svého zatčení. "Dostal jsem den volna v práci," shrnul postoj úřadů.

Ve jménu otce

O případu Guildfordské čtyřky natočil v roce 1993 režisér Jim Sheridan působivý snímek Ve jménu otce. Základem se mu stala Conlonova autobiografická kniha Prokázaná nevina.

Ale nezlomil se a bylo to díky síle otcovy osobnosti. Zatímco se Gerry a další obžalovaní v jeho kauze (tisk jim říkal Guildfordská čtyřka) po sériích brutálního bití a mučení přiznali, jeho otec po celou dobu trval na nevině. "Když jsem viděl sílu jeho charakteru a obrovskou důstojnost a sebeúctu, jak nahlas trval na nevině, jak čelil neštěstí, dodalo mi to sílu," vzdával otci hold.

Málokomu však věřil. Když mu v roce 1986 aktivistka kampaně na podporu Guildfordské čtyřky sehnala prominentní anglickou právničku Gareth Peirceovou, odepsal: "Všichni jsou zkorumpovaní, nevěřím jim. O vše se postarám sám, pokud se to nepovede, budu z toho aspoň moci vinit jen sám sebe." Nakonec se však nechal přesvědčit a souhlasil s advokátčinou návštěvou. "Seděla tam a řekla: Vy musíte být Gerry," vzpomínal. "A potom: Mým úkolem je vás odsud dostat a to taky udělám."

A udělala. Protlačila před soud důkaz o alibi, který policie tajila, a dokázala, že policie falšovala dokumenty, a v roce 1989 tak justiční systém celou Guildfordskou čtyřku z vězení propustil. O dva roky později také všech šest obžalovaných z případu jeho otce, když se ukázaly mohutné falzifikace ze strany policie.

Spravedlnost se sice nad Gerrym a jeho druhy slitovala, podala jim však růži, která měla velmi ostré trny.

Na svobodě, ale pořád uvězeněn

"První roky po propuštění jsem jen plakal. Chtěl jsem se zabít, tak hluboké bylo trauma," přiznával. Nabytá svoboda mu klid a pokoj nepřinesla. Nejen proto, že poté, co mu stát vzal roky dospívání a zrání osobnosti, nevěděl, kým vlastně je. Také proto, že trpěl nočními můrami, které ho neopustily do konce života. "Zvláštní, že během oněch patnácti let ve vězení jsem měl jen jednu, ale co jsem venku, nemohu spát. Problém je, že si vše pamatuji, vrací se mi to, mám noční můry," říkal. "Mučí mě, ruce mám zase spoutané za zády, pistoli v ústech. Neodešlo to." Jindy přiznal, že má každý den sebevražedné myšlenky.

Možná by mě zastřelila IRA

"Tak jako tak bych skončil ve vězení, protože jsem byl zloděj. Nebo, jak říkávala moje matka, zastřelila by mě IRA, protože jsem byl zlodějíček a neřád. A špatný zpěvák," odpověděl Conlon na otázku, jak by asi vypadal jeho život, kdyby se nestal obětí britské justice.

Ve skutečnosti IRA v roce 1977 v prohlášení uvedla, že zatčení neměli s guildfordskou explozí nic společného a přihlásila se k ní sama.

Conlon teroristické útoky neschvaloval, oceňoval však vězněného člena IRA Raye McLaughlina, který za mřížemi chránil nevinně vězněné před útoky bachařů a britských vězňů. Nakonec se z nich stali přátelé.

Trauma ho jednou přimělo k pokusu o sebevraždu, dvakrát se zhroutil. Stal se závislým na drogách a alkoholu, což se podle jeho slov stalo poznávacím znamením mnoha těch, kteří byli nevinně uvězněni a mučeni a poté propuštěni, aniž by se jim stát postaral o psychologickou pomoc. "Od naší kauzy jsme slyšeli o dalších dvou stovkách propuštěných nevinných lidí," vypočítával Conlon, který se na svobodě věnoval kampaním na podporu nevinně vězněných. "A pak je pár tisíc, kteří nemají publicitu. Řekl bych, že drtivá většina má téměř jistě problémy s drogovou závislostí, byli odtrženi od rodin a vyhozeni ze společnosti."

Právě jeho aktivity na pomoc nevinně vězněným mu život ulehčovaly: "Jsou dny, kdy si přeji, abych byl pořád ve vězení. Jsou dny, kdy si přeji, abych byl mrtvý. Jediná věc, co mě drží na nohou, je, že věřím, že nyní je na mně, aby se to, co se stalo mně, nestalo jiným lidem. Žádná rodina by neměla trpět tak, jak musela trpět ta naše." Gerry Conlon nebyl jen obětí, ale i bojovníkem.

Až na samém konci života dokázal žít se ženou. "Zapouzdřil jsem se ve vlastním světě, izolovaný a vyděšený. Ve vězení jsem se cítil špinavý a bezcenný a zůstalo to se mnou. Není to tak, že bych nemohl dát lásku, nedokážu ji přijímat," přiznával předtím.

Žádný z policistů, kteří v kauze Guildforské čtyřky porušovali zákon, nebyl odsouzen ani obviněn. Když v roce 2005 zaslal soukromou omluvu všem vězněným v kauze Guildfordské čtyřky i v případu jeho otce tehdejší britský premiér Tony Blair, Conlon uvedl, že bez zajištění psychologické terapie pro oběti omluva nic neznamená. On sám dostal psychologickou pomoc v roce 2009, po dvaceti letech mučivého pobytu na svobodě, které následovaly po patnácti letech mučivého věznění britským státem.

Gerry Conloon zemřel na rakovinu 21. června 2014.

Autoři: ,




Deník pracující matky
Deník pracující matky

Jaké to je, když jde žena do práce a otec zůstává doma.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.