Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Xman.cz

  • Středa 30. července 2014. Bořivoj

Isadora Duncanová: zakladatelka moderního tance šokovala volnou láskou

Isadora Duncanová byla ztělesněním svobody, rebelie a sebevědomí. Šokovala svým milostným životem, který se neomezoval jen na muže, politickými názory, jimiž se zasahovala o sociální revoluci a ženská práva, ale především tancem. Tragicky zahynula právě před pětaosmdesáti lety.

"Mým mottem je - neuznávat žádné hranice," říkala Isadora Duncanová. | foto: Profimedia.cz

Viktoriánskou Ameriku konce 19. století nemohla pohoršit víc. Byla jako zjevení. Zahodila upnutý korzet, boty a punčochy a vystupovala bosá a s rozpuštěnými vlasy, jen ve skrovné tunice, která jí zahalovala pouze ňadra a klín. A ten tanec! Odvrhla všechna baletní pravidla, na jevišti skákala, procházela se, místo respektu k zavedené umělecké formě z ní vyzařovala svoboda a nespoutanost.

Svým tancem předběhla Ameriku o několik desetiletí. Ostatně, nejen jím. Jejím mottem bylo "Neuznávat žádné hranice" a Isadora Duncanová se ho držela s neuvěřitelnou energií. Byla apoštolkou sexuální svobody i radikální politiky.

K tanci mě přivedlo moře. A chudoba

Narodila se v roce 1877 a osud jí nepřál. Když jí byly tři roky, otec po rozvodu opustil rodinu, takže Isadora stejně jako její tři starší sourozenci vyrůstala v Oaklandu za matčina neustálého lamentování nad tím, jaký byl její muž darebák, a v opravdové a neustálé bídě.

Fotogalerie

Možná i proto, aby realitě utekla, vydávala se na dlouhé procházky k moři, na nichž pozorovala roztančené vlny a celé hodiny podle nich tančila jen tak, sama pro sebe. Bezstarostnost však chudoba upírá, bylo potřeba přispívat do rodinné kasy, která byla pořád prázdná. Ve čtrnácti proto začala dávat hodiny moderního tance. "K tanci mě přivedla bída naší rodiny," přiznala v jednom rozhovoru, "já ale učit a tančit milovala, takže tahle stránka chudoby mi byla příjemná."

Tanec se v jejím podání vymykal všemu, co Amerika znala. Vycházel ze starého Řecka, sázel na přirozené pohyby a Duncanová nedovolila, aby byl spoután předepsaným korzetem ani jakýmikoli, třebas i léta zažitými, normami. A byla si jistá, že svět její invenci ocení, jen mu musí vyjít vstříc. Přemluvila matku, rodina dala dohromady poslední hromádku peněz a vyzbrojena entuziasmem vyrazila do Chicaga.

Cesta za slávou však tak přímočará neměla být. Působivé, ale neakceptovatelné! Zdegenerovaný tanec! Odborná i laická veřejnost se ukázala být příliš svázaná konvencí. Isadoru úspěch nečekal, rodina trpěla hladem a jediným zdrojem příjmů nakonec byla její vystoupení v music hallu. Byla to bizarní podívaná, tanečnice v starořecké tunice se ztrácela v oblacích cigaretového dýmu a odéru piva a potu, zatímco si obecenstvo přálo, aby už uvolnila místo dalšímu výstupu.

Zatímco pro vyšší společnost byla představitelkou zavrženého umění, avantgardní umělci a političtí radikálové z ní byli nadšeni: představovala sílu, která mohla rozbít okovy temného a zpátečnického devatenáctého století. "Jako mladá dívka jsem v Chicagu poprvé potkala bohémy. Líbila jsem se jim a vyrážela jsem za nimi každou noc. Pomohli mi objevit, že jsem v srdci byla jednou z nich, a to mělo velký dopad na mou práci," vzpomínala později.

Navzdory tomu v Chicagu zůstat nemohla. V roce 1895 odešla za angažmá do New Yorku, které zaručovalo, že její rodina bude mít co jíst. Ani tam však na ni atmosféra pokroku nečekala, taneční školy byly příliš úzkoprsé a obecenstvo nevnímavé. O tři roky později se proto vydává za Atlantik.

Na výsluní: má Evropa na mě čekala

Tentokrát bylo načasování i výběr místa případné. První zastávkou byl Londýn a tam konečně nalezla, co hledala celá léta marně. Nejdřív sice vydělávala právě tak, aby měla rodina něco k snědku, pak jí ale objevila herečka Patrick Cambellová a Isadora vplula do vysoké společnosti. Tančila pro její nejzámožnější členy, výdělky jí dovolily otevřít si vlastní studio. Život byl najednou hektický, plný úspěchů a ovací - a nejen v metropoli nad Temží.

Tleskala jí Paříž, k nohám jí klesl Berlín, stala se idolem mnichovských milovníků umění a studentů. "Jedné noci její fanoušci vypřáhli z jejího kočáru koně a sami ho odtáhli, v dešti květin, mnichovskými ulicemi ke kavárně. Vysadili ji na stůl a ona pro ně tančila," napsal novinář Samuel Dickson. Život byl překrásný.

Obchodní aspekt své kariéry, objíždění Evropy na zakázku a smlouvy ale Duncanová brala spíše jako nutné zlo. Možná to bylo proto, že ještě cítila ponížení, které zažívala jako čtyřletá, když musela na oaklandské ulici tančit za almužnu. A docela určitě měla pocit, že jí to odvádí od jejího hlavního poslání, jímž bylo vyučovat tanec mladé adeptky. Těm šesti nejlepším, jimž byla téměř adoptivní matkou, se říkalo Isadorables a zakladatelka moderního tance je vyučovala ve svých školách v německém Grunewaldu a v Paříži.

Neříkejte mi tanečnice, tanec nenávidím

Když se však ohlížela za svým životem, přesto neměla na rtech úsměv. "Ve skutečnosti byl můj život velmi tragický," prohlásila. A neměla na mysli jen léta dětství a dospívání, která byla utopena v chudobě. Ani pouze to, že zatímco jí matka vykreslovala otce jako lumpa, při setkání s ním Isadora seznala, že je to šarmantní muž a básník.

Především odkazovala na dubnový měsíc roku 1913. Vystupovala na Chopinův Pohřební pochod. Pro publikum, které sedělo bez dechu, okouzlené, ale vyděšené, tančila se zavřenýma očima a jako by v transu - v duchu totiž prý viděla, jak její dvě děti ohrožuje zlo. O pár dnů později jí muž přišel oznámit, že Deidre a Patrick spolu s chůvou zahynuli při dopravní nehodě.

I to se podepsalo na jejím tanci. Nikdy jsem neměla kontrolu nad svým životem, ani v dospívání, ani v dospělosti, přiznala. "Právě nedostatek kontroly mě přiměl vytvořit moderní tanec. Styl, který mohu mít pod kontrolou, zatímco do něj vtělím svou víru ve svobodu a naprostou opozici k baletu, který chce vše kontrolovat."

Jakkoli byla stoupenkyní sexuální svobody, její tanec byl bez stopy

Jakkoli byla stoupenkyní sexuální svobody, její tanec byl bez stopy sex-appealu. Měl vyjadřovat čistou krásu.

Tanec byl pro ni něčím víc. "Tančit znamená žít," říkala. Byl pro ni především prostředkem, jak vyjádřit svobodu, přirozenost a krásu: "Nenávidím tancování. Vyjadřuji krásu. Tělo používám jako medium, stejně jako spisovatel používá slova. Nemluvte o mně jako o tanečnici."

Volná láska a lákání komunismu

Stejně nepřehlédnutelné jako přístupy k tanci byly i její politické názory. "Každá inteligentní žena, která se seznámí s manželskou smlouvou a uzavře ji, si zaslouží všechny následky," zní jeden z jejích slavných citátů. Ano, že bude "bojovat proti manželství a za ženskou emancipaci" se podle své autobiografie Můj život rozhodla už ve dvanácti letech a "nové ženě", které chtěla vdechnout život, vzkazovala: "Kdysi jsi byla svobodná, nedopusť, aby si tě ochočili."

Neměla ráda jazz

Navzdory svému svobodomyslnému přístupu k životu požadovala po kultuře čistotu antického Řecka. Její tanec byl prostý jakékoli sexuality a mnohé kulturní radikály zklamala například tím, když odvrhla jazz. "Přijde mi příšerné, že kdokoli může věřit tomu, že jazzové rytmy vyjadřují Ameriku. Vyjadřují primitivní divošství," prohlásila. Nová kultura podle ní nevyroste na černošských kořenech Ameriky, ale na anglosaských základech. "Amerika bojující proti amerikanismu, to byla Isadora Duncanová," napsal filozof a politický aktivista Max Eastman.

Sama se toho držela, ani jeden z otců jejích dvou dětí s ní nebyl sezdán, což vyvolávalo pobouření stejně jako to, že tančila těhotná. A stejně jako její pozdější milostný vztah s básnířkou Mercedes de Acosta. Nebo když přemluvila mladého italského sochaře, aby se s ní vyspal a domohla se tak dítěte. Byla symbolem nespoutanosti, revolty a sexuální svobody. Do té míry, že leckdo ji vnímal spíše jako obhájkyni volné lásky, ne jako tanečnici.

Jako mnoho jiných ji v roce 1917 oslovila ruská revoluce. V Rusku se experimentovalo s antiautoritářskými orchestry bez dirigenta, psaní románů se učili prostí dělníci: umění by mělo patřit všem lidem! Tanec, svoboda, sociální spravedlnost, to vše se v osobnosti Isadory Duncanové prolínalo a mísilo. Když ji v roce 1921 Lenin pozval do Moskvy, aby tam založila svou školu, bez váhání přijala. Bolševická vláda však nemohla svůj slib finanční podpory splnit, proto se Isadora rozjela o rok později do Spojených států, aby tam vydělala na turné svému projektu potřebné peníze.

Připlula i se svým mužem Sergejem Jeseninem, dokonce se kvůli tomu zpronevěřila svému přesvědčení a básníka si vzala. Tohle nebylo načasováno dobře, Amerika byla plná hysterie kvůli "rudé hrozbě" a americký tisk manžele ocejchoval jako bolševické agenty. "Sbohem, Ameriko, už tě nikdy neuvidím," vzkázala "úzkoprsé, pokrytecké a odporné" zemi zahořkle. Ještě předtím stačila na jevišti v Bostonu odhalit ňadro, a zatímco mávala rudým šátkem, prohlásila vzdorně: "Rudý! Jako já!"

To už se její tragický život, o němž ale řekla, že by ho neměnila, protože "velké umění vychází z velkého utrpení, nebo tak nějak jsem to aspoň slyšela", řítil do finále. Po nevydařeném americkém turné se rozešla s Jeseninem, který již byl naprosto v zajetí psychické choroby a v roce 1925 spáchal sebevraždu.

Duncanová jej přežila o dva roky. Čtrnáctého září roku 1927 se jí na projížďce v kabrioletu zapletl vlající šátek do zadního kola a téměř jí uťal hlavu.

"Přijde čas, kdy svobodymilovní Američané svrhnou Sochu svobody, onen symbol takzvané svobody, do moře a místo ní postaví sochu Isadory Duncanové. Ta byla ztělesněním skutečné svobody, to ona volala po sbratření všech národů," napsal na její adresu Victor Seroff, autor knihy Skutečná Isadora.

Autoři: ,


Itálie, Kalábrie
Itálie, Kalábrie

last-minute, polopenze, letecky, 7 nocí

cena za osobu od 16 990 Kč



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.