Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřel zpěvák písně Louie, Louie, která stála FBI dva roky vyšetřování

aktualizováno 
Je to pornografie a obscénnost, křičeli kritici. FBI proto píseň Louie, Louie zkoumala více než dva roky. V závěrečné zprávě, která má přes 450 stran, poté konstatovala, že je vlastně zhola nesrozumitelná. Nakonec se stala hitem a legendou. Zpěvák vyšetřované verze Jack Ely zemřel 28. dubna 2015.

Jack Ely nahrál s The Kingsmen Louie, Louie jako dvacetiletý, v době, kdy se stal song terčem masové hysterie, už ale v kapele nebyl. | foto: The Kingsmen / Gino Rossi

Byl to šok. Onu tříakordovou píseň chtěli všichni američtí náctiletí, předcházela jí totiž rebelská pověst. Už jste ji slyšeli? Je to špinavý song, plný nejasně mumlaných sexuálních obscénností, podvratná píseň, která má zkazit mládež! Chtěl ji každý. Nakonec ji toužila dostat i státní agentura FBI, ve státě Indiana byla zakázána.

I když to nakonec bylo všechno docela jinak, píseň a subversivní legenda kolem ní změnila mládež, historii rockové hudby a v neposlední řadě i život svého zpěváka. Necelé tři minuty, které trvalo nahrávání, se zapsaly do dějin na mnoho následných desetiletí.

Pak jsem uslyšel Elvise

Jack Ely se narodil v září 1943 v rodině, která byla hudbou přímo prodchnuta. Oba rodiče učili hudbu na oregonské univerzitě a synek šel odmala v jejich šlépějích. Už jako sedmiletý absolvoval první klavírní vystoupení, v jedenácti improvizoval na motivy klasických kompozic.

Ve dvanácti se mu však hudební preference změnily a s nimi následně celý svět. Ono datum si pamatoval přesně do konce života, byl to 28. leden roku 1956: tehdy uviděl v televizi poprvé Elvise Presleyho a vycítil, že klavíru musí dát vale.

Vyměnil ho za kytaru, ale potřeboval mnohem více než jen zaměnit nástroje. Srůstal s rokenrolem a toužil ho vyměnit za „starou“ hudbu a instituce, kde se vyučovala. Když ho na první lekci učili hře na kytaru na folkové odrhovačce Mary Had a Little Lamb, už se nevrátil a začal se učit sám, náslechem a tvrdohlavým zkoušením. Ještě než mu bylo osmnáct, objížděl kytarový autodidakt koncertní síně se souborem, kde kromě hraní na kytaru i zpíval.

Nakonec se dal Jack Ely dohromady s Lynnem Eastonem. Navzdory své rokenrolové budoucnosti tak trochu nerebelsky sešikovala hochy Eastonova matka: Lynn hrál na bicí, Jack na kytaru a zpíval. Později se přidal další kytarista a basák a začali vystupovat jako The Kingsmen. Vlastně to byla dost uhlazená, neproblémová kapela. Chlapci hráli na módních přehlídkách a na akcích v supermarketech. Ale pak si jednou poslechli z jukeboxu onen song. Song, který se díky nim následně stal songem s velkým S. Píseň Louie, Louie.

Richard Berr, autor písně Louie, Louie s platinovou deskou, kterou za ni dostal.

Richard Berr, autor písně Louie, Louie s platinovou deskou, kterou za ni dostal.

Skladbu napsal pod vlivem jihoamerického songu El Loco Cha Cha Richard Berry, ale The Kingsmen se s ní seznámili ve verzi Robina Robertse. Na popud Jacka Elyho ji hned zařadili do repertoáru. I proto, že naučit se ji bylo zcela jednoduché: tři akordy, nic víc. A měla úspěch, na publikum stoprocentně fungovala a mnohdy ji museli na skandování posluchačů prodlužovat a prodlužovat. Jednou dokonce hráli devadesátiminutový maraton.

Song, který si dotvořili sami posluchači

Ely nakonec přesvědčil Kena Chaseho, majitele klubu, který se stal jejich domovskou scénou, aby zprostředkoval nahrání skladby. A Chase nejen souhlasil, ale ujal se i realizace. Velmi svérázně.

Stovky cover verzí

Skladba, kterou Frank Zappa označil za „ikonu americké hudby“ a magazín Rolling Stone ji v roce 2007 vyhlásil čtvrtou nejvlivnější nahrávkou všech dob, se dočkala celkem přes 1 700 cover verzí. Zmocnily se jí například kapely Black Flag, The Clash, The Sonics, Mothers of Invention či Motörhead.

Výsledkem byla nahrávka tak obskurní, že brzy vyvolala fámy o tom, že obsahuje sexuálně explicitní obsah, sprostá slova a více než otevřené sexuální výzvy. Ihned po jejím vydání ji nikdo nekupoval a bostonský diskžokej Arnie „Woo-Woo“ Ginsberg ji pustil v rozhlasu jako perverzní raritu, a aby nebylo pochyb o tom, že publiku nechce kazit vkus, uvedl ji raději jako „nejhorší nahrávku týdne“. Jenže poté vypukla hysterie.

Chtěl ji každý. Dostala nálepku písně, která překročila dobovou hranici morálky a která kazí mládež. Kolik obscénností obsahuje! Romantická píseň o zamilovaném námořníkovi, který odjíždí domů za svou láskou, se masovou posedlostí změnila v chlípnou, pornografickou píseň o tom, co vše by její protagonista se svou milou rád dělal. Mezi teenagery kolovala spousta cyklostylovaných verzí se „skutečným“ textem songu, jehož slovům však nikdo vlastně nerozuměl. Nahrávka pořízená za dvě minuty a dvaačtyřicet sekund, která stála 36 dolarů, se stala dvojkou amerického hudebního žebříčku a třináct týdnů se držela v první čtyřicítce.

Za nesrozumitelnost specifického frázování a výslovnosti zpěváka mohlo hned několik faktorů. Zaprvé nestandardní podmínky. Studio bylo sice kvalitní, ale jak později vzpomínal Jack Ely, vyhovovalo spíše natáčení rozhlasových reklam a soundtrackům. Tamního mistra zvuku navíc Ken Chase vyhodil a nahrávání se ujal sám. A umanutě trval na tom, že nahrávka se musí co nejvíce podobat živému vystoupení.

„Chase nám nařídil seřadit bedny a bicí do kruhu, já jsem stál uprostřed,“ vzpomínal Ely. A dodával, že měl co dělat, aby překřičel nástroje. „Spíše než abych zpíval, jsem musel řvát,“ vysvětloval. Moc mu nepomohlo, že na Chaseův pokyn musel křičet do mikrofonu, který visel ze stropu a Ely ho měl téměř metr a půl nad hlavou. S hlavou v záklonu se vám příliš dobře neartikuluje. A aby toho nebylo málo, srozumitelné výslovnosti dal na frak i fakt, že Jackovi Elymu lékař právě instaloval do úst rovnátka.

Výsledkem byla velmi svérázná nahrávka, kterou sama kapela považovala za naprosto nepovedenou. Jack Ely nastoupil do třetí sloky předčasně, ale hlavně: jeho artikulace nebyla vůbec jednoznačná. Dala proto prostor dohadům, o čem vlastně zpívá, a všemožné fámy a výklady udělaly z písně hit, protože jí teenagerská tvořivost dala pornografické kontury. Byla to vlastně píseň, jejíž text si domysleli sami posluchači, song, který otevřel dveře jejich fantaziím. Počínající šedesátá léta promluvila. Ony fantazie byly velmi sexuální.

Ničemu není rozumět, zjistil stát

Fámy ohledně podivné nahrávky se brzy donesly i k úředním uším. Mnohé rozhlasové stanice píseň odmítaly hrát, ve státě Indiana se postaral o její zákaz osobně sám guvernér Matthew Welsh. Nakonec píseň doputovala až k FBI. Na Federální úřad pro vyšetřování se obrátil prokurátor Robert F. Kennedy na základě udání jednoho ze spořádaných amerických rodičů. „Text písně je tak nemravný, že ho ve svém dopisu ani nemohu citovat,“ hlásilo udání pozorného a svědomitého občana.

Vládní vyšetřovatelé ohledně textu tak úspěšní nebyli. Potenciální podvratný dopad jedné písně americký stát nepodcenil, po jednatřicet měsíců ji na vyžádání FBI zkoumaly hned tři vládní agentury. Pečlivě, se vší seriózností a s plným vědomím, co by mohla mezi mládeží způsobit.

Nakonec FBI rezignovaně rozhodila ruce a přiznala prohru. Závěrečná zpráva o podvratném rockerském kousku má 455 stran a FBI ji uzavírá s tím, že „ať se skladba přehrává jakoukoli rychlostí, je naprosto nesrozumitelná“.

Přece jen!

Neobvyklý je přitom i osud zpěváka, který dal svým nestrukturovaným křikem záminku k fantaskním dohadům. Jeho kamarád Lynn Easton, na jehož jméno byla kapela registrována, mu nařídil, aby si vyměnili role. A protože Jack Ely nechtěl přijít o post zpěváka, skupinu opustil. To ještě v době, kdy zůstával song Louie, Louie na periferii amerického hudebního trhu, prodalo se ho jen šest stovek.

Když se kolem písně spustilo šílenství, byl už mimo kapelu a nečekanému úspěchu čelili The Kingsmen bez něj, s Eastonem u mikrofonu, kde imitoval Jackovu výslovnost. V pokusu naskočit na vlnu popularity založil Ely své The Kingsmen, ale soud mu poručil název změnit. Zároveň však úřady přiznaly Elymu peníze za tržby z prodeje a Eastonovi zakázaly, aby Elyho styl napodoboval.

Ely skončil v armádě, poté na drogách a alkoholu a nakonec u scientistů. Mezitím založil organizaci, která bojovala za to, aby se interpretům dostávalo spravedlivé finanční odměny. Nejde vůbec jen o mě, říkal.

A abychom se vrátili k Louie, Louie, nikdy prý nezalitoval, že ji nahrál a zůstal mistrem jednoho hitu. A zásadně popíral, že by píseň prošpikoval jakýmkoli nemravným obsahem. Nicméně tak docela „čistý“ song nebyl. Hudební publicista Peter Blecha tvrdí, že zkoumání za použití moderních technologií přece jen odhalilo, že jedno „zakázané“ slovo nahrávka obsahuje. „Fuck“ prý uklouzlo bubeníkovi Lynnu Eastonovi, když se ve čtyřiapadesáté sekundě nahrávky netrefil do bicích, jak chtěl.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Volkswagen CC 2,0 TDI
Volkswagen CC 2,0 TDI

r.v. 2015, naj. 31 650 km, diesel
619 900 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.