Vždycky jsem chtěl umět surfovat. Kdo by nechtěl pochodovat po prkně tam a zpátky, sem tam projet pod vlnou, začachrovat na hřebenu, rozbít si držku o korálový útes a nechat se potom na pláži křísit zástupem fanynek v bikinách Roxy s postavou Giselle Bundchenové.
Kdo by nechtěl mít tělo vyrýsované jako Kelly Slater, vlastnit na boku jizvy po útoku lidožravého žraloka a v rozhovorech říkat, že vlastně o nic nešlo?
Jaký by to byl život, jezdit si takhle po plážích, dívat se na svět z vody a večer na afterparty hlasitě vykřikovat "Yeaaahh"!
Chtěl jsem to na prkně zkrátka zkusit.
Na Srí Lanku jsem spadl jako vždy shodou okolností. A shodou okolností jsem tam skončil v městečku Hikaduwa. Surfovém spotu na jihu země, kde máte možnost na plovoucím kusu podlahy najít svůj sen.
A teď vám to ukážu!
Atmosféra barů na pláži a komunita surfařů, kteří mají všechno v paži, je tam neodolatelná. Jeden den budete bloumat po pláži a čumět na hromadu lidí, kteří se legračně komíhají na hladině a krotí svoje surfy.
Správně po česku to okomentujete "Tohle by zvládnul každej blbec" a druhý den už to nevydržíte a od opálených týpků po několika brkách si půjčíte vlastní prkno, aby všichni viděli, jak nám to ve střední Evropě jezdí.
To prkno je velké jako dveře od Národního divadla, protože na velkém se to lépe učí. Ty chlapíky si můžete i najmout, aby vám ukázali, kudy do toho.
To není třeba, nejsem přece debil, říkám si, hodím to na vodu a jedu. Co víc v tom hledat?
Vkráčel jsem do vody, jako kdybych osvobodil celou Srí Lanku a našel ve vnitrozemí minimálně tři ropné vrty.
Naskočím na prkno, sevřu ho nohama a... jsem pod vodou. Zkouším to několikrát. Kluci na pláži pod rákosovým slunečníkem si užívají divadla zadarmo. Získal jsem přezdívku automatická pračka.
Entrée mi zrovna nevyšlo, ale po chvíli se na surfu už jakžtakž udržím. Jenže ty mrňavý vlnky, které vypadají ze břehu tak malebně, nějak narostly. Pádluju rukama a snažím se stylově podplavat převalující se vodu. Vlna padne, já zaklepu fajfkama, abych udržel rovnováhu, a až potom vychrchlám zbytek z těch dvou litrů vody, které jsem vypil.
Ale nevzdávám to, teď se snažím vlnu chytit. Který idiot tohle vymyslel? Nedají se ty vlny nějak zpomalit? Abych tohle stihnul, musel bych mít pádla jako Arnold.
Extaticky rozpádluju svůj kolosální surf, jenže vlna kolem projede, jako by se nechumelilo, a je v tahu. Točím se dokola jako ztracený víčko od petflašky.
Moje první vlna
Jenže najednou se voda za mnou začíná zvedat. Sleduju ji s nepříčetným výrazem šílence, který si na ten surf stoupne, i kdyby ho to mělo stát varlata.
Rozpádluju to na nejvyšší rychlost, napůl z odhodlání, napůl ze zoufalství. Voda se se mnou prudce zvedá: To je vejška!
Zapírám se o prkno a to se nějakým zázrakem zasekává do vlny a vyráží vpřed! Nikdo jiný vlnu nestihl a teď mě všichni sledují, jak ze zpěněné vody vystřelím tu ruku, tu nohu, podle toho, kam se mi prkno převrací.
Vypouštím hrdelní skřeky jako opičák za volantem náklaďáku. Všechno kolem letí tryskem. A najednou... stojím. Stojím na surfu! Akorát že prkno je zabodnuté v písku na pláži.
A potom se vrátíte znovu do vln. Vrátíte se tam stokrát, možná i víckrát. Pro ten zvláštní pocit, který ucítíte ve chvíli, kdy se postavíte na prkně na vlastní nemotorné nohy.
Budete to zkoušet pořád dokola. Budou vás štípat oči, bolet ruce a budete každým tempem unavenější. Kuřáci vydýchají plíce o několik vln dříve.
Jako droga
Druhý den ráno mám ruce jako orangutan, bolí mě svaly, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení.
Venku posedává šedesátiletý Jack, pokuřuje ranního jointa a dělá, jako kdyby ho nic nezajímalo víc než jeho špína za nehtem. "Jak to šlo?" Přiznávám popravdě, že moc ne, ale že do televizní estrády bych to možná dotáhnul. Jack si chvíli drbe koleno a já se na to přiblble dívám. "A chceš to naučit?"
Za chvíli jsme na pláži kousek pod Hikaduwou. Pro nás blbce bez zkušeností je příjemnější, žádný korálový útes, jen písek, menší vlny.
Držím se prkna a Jack mi uděluje poslední rady. Klíč, podle kterého vybírá vlnu, nechápu, ale na to mám času dost. Potom jednoduše čapne prkno za špičku a škubne s ním do směru vlny.
"Stoupni si!" zařval ještě.
A já si stoupnul.
Zvednout ruce, nohy posunout pod sebe a je to. Stojím na surfu a dívám se na les palem před sebou. A pak už se řítím vpřed, hubu otevřenou jako dělník nad výplatní páskou. Zážitek k nezaplacení.
Asi nejtěžší je chytit vlnu. To vám bude trvat hodně dlouho. Najít si ten správný moment, naučit se vyhodnotit situaci. A taky to chce mít něco napádlováno.
Potom už to jde samo.
A jakmile si jednou užijete tu zvláštní drogu, nikdo vás z prkna nedostane.
Čert to vem, že nejste krásní jako Kelly, a čert to vem, že máte styl ožralého opičáka. Začátky jsou vždycky těžké, zejména pro nás suchozemce.
Každý večer se tu v barech scházejí lidi z celé planety. Podle rozzářených ksichtíků snadno poznáte, komu to dneska šlo. Tady se ale nehraje na elitu a póvl. Jezdí se na pohodu a pro pocit svobody. Jack tu tráví už třicáté léto. A vrátím se sem i já.
Blog Rudy Havlíka najdete na adrese: havlik.blog.idnes.cz
Chcete se naučit zkrotit surfařské prkno? Sledujte srpnový šestidílný video seriál na Xman.cz. První část vám přineseme v pondělí 3. srpna.
