Na svou misi jsem přitom vyrazil s kompetentním společníkem. Šimona znám několik let, hospody jsou jeho druhý domov a zná snad všechny, v nichž stojí za to posedět.
Restaurace v Karlíně byla podle něj dobrý začátek: "Je to klasika. V ní musíme začít."
Měl pravdu. Klasika to byla. Tahle hospoda přečkala revoluci, změny majitelů a dokázala odolat i nekompromisnímu tlaku okolních pizzerií a kaváren.
Pár štamgastů ucucává zvětralé pivo a zakouřenou clonou proplouvá slečna "nahoře bez".
Pivo je dobré a servírka nenechává žádný stůl trpět žízní.
Moc práce ale nemá, kromě stálých hostů, kteří vypadají skutečně jako řádná součást inventáře, jsou tady mimo nás jen tři obsazené stoly. U každého sedí jen jeden host, dva z nich si čtou, třetí neúspěšně předstírá, že polonahou servírku nepozoruje.
Možná že svoje hosty si tahle restaurace najde pořád, dneska jich ale moc nepřišlo. Usedlá, ponurá atmosféra se lokálem šíří jako mor.
Chvilku posedíme, ale pocitu, že tuhle hospodu je dobré nechat spíše ve škatulce "folklor" či "rarity" než ji zařadit do kategorie "oblíbené", se neubráním. Vyrážíme proto na další adresu.
Dej si panáka
V nonstop herně v Nuslích je situace úplně jiná. Je tu pěkně živo a velice pohledná dívka s obnaženými ňadry vypadá jako víla, která jako by sem zabloudila.
Krušovic podivné chuti se ale dočkáme až za půl hodiny.
Kráska totiž musí odolávat neustálému nátlaku, který na ni u baru vyvíjí hlučná skupinka taxikářů a "podnikatelů" se zlatými řetězy, kteří od pohledu vylezli z šedé zóny ekonomiky. Žádnou radost jí to evidentně nedělá.
"Dej si se mnou panáka."
"Nemůžu, jsem v práci."
"No a? Dej mi dvě vodky, jedna je pro tebe. Neboj, hodím tě domů autem."
V duchu si říkám, jestli to má ta holka zapotřebí.
Roznášet pivo a ukazovat ňadra oplzlým "drsňákům" v prošoupaných kožených bundách, kterým se potí ruce, kteří ale se sebevědomím macho samců dávají najevo, kdo je tady pánem a kdo obsluhou, co musí snést všechno.
Vypadá mezi nimi tak trochu jako umělá kytka, co se tady krčí u blikajících a řvoucích automatů.
Jenže moralistický údiv stranou, peníze se vydělávat musí a někdy i takhle.
Smutná pachuť ale přesto zůstává – atmosféra tady svádí spíš k přemítání o neférovosti života než k uvolněnému pivku.
Vymáchám vás v kaluži
Třetí zastávkou je poloprázdný podnik ve Vysočanech, jemuž vládne statná paní, jejíž prsa nesou číslovku přinejmenším 5.
"Vládne" je přitom vskutku případné slovo.
"Znám ji," říká můj průvodce, "to je Míša, bydlí dva bloky ode mě. Dělala zápasy v bahně, říkala si Kraken."
Bojovná nálada jí nechybí ani teď, tváří se dost neústupně.
Když si objednáváme třetí pivo, prochází Kraken kolem stolu štamgastů.
"Kočičko, houpni mi sem panáka rumu, jo?"
Bahenní zápasnice se zastaví a otočí se jejich směrem.
"My si tykáme? Koukejte se chovat slušně, nebo vás venku vymáchám v kaluži."
Sdělení bylo zcela nedvojsmyslné a tón velmi autoritativní – a odpovědí bylo ticho, pohled sklopený dolů na desku stolu a pozice "já tady nejsem".
"Ta sem patří, řekl bych," shrnul Šimon.
Měl pravdu, já osobně bych ale Krakena poslal na spanilou jízdu i do onoho nonstopu s namachrovanými frajírky, co si rádi troufají bez rizika.
