Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Japonská lukostřelba: protivníkem si je střelec sám

aktualizováno 
Bojovník, luk, šíp a terč. A stoprocentní soustředěnost, klid a pokora. „Největším protivníkem si je lukostřelec sám,“ říká Václav Kučera, učitel Kyudó - Cesty luku, japonského umění, které vyrostlo z mistrovství válečných lučištníků, ale během stovek let se stalo prostředkem k očistě vlastní mysli.

„Bojujete se svou nedočkavostí, touhou po zkratkách, leností, roztěkaností,“ říká Václav Kučera. | foto: archiv Václava Kučery

Do Japonska vás zavedlo studium, ale co vás přivedlo ke starému umění Cesty luku?
Než jsem se v roce 2001 vydal do Japonska, rozhodně jsem nebyl blázen do samurajů. Pravda, líbily se mi znaky, ani ne tak kaligrafie, spíše koncept malování řeči. Řekl jsem si však, že když už tu jednou jsem, byla by škoda neseznámit se i s bojovou tradicí Japonska. Jenže nerad bouchám lidi po hlavě a také nerad hledám v nepříteli jeho slabé stránky, abych je použil proti němu ke svému vítězství. Jsem také poměrně samotářský typ. Volba tedy nakonec padla na Kyudó.

Jen dva šípy v terči

Západní svět se orientuje na úspěch a při střelbě šípem za něj považujeme zásah do středu terče. V Kyudó to tak ale není, že?
V Kyudö totiž nejde jen o zásah. Vložit energii do toho, že si udělám smysl života ze snahy o zasažení kousku papíru šípem, to je přece ztrátou času a života. Opravdový lukostřelec se musí neustále kontrolovat a uvědomovat si, jestli je to, co dělá, dobře, a zdaleka přitom nejde jen o výstřel nebo péči o vybavení.

Václav Kučera

Narodil se v roce 1973, čtyři roky studoval v Japonsku. Japonské lukostřelbě se věnuje čtrnáct let, dosáhl čtvrtého danu. Předsedá České asociaci české lukostřelby a provozuje Takinobori-kai, která je spolu s ostravským SakuraDojo jedinými školami japonské lukostřelby v Česku.

Jde o celý jeho život.
Přesně tak. Nesmí zapomínat na to, že je lukostřelcem i v běžném životě. A musí to být znát, držením těla i chováním. Jednou ze základních starých kyudistických pravd je: „Správně vystřelený šíp vždy zasáhne střed terče. Ale to, že se šíp zabodl do středu terče, ještě neznamená, že byl správně vystřelen.“ To mě neustále nutí zamýšlet se nad každým výstřelem, zda byl dobře proveden. Zásah terče ještě nic neznamená.

Jak může střelba z luku naučit pokoře, ctnosti a čistotě?
V průběhu Keiko, tedy tréninku, na to narážíte všude, jeho součástí jsou etické prvky, které člověka nutí k přemýšlení nad pokorou. Už jen hlavní úklona Reie, nezdraví se jí jen přítomní navzájem, především patří duchu Dojo, místa výuky. Je výrazem pokory vůči místu, vyjádřením úcty ke spoustě generací, které pro nás Kyudó vytvořily. Patřičná úcta náleží také luku, který je brán jako živá bytost - a také se s ním podle toho musí náležitě zacházet. Kouzlo japonské lukostřelby je v hledání rovnováhy mezi stavem vlastní mysli, zkušenostmi a ideálním výstřelem. Snaha o její dosažení provází správného lukostřelce na jeho cestě po celý život. Kyudó dokáže v člověku posílit vnitřní disciplínu i sebezapření. Obsahuje mnoho mouder i pro běžný život.

Fotogalerie

Co se od žáka, který se rozhodne naučit či spíše pochopit Cesty luku, očekává?
Především veliká výdrž a sebekontrola. Japonská lukostřelba je konstruována tak, aby člověk neustále hledal další a další podněty ke zlepšování se. A co za to? Sebepoznání.

Jaká úskalí na něj čekají?
Nedočkavost. Neustále mu totiž něco našeptává a radí, jak si střelbu ulehčit, najít zkratku, zajistit si co nejvyšší procento úspěšnosti jinak než neustálým opakováním základních fází výstřelu. Čelí sám sobě. Nestojí před ním totiž živý nepřítel, ale jen terč - a jediným protivník si je on sám. A porazit či spíše překonat sebe sama, to vyžaduje ten největší díl motivace a odhodlání. Kdo ale dokáže pokušení odolat, bude odměněn dosažením stavu, že když vstoupí do Dojo a když ho po vystřelení dvou šípů bude opouštět, uvědomí si, že vlastně vůbec neví, co se mezitím událo. A důkazem uplynulého času budou pouze dva šípy vedle sebe v terči.

Shaho Hassetsu, Osm kroků lukostřelby, má vést k „zenu ve stoje“. To zní exoticky, jak to ale vypadá v praxi?
Není to návod k provádění Kyudó, je to skutečně jenom osm kroků k zamíření, natažení a vystřelení šípu. Je to jako kata v karate. Je jen jediná a budete se ji učit a opakovat celý život. A vždycky budete nacházet místa, která je zapotřebí zlepšit. Když chci Shaho Hassetsu někomu přiblížit, říkám, že to je bonsaj lukostřelby.

Základní minimum.
Ano. Když se v padesátých letech Japonci zamýšleli nad tím, co Kyudó obnáší, tak ho vlastně zbavili všechno zbytného a ponechali jen těchto osm základních kroků, pohybů, které jsou nutné pro vystřelení. Ale je to stejné jako při čajovém obřadu, při něm nejde jen o pití čaje, je na to nabaleno obrovské množství úkonů.

Japonci si Evropu hlídají

Říkáte, že člověk prostřednictvím luku bojuje jen sám se sebou. Na jakého protivníka jste tedy při studování Kyudó narazil vy?
Myslím, že se s ním potýkají všichni. Velkým protivníkem je lenost a nedůslednost. Lukostřelba člověka snadno svede: najde jakýsi „tvar“, se kterým luk natáhnout, vystřelit a zasáhnout. A pokud v sobě nenalezne dostatečnou motivaci k dalšímu zlepšování se, začne se nudit.

Už se dál nerozvíjí.
Ano a tady je důležitá funkce Senseie, učitele, který může dotyčného posunout dál. Cílem je primárně vytvořit podmínky pro správný výstřel, k němu ale patří nejen správný nátah, ale též správné chování.

Mistrovská disciplína: Tóšija

Představte si 120 metrů dlouhou, pět metrů vysokou a 2,2 metru širokou chodbu chrámu Sandžú-san-gen-dó, na jejím konci je terč. Soutěžilo se v lukostřelbě na výdrž: kdo vystřelí za čtyřiadvacet hodin předepsanou technikou nejvíc šípů. Zpočátku šlo o překonání sebe sama, později se stalo překonání rekordu otázkou prestiže. V osmnáctém století šógun Tóšiju zakázal, protože se v celém Japonsku rychle snižovaly počty lukostřelců: každý, kdo rekord nepřekonal, totiž dobrovolně spáchal rituální sebevraždu seppuku. Poslední rekord byl do chrámových knih zapsán roku 1686, kdy Wasa Óhačiró z knížectví Kišú prostřelil chodbou za 8 133 šípů. Započítáme-li však i šípy, které skončily zabodnuté v podlaze či ve stropních trámech, kde je dosud možné obdivovat jejich kovové špičky, dostaneme se k číslu 13 053. To znamená kadenci devět šípů za minutu.

Jak je to se stupni pokročilosti? Zná lukostřelba Kyu a Dany, stejně jako karate či judo? 
Je to stejné. Těch nejvyšších mistrů, kteří dosáhli desátého danu, je ale v celém Japonsku asi tak pět. Skládání danových zkoušek se skládá z praktické a teoretické části. Praktická nespočívá jen ve výstřelu, ale celém Taihai, přesně danému sledu kroků, jak nastoupit do Dojo. Vystřelují se dva šípy, zásah je oceňován, ale až do úrovně třetího danu není vyžadován.

Co se tedy hodnotí?
Zda člověk ovládá základní pohyby a především, jestli je schopen ovládnout svou mysl a stres. Není to tak snadné, před vámi je pět starých mistrů a vy musíte své mnohaleté úsilí demonstrovat vystřelením pouhých dvou šípů. A k dispozici máte jen jednu zkoušku.

Tady v Evropě zkoušejí žáky evropští mistři, nebo Japonci?
Zkoušky v Evropě se teď pořádají jen jednou za rok, protože Japonci si vymínili, že udělování danů bude výhradně v jejich rukou. Což bezvýhradně schvaluji, slouží to k tomu, aby nedocházelo k rozředění jak etických, tak technických zásad. Existuje však ještě jedna stupnice hodnocení schopností, které se popisují jako Toteki, Kanteki a Zaiteki. Ta první je vyjádřením schopnosti začátečníka zasáhnout cíl („usiluje o to, aby zasáhl terč“), druhá svědčí o jistotě, intenzitě a konzistenci. Poslední, Zaiteki, popisuje těžce vysvětlitelný koncept toho, že šíp je v terči už ve chvíli, když lukostřelec teprve nastupuje k výstřelu. Je to obrazné vyjádření toho, že střelec je tak dobrý, že je už při vchodu do Dojo jasné, že se mu výstřel podaří.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.