Je to válka o moc, říká šéf českého fotbalu Ivan Hašek

Vadí mu, že si někteří funkcionáři hrají na svém písečku a že se v českém fotbale vedou vnitřní boje o moc. „Neberu to ale tak, že bych s někým válčil. Měřím všem stejně a jde mi o zájmy fotbalu jako celku,“ říká šéf Českomoravského fotbalového svazu Ivan Hašek.

„Do všech zemí, kde jsem byl, se rád vracím, mám je v sobě,“ ohlíží se Ivan Hašek za svou kariérou v zahraničí | foto: Jiří Švorc, Xman.cz

Český fotbal má pověst sportu prošpikovaného korupcí. Už se vás někdo pokusil uplatit?
To ne. Pravdou je, že občas dostanu lahvinku vína. To je ale drobná pozornost, ne úplatek.

Nejste překvapený, že se o to zatím nikdo nepokusil?
Všichni asi vědí, že by to nemělo smysl. Něco takového je pro mě nepřípustné.

Co vás na českém fotbale štve nejvíc?
Vadí mi, že tu někteří dělají fotbal jen pro sebe či pro svůj klub. Snažím se, aby fotbal fungoval fotbal jako celek, ale spousta lidí si hraje jen na svém písečku. Globálně je jim fotbal u zadku.

Můžete být konkrétnější? Kdo vám leží v žaludku?
Jmenovat nebudu. Jsou to funkcionáři, a to jak klubů, tak svazu. Je tady jakási válka o moc, vnitřní spory.

Ivan Hašek je tedy ve válce?
To ne. Já s nikým neválčím. Snažím se všem měřit stejně a věřím, že to všichni takhle pochopili.

Daří se vám prosadit vize, které jste si dal?
Některé ano, některé míň. Není to tak, že by se s mým příchodem začalo všechno měnit. Tohle jsem já nikdy netvrdil. Že Ivan Hašek přijde jako spasitel, to byl mediální konstrukt. Nerealistický, to všichni věděli.

Fanoušci ale doufali, že někdo přijde a udělá pořádek.
Asi ano. Přece si ale nemůžete myslet, že tím, že jsem v čele, změním chování funkcionáře na úrovni okresu nebo přeboru. Nikdy jsem nikomu neslíbil, že to s mým příchodem začne fungovat. To přece nejde. V rámci možností s tím ale dělám, co můžu. Spoustu lidí jsme vyměnili, ten proces ale není jednoduchý. Taky jsem tu řadu let předtím nežil, takže je pro mě hledání nových lidí těžké.

Scházejí nám kvalitní novináři

Mimo republiku jste působil s přestávkami od roku 1990. Co vám v cizině scházelo?
Všechno. Hlavně lidi, kamarádi, rodina. Po vyhraném zápase jsem se neměl doma ani s kým radovat.

Co vám ve srovnání s cizinou naopak chybí doma? Co vám u nás vadí?
Zase tak strašné to není. Možná nemáme takový přehled o tom, co se děje jinde ve světě. Přijde mi ale, že je tady v poslední době hodně negativismu. Televizní zprávy jsou ze sedmdesáti procent o špatných věcech. Já jsem člověk, který je šťastný, když se někdo směje, a najednou vidím jen negativní věci. To má na mě depresivní vliv.

Kdo je vám z české společnosti nejsympatičtější?
My fotbalisti máme nejblíže k hercům, fotbal je taky divadlo, je to podobná mentalita. Rád si s někým z nich sednu na pivo. Je mi s nimi dobře, protože sport a kultura mají k sobě blízko. Ze sportovců mi jsou nejbližší hokejisti a tenisti, je tady i dost vtipných politiků. Rád naslouchám doktorům, ať chirurgům nebo fyzioterapeutům, zajímají mě i jejich příběhy.

Co jste si ze zemí, v nichž jste působil, odnesl?
Když jdete z Francie, kde kolem sebe lidé rozhazují sebevědomí, do Japonska, kde jsou všichni skromní a pokorní, musíte si to přebrat. Vezmete si to dobré, ale to špatné si zapamatujete, abyste se tomu uměl vyhýbat.

A pokud jde o fotbal?
Skandály a aféry jsou všude ve světě. Rozdíl je v tom, že ve světě vědí na regionální úrovni o fotbalu všechno, je součástí každodenního života. Lidi tam mají podrobné informace z médií.

U nás ne?
To je těžká otázka. Ve světě se tomu věnuje daleko větší prostor. Na každý trénink chodila v cizině spousta novinářů, tady to tak není, aspoň já to teda nezažil. Pak jsou venku informace daleko odbornější, novináři tam vědí, proč se co trénuje, jakým způsobem se fotbalista připravuje na zápas. Tady takoví novináři nejsou.

Venkovský fotbal? Super atmosféra a klobása

Na druhou stranu tady fotbalu rozumí skoro každý. Můžete si dojít normálně do hospody, aniž by vás někdo poučoval, jak český fotbal vést?
Občas se někdo zeptá nebo řekne svůj názor, to je normální. Když jdete do hospody, tak se vždycky něco dozvíte.

Berete to vážně, nebo tyhle rady pouštíte druhým uchem ven?
Vnímám i lidi v hospodách. Je to názor lidu, je potřeba k němu přihlížet. Vždyť to jsou právě ti lidi, kteří se o fotbal zajímají a mají ho rádi. Právě pro ně to děláme.

Dostanete se někdy na "venkovský" zápas? Co se vám na nich líbí nejvíc?
Atmosféra. Teď jsem byl na pár utkáních, kde se otevírala hřiště, a ta atmosféra byla nádherná. A když tam mají dobrou klobásu, hned na ni běžím. (smích)

Když vidíte, jak si někde venku kopou kluci, zastavíte se a podíváte se, jak jim to jde?
Málokdy. Ale když je to součástí akcí, na které jsem pozván, kouknu se rád. Hrozně se mi líbí ti nejmenší, kteří kolikrát ani nevědí, jen posouvají balon, to je pro mě zážitek.

Máme mezi těmi nejmenšími fotbalisty talenty?

Fotbalu šéfuju zadarmo

Jako předseda fotbalového svazu má k dispozici auto, telefon a kreditní kartu na reprezentační výlohy, plat ale nepobírá. "Nechtěl jsem, aby mě někdo obviňoval, že to dělám pro peníze. Nepotřebuju na tom vydělávat," vysvětluje.

A nepotřebuje prý ani nadstandardní životní styl. "Občas si dám víno. Znalec ale nejsem, než jsem odešel do Francie, rozeznal jsem tak bílé od červeného," směje se. Rád ale utrácí za dobré jídlo. "Třeba japonské, to miluju. Dám si i českou kuchyni, ale střídmě, vzhledem k tomu, že už se moc nehýbu."

Pohybuju se po turnajích, takže vím, že máme. Je ale potřeba s nimi správně pracovat, ukázat jim cestu, kudy dál.V tomhle jsou leckde dál, berou to vážněji. Třeba v Emirátech chápou, že fotbal je největší prevencí před nejrůznějšími nástrahami, že naučí děti pravidlům, disciplíně. Za to, aby děti mohly chodit trénovat, jsou ochotni platit.

Když se ohlédnete, měli kluci v době, kdy jste za míčem lítal vy, k fotbalu jiný vztah než dnešní děti?
Samozřejmě! My přišli ze školy domů a už jsme šli hrát fotbal. Dneska je spousta jiné zábavy, fotbal pro kluky není na prvním místě. Dneska to jsou počítače, herní konzole, facebook... To je trošku problém. A nejen u nás, ale celosvětově. U nás byl fotbal číslem jedna. Na pocit, když jsem v patnácti dostal kopačky adidasky, na ten nikdy nezapomenu.

Kdy jste si vlastně jako kluk uvědomil, že své vrstevníky s míčem přehráváte?
Někdy kolem čtrnácti let na okresní úrovni. Když jsem však přijel do Prahy, přehrávali zase jiní mě. Přišel jsem mezi kluky, kteří hráli za nároďák, to byl velký skok. Musel jsem se hodně prosadit a nebylo to jednoduché.

Když už jsme se dotkli virtuálních zápasů, dáte si občas na playstationu fotbálek i vy?
Moc ne. (smích) Neumím to a nerad prohrávám.

Díky fotbalu svět zapomíná na problémy

V současné vládnou lize staří mazáci, Řepka, Horváth, Blažek. Kde jsou ti mladí?
To je smutný příběh. Já bych rád, aby mladí ukázali, že klepou na dveře áčka nároďáku. Teď se ale mladí nederou.

Proč?
Je potřeba, aby se z nich stali lídři, aby se nebáli hrát. Šance od trenérů mají, jenže je nevyužívají. Hrají dobře, jsou kvalitní, ale velkou roli tu hraje psychika. Je potřeba, aby si troufli chytit tu příležitost za pačesy.

Je problém i v penězích?
Peníze na fotbal se do roku 1990 neustále snižují, zatímco všichni chtějí, abychom byli lepší. Největším problémem ale finance rozhodně nejsou. Je to o řízení, o systému, jak ze zahraničí vozit nové poznatky, zkušenosti. Když se to dá dohromady, může to fungovat.

Pravdou je, že se českému fotbalu daří méně a méně.
Možná jsme si dost nevážili toho, když jsme ve světě byli tak vysoko. Byli jsme druzí a všichni říkali, že je to jen žebříček. Když jsme teď kolem třicátého místa, poukazují všichni na to, že jsme dole. Pokud se podíváme do historie, vidíme období, kdy to jde líp a kdy hůř. Teď pořád klesáme a je potřeba to zastavit a začít stoupat. Není to ale proces na týden ani čtrnáct dní. Na druhou stranu, to, jak zvládla kvalifikaci jednadvacítka, klobouk dolů. Musí na sobě ale pořád makat.

Zkuste si zahrát na proroka. Kdo z těch mladých může být jednou hvězdou?
Prosadit se jich může dost. Mají obrovský potenciál, pokud jim nezamotá hlavu sláva a peníze. Mohl by to být Necid, který má střelecký potenciál, Kadlec, Vydra.

Ještě jedna otázka do budoucna. Uvažujete ještě o trénování venku?
V případě, že bych náš fotbal už nemohl kam posunout, budu se o něco nového zajímat. Zatím tomu tady věřím. Jsem optimista. Jsou chvíle, kdy to stojí za to. Mám zajímavou práci ještě na dva a půl roku.

Jak často si při tom všem zahrajete fotbal?
Když mě někdo vyzve, odmítnu málokdy. Těším se na každé úterý. To mívám trénink, pak si sedneme, dáme si pivo. Jsou to dny, které mají větší smysl než jindy.

Fotbalu jste věnoval velký kus svého života a žijí jím miliony lidí na celé planetě. Proč si myslíte, že je pro svět tak důležitý?
Sport obecně dává lidem zapomenout na potíže. A nejen to, je schopen problémy mezi lidmi zahladit. Šampionát v Jihoafrické republice byl největší protirasistickou akcí v historii lidstva. Organizace a další věci samozřejmě nebyly úplně perfektní, když jsem tam ale viděl, jak se lidi bez ohledu na barvu pleti drží za ruce a fandí… Fotbal může pomoci problémy překonávat.

Nebo naopak, jak ukazuje chuligánské násilí.
Ano, bohužel. To ale zase nebývá tak často, naštěstí.

mýma očima

Když jsme na Ivana Haška čekali kvůli focení na malém streetovém plácku v Dejvicích, myslel jsem, že přijde zadumaný a nijak mluvný chlapík. Mýlil jsem se. Hned jak vystoupil z auta, dal se se mnou okamžitě do řeči a velmi vášnivě povídal, jak jinak, o fotbale.

Někdo si myslí, že je to jenom nastrčená figurka, někdo, kdo chytře zamete průšvihy pod stůl. Já ne. Přesvědčil mě. Tím, jak chvilkami až plameně mluvil, tím, jakým způsobm přemýšlí, a to nejen o fotbale.

Čeká ho ale nelehký souboj. On se za mesiáše nepovažuje, já ale myslím, že je skvělé, když máte v čele válečníka, jemuž se dá věřit. Někoho, kdo má sice hlavu a srdce plné fotbalu, ale přesto si zachoval zdravý pohled na život samotný.

ivan hašek

Narodil se v roce 1963, kariéru začal v rodném Nymburce, už ve čtrnácti putoval do pražské Sparty. V jejím A týmu začal hrát v roce 1981 a získal s ním celkem šest ligových vítězství. V roce 1990 odešel do francouzského Racingu Štrasburk, poté do japonských klubů Sanfrecce Hirošima a JEF United Ičihara. Svou hráčskou kariéru ukončil ve Spartě, s níž získal dalších dva ligové tituly, do roku 2005 nastupoval za SK Černolice.

I jeho první kroky na trenérské dráze byly spojeny se Spartou. Působil tam v letech 1999 až 2001, poté seděl na trenérské lavičce francouzských týmů Racing Štrasburk a AS Saint-Étienne a klubu Al-Ahli Dubaj ve Spojených arabských emirátech.

Na šéfa Českomoravského fotbalového svazu kandidoval poprvé v roce 2005. Tehdy neuspěl, do čela českého fotbalu se postavil o čtyři roky později.

Myslíte si, že Ivan Hašek z pozice šéfa ČMFS dokáže změnit poměry v českém fotbalu?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 21. října 2010. Anketa je uzavřena.

Ano 1149

Ne 359