Té byla nekonvenční osobnost dlouhá léta trnem v oku. Až takovým, že v roce 1970 dostal obávaný šéf FBI Edgar Hoover od jednoho z agentů návrh, jak Sebergovou jako veřejnou osobnost "neutralizovat" špinavou lživou kampaní. Jaká byla jeho reakce, není těžké uhodnout, pohybujeme se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy v rámci programu COINTELPRO dělala FBI politickým oponentům mnohem horší věci.
Sebergová přitom nebyla jen tak nějakou hollywoodskou hvězdičkou. Stejně jako byla Marilyn Monroe symbolem padesátých let, byla blondýnka, která proslavila klučičí účes dávno před Miou Farrowovou, ikonou šesté dekády: rebelské, intelektuální, ale trochu naivní, sexuálně nekonvenční a politicky angažované. A na hlavu poražené.
Mí Francouzi mně rozumějí
První šanci dostala Sebergová jako devatenáctiletá v roce 1957 ve filmu Saint Joan (Svatá Johanka). Režisér si ji vybral z 18 tisíc adeptek a film byl očekáván s napětím a přehnanými nadějemi. V Americe ho však, stejně jako debutantku, tisk rozcupoval.
Přesto dostala druhou šanci – její druhý snímek ale dopadl ještě hůře. Na rovinu, její kariéra začala katastrofálně a zdálo se, že tím také skončí.
Neskončila. Chtělo to jen změnu kontinentu. Herečka ovládající čtyři jazyky si vybrala Francii, její kritici ostatně na rozdíl od svých amerických kolegů pěli na Saint Joan samou chválu.
Jako Američanka Patricie okouzlila ve filmu U konce s dechem Francii.
Hned první film À bout de souffle (U konce s dechem) z roku 1959, v němž hrála po boku tehdy neznámého Jeana-Paula Belmonda, byl trefou do černého. Režíroval ho slavný Jean-Luc Godard a Sebergová později prohlásila, že už během natáčení věděla, že vzniká "něco velmi zvláštního". Nepletla se, film byl oslavován do nebes, zapsal se do dějin filmu jako klíčové dílo francouzské nové vlny a jak psaly tehdejší Times, androgynní (vypadající jako muž i žena) nymfa se stala "symbolem mladých Američanek, které snily o tom, že pojedou do Paříže a stanou se Jean Sebergovou".
Nabídky se jí jen hrnuly a Francie jí ležela u nohou, ona sama se k ní i její kinematografii však stavěla s frivolním odstupem. "Byla jsem bez práce a potřebovala jsem peníze," vysvětlila v jednom rozhovoru, jak se dostala do centra nové vlny.
Kinematografie ale nebyla jedinou scénou, na níž vzbudila pozornost.
Blondýnka v hledáčku FBI
Na Spojené státy totiž nezanevřela. I když tam nedošla takového úspěchu jako v Evropě, dál jezdila domů točit filmy, šedesátá léta ji ale vtáhla i do politického dění.
Podporovala původní obyvatele Ameriky, hnutí Afroameričanů za občanská práva a 10 tisíc dolarů dala Black Panther Party, organizaci, která nejprve poskytovala jídlo a vzdělání v ghettech, později se ale nezříkala násilí. Jednou prohlásila, že kdyby žila v Latinské Americe, přidala by se k Che Guevarovi.
I proto vydala FBI svým agentům v roce 1969 povel k "aktivnímu diskrétnímu vyšetřování" herečky, kterou ve svých zprávách označovala jako "sexuálního zvrhlíka". Tím se začala psát černá kapitola života křehké herečky, která poznamenala i jeho konec.
Režisér Jean-Luc Godard nechal Belmondovi i Sebergové velký prostor na improvizaci.
Byť si mnozí její přátelé mysleli, že propadla paranoie, když mluvila o tom, že je sledována a odposlouchávána, dokumenty zveřejněné v roce 1982 prokázaly, že i když její ostražitost v nemoc skutečně asi přerostla, měla reálné kořeny. Tři sta dokumentů obsahuje přepisy odposlouchávaných telefonátů i záznamy o pohybu a schůzkách Sebergové.
Odrovnáme ji. Můžeme?
Zájem FBI o angažovanou herečku vyvrcholil v roce 1970, kdy čekala dítě se svým mužem, spisovatelem Romainem Garym. Tehdy přistál na stole šéfa FBI Edgara Hoovera dopis agenta z Los Angeles s návrhem uveřejnit v tisku zprávu, že otcem dítěte má být ve skutečnosti nejmenovaný člen Black Panther Party. Máme za to, psalo v návrhu, že by ji zveřejněná pomluva mohla přivést do potíží a mohla by obraz stoupenkyně militantů v očích veřejnosti poškodit.
Ústředí mělo jen jedinou, pragmatickou námitku. Buďte trpěliví, vzkázalo do Los Angeles, doporučujeme počkat ještě asi dva měsíce, až bude její těhotenství očividné.
Snaživému agentovi (později se ukázalo, že to byl tentýž, který byl zapleten do atentátu na anarchisticko-ekologickou aktivistku Judy Baryovou) trpělivost scházela, do rubriky hollywoodských drbů Los Angeles Times lživou informaci nakonec vypustil dříve. I tak ale špinavost srazila Sebergovou na kolena.
Mrtvolka ve skleněné rakvi
Zprávu převzal Newsweek, American Weekly a mnohé další tiskoviny v Americe i Francii. Šokovaná herečka, která byla v sedmém měsíci těhotenství, upadla do depresí a předčasně porodila. Dítě se narodilo mrtvé.
Další šok čekal na novináře, kteří přišli na pohřeb. Na katafalku totiž čněla průhledná, skleněná rakev. Uvnitř leželo novorozeně bílé barvy pleti.
Herečka se tak sice před veřejností očistila, FBI ji ale pronásledovala dál. "Stala se z ní psychotička," popsal později následky honby na herečku Gary. Další duševní masakr jí způsobila brutální vražda černošského aktivisty a jejího bývalého přítele Hakima Jamala v roce 1973.
"Přišla jsem na to, že čím méně toho vím o hraní a čím víc o všem ostatním, tím lepší budu jak v hraním, tak v životě." Jean Sebergová
Smutnými barvami byl ale psán i její osobní život. O svém prvním manželství s režisérem Francoisem Moreuilem později řekla, že "do něj vstoupili z mnoha špatných důvodů", s Garym se rozvedla v roce 1970. Šťastné nebylo ani třetí manželství s Dennisem Berrym, alžírský přítel, s nímž byla v mimomanželském poměru pár měsíců před smrtí, z ní zase údajně tahal peníze a bil ji.
Přesto natočila ještě řadu filmů, od komerčních po avantgardní. Ballad for Billy the Kid, pod nímž je podepsána jako scénáristka, režisérka i herečka, jako by nesl otisk jejího vlastního života – je o setkání dvou mýtů, filmové královny a psance.
Truchlivá výročí
Z psychického traumatu se ale nikdy nevzpamatovala. "Někdy seděla doma a mluvila s ledničkou," popsal po smrti své matky její duševní stavy syn. Jindy ho vzbudila opilá v noci, aby mu představila svou společnici, kterou si přivedla domů: "Hele, teď se nechávám sbalit lesbičkama, co ty na to?"
Trpěla klinickou depresí, která se zhoršovala každoročně na výročí nešťastného porodu, několikrát se pokusila o sebevraždu. A nebyla to "jen" volání o pomoc, při jednom z nich se vrhla pod vlak v metru.
Třicátého srpna 1979 se s životem, který pro ni byl k nesnesení těžký, rozloučila. Bylo to sedm dnů po devítiletém výročí tragédie. Policie ji našla v autě nedaleko jejího pařížského bytu, s velkým množstvím alkoholu a barbiturátů v těle.
Na její pohřeb přišel Jean Paul Sartre i Simona de Bouvoire. "Jean byla velmi krásná a velmi inteligentní, měla ale velmi smutný život," řekla o ní její přítelkyně, rocková zpěvačka Nico.
