Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Protéza by byla jen zátěž, říká jednonohý cyklista

aktualizováno 
Když mu bylo sedm let, změnil se mu svět. Náklaďák ho připravil o celou levou nohu. Michal Stark je ale chlápek, co se jen tak nevzdává. Dříč. "Mohl jsem dopadnou daleko hůř. Tohle je vlastně sranda," říká. Začal jezdit na kole a doufá, že se na paralympiádě v Londýně popere o medaili.

Mít jednu nohu je sranda, jsou mnohem vážnější věci, říká Michal Stark. | foto: Jiří Horák/pro Xman.cz

"Byla to moje chyba," přiznává. "Bydleli jsme v Libni, měli jsme partu, hráli si na honěnou, na chodníku byly zbytky sněhu, já uklouzl a rovnou pod kamion. Chodidlo na jedné noze mi přejel, to šlo opravit relativně snadno. Ale na druhé zastavil a tam to bylo složitější. Na Bulovce mě dali dohromady, jenže do té víc zdevastované nohy jsem dostal otravu krve. Byl jsem malý kluk, i proto mi chtěli zachránit co nejdelší kus nohy, takže amputace probíhala několikrát, vždy po kouskách."

Jaký byl návrat mezi ostatní děti?
Měl jsem štěstí na lidi ze svého okolí. Naše třídní učitelka Dudová za mnou chodila domů a doučovala mě, abych nepropadl. Děti bývají nelítostné, ale my měli výborný kolektiv. Celá třída i spolužáci jednotlivě mě chodili pravidelně navštěvovat domů. Když jsem šel pak do školy, hned jsem se popral a přišel se špinavými koleny od trávy.

Fotogalerie

Takže trošku živější dítě… Jak jste se dostal ke sportu?
Nejdřív to bylo sjezdové lyžování. Chodíval jsem do jediného podniku, který tehdy dělal protézy, a tam jsem se náhodou poznal s průkopníkem sportu handicapovaných u nás. Jaroslav Pauer mě vzal na soustředění handicapovaných lyžařů do Harrachova.

Jak vám to šlo?
Právě že vůbec. Vztekal jsem se, zahazoval stabilizátory, speciální francouzské hole s malými lyžičkami místo hůlek pro udržení stability. Jen díky svaté trpělivosti ostatních lyžařů, kteří mě učili, jsem začal lyžovat na špičkové úrovni.

Pak přišla ke slovu cyklistika?
Ta byla v rámci letní přípravy. Já měl strašné kolo, starého, těžkého favorita, hrozně jsem se na něm trápil. Na jedno soustředění za námi přijel slavný rakouský paralympijský sportovec Walter Laurer, který mi půjčil svoje špičkové silniční kolo. Začal jsem na něm doslova létat a objevil krásu cyklistiky. Skamarádili jsme se, on mě pozval k sobě domů kousek od Vídně. Koupil jsem si silniční rám a jel za ním. Za dva dny mi postavil kolo a nastartoval tak moji kariéru. Několik let jsem kombinoval oba sporty, lyžování i cyklistiku. Pak jsem se ale musel rozhodnout. V té době jsem byl už úspěšnější v cyklistice, se slzou v oku jsem proto lyžování opustil.
 
Myslíte, že pokud byste byl zdravý, našel byste si ke sportu též cestu?
Pravděpodobně ano. Byl jsem od malička velmi energický. Jestli by to byla cyklistika, nevím.

"V Londýně chci všechny přeprat"

Proč vlastně nešlapete s protézou?
No, ono by to šlo. Čím máte ale kratší pahýl, tím hůř se do protézy opřete. Já bych ji vozil jen jako zátěž. Když se zpotíte, začne protéza klouzat. Pokud máte amputaci těsně nad kolenem, lze protézu používat, ale ani tak to není velká opora. Alfou omegou je koleno. Pak můžete použít podkolenní protézu a šlapání se velmi blíží normálu. Já si ale nestěžuji. Šlapu do jednoho pedálu, o to je to větší výzva.
 
Na ulici chodíte s protézou?

Chodil jsem s ní neustále, sundával jsem ji víceméně jen na kolo a na spaní. Vloni jsem si při nehodě narazil pahýl, začal jsem chodit s berlemi a zjistil, že se mi tak chodí mnohem lépe. Teď tedy protézu používám výjimečně, s berlemi jsem rychlejší a spokojenější. Žena si to také víc pochvaluje, ujdu s ní víc kilometrů. O to hůř se mi ale nosí nákupní tašky. (smích)

Jezdí bez protézy a i při chůzi dává Michal Stark přednost berlím.

Jezdí bez protézy a i při chůzi dává Michal Stark přednost berlím.


Byl jste někdy terčem poznámek a ústrků při závodech?
Ani při závodech, ani v běžném životě. Při závodech se spíš část závodníků obávala mojí stability, objížděli mě velkým obloukem. Dnes už se se mnou nemazlí a jdou pěkně tělo na tělo. Jak to má být.
 
Co koordinace?
To byl problém ze začátku, když jsem se učil jezdit. Začínal jsem s protézou, ale rychle ji sundal. V té době nebyly nášlapné pedály, ale klipsny. Furt jsem padal. Teď už problém nemám, zvládám jízdu v bočním větru, jízdu terénem i na velodromu. Všechno se dá naučit.
 
Budete na paralympiádě na bedně?
No, rád bych všechny přepral. Moje kategorie má ale největší konkurenci. Jen o medaile se nás může ucházet až patnáct, a ostatní můžou překvapit. Šance vidím v časovce a stíhacím závodě.

Jste jediný Čech ve své kategorii?
Už ne. Do světové špičky se dostal další, přešel k nám z jiné kategorie. Má totiž obě nohy. V paralympijském sportu se sportovci dělí do kategorii podle druhu postižení, aby se dosáhlo relativně spravedlivého souboje mezi závodníky. Cyklistická unie změnila systém a stojící cyklisté jsou rozděleni podle funkčního postižení. My jednonožci teď závodíme i s dvounohými závodníky, zpravidla spasticky postiženými.

Máte proti nim vůbec šanci?
Dvounožci jsou v naší kategorii opravdu velkou konkurencí a třeba v silničním závodě na ně nemáme skoro šanci. I proto jsem velmi rád, že mojí doménou jsou spíše tempařské závody tipu časovek.

Stane se vám, že musíte někdy z kola slézt a vést ho?
Na silnici ne. Občas v terénu, mám pak velký problém se znovu rozjet. To se pak můžu vzteknout.

"Žít s jednou nohou je docela sranda"

Michal Stark

Mezi jeho tituly se skví titul mistra světa v časovce, je dvojnásobným mistrem Evropy (v časovce a silničním závodě), z paralympiády v Sydney si přivezl bronz. Kromě toho má dalších osmnáct medailí z velkých závodů.

"Docela pyšný jsem na to, že jsem jediný paralympijský cyklista na světě, který startoval už na paralympiádě v Barceloně v roce 1992 a jeden z malé společnosti sportovců, kteří mají za sebou pět paralympiád," říká. Londýn je pro něj již šestou zastávkou.

Nemáte po tom všem na silnici strach?
Mám respekt, to jo. Není to ale strach, který by mě svazoval. Nechodím do extrému, radši si při tréninku víc přibrzdím a doženu to na rovince. Na tréninku se vyhýbám frekventovaným trasám.
 
Trénujete sám?
Většinou ano, i když si trénink občas zpestřím skupinovou jízdou. Čas od času nám to vyjde i na společný trénink  s kolegy z mého týmu Dukla Praha.

Máte radši terén, nebo silnici?
Jsem silničář a dráhař. O kousek víc mám asi raději silnici. Výsledku při silničním závodě s hromadným startem, kdy je na řadě taktika, pohyb v balíku, si cením nejvíc. Uspět v časovce je zase pravdivá ukázka výkonnosti. Cyklistika v terénu, tedy horská, je pro mě naprostým doplňkem, perličkou přípravy.

Kolik času strávíte na kole?
Podle potřeby trénuju i dvoufázově, hlavně teď v přípravě na paralympiádu. V průměru tak čtyři a půl hodiny denně.

Co děláte po zbytek dne?
Celkově i s přípravou zabere trénink šest sedm hodin. Zbytek dne trávím s rodinou, věnuju se dcerám. Hodně se též snažím pracovat ve sdružení Ano Ano, hlavně v rámci projektu Sen, který pomáhá získávat vzdělání, rozvíjet talent a zvyšovat sebevědomí sociálně znevýhodněným dětem.

Jezdíte na běžném kole, nebo je nějak speciálně upravené?
Mám standardní špičkové závodní kolo. Mám tam navíc jen opěrku na pahýl u sedla. Kromě toho používám i dráhový a časovkářský speciál.

Máte doma asi hodně levých bot...
To ano, především levých treter. Můj současný sponzor ale ušetří, dostávám jen pravé tretry. (smích)

Máte s nohou ještě nějaké problémy?
Už ne. Jsem celkově fit.

Ptal jste se někdy, proč se to stalo zrovna vám?
Ne, to ne. Stalo se mi to v raném dětství, takže jsem to moc neprobíral, nepřišel jsem o kariéru, o vztahy. Já řešil spíš to, že budu něčím zajímavý, že se budu odlišovat. Když jsem se s tím srovnal, což bylo velmi brzy, byl jsem úplně problémů. Vím, že některé věci prostě dělat nemůžu, ale mohl jsem v životě dopadnout daleko hůř, jsou o dost komplikovanější postižení. Tohle je vlastně docela sranda.

Autoři:






Nejčtenější

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

Mužský a ženský pohled se liší, tvrdí věda.
Vidíme to jinak. Ženy a muži udržují oční kontakt odlišně, zjistila věda

Ženy vnímají tvář více jako celek a jsou pečlivějšími pozorovatelkami. Mužský pohled je liknavější. Může za to nejspíš evoluce, která ženám přisoudila roli...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.