Když čtete vzpomínky pamětníků na izraelskou Jednotku 101, zní to jako výňatky z knihy Tucet špinavců. "Začaly se šířit pověsti o záhadném speciálním komandu, které se mělo začlenit do našeho parašutistického praporu, a jednoho dne se Jednotka 101 opravdu objevila u bran našeho tábora," napsal izraelský spisovatel Cvi Jinaj, který byl tehdy jedním z přihlížejících zvědavých výsadkářů.
"Měli na sobě potrhanou směs civilního oblečení a uniforem, na nohou sandály, někteří měli dlouhé vlasy a jen pár jich bylo oholených. Jejich zjev se pak rozebíral v jídelnách až do večera. Každému bylo jasné, že se o naši výsadkářskou slávu nemůžeme dělit s touhle bosou sebrankou."
"Vojáci ze stojedničky byli ubytováni v barácích na okrajích našeho tábora. Nikdo nikdy neviděl, že by měli ranní nástupy, kde by se kontrolovalo, jak jsou oholení a zda mají vyčištěné zbraně. Ale bystré oko si hned všimlo, že jejich schmeissery a samopaly Thompson byly vždy čisté a naolejované, jejich bojová výstroj byla na tělech rozmístěna s perfektním rozmyslem a že před každou akcí uvnitř baráků provádějí kontrolu zbraní. Jejich pochody, výcvik v orientaci a nácvik útočných operací byly vždy delší a mnohem náročnější než cokoliv, co jsme kdy zažili u našeho praporu 890."
Jednotka 101byla letmo byla zmiňována, když nedávno zemřel Ariel Šaron, který ji založil jako první izraelský armádní speciální útvar. Vydržela jen pět měsíců, protože mladý major Šaron pil krev některým nadřízeným a některé bojové akce měly hodně kontroverzní výsledky, především mimo Izrael. Přes krátkou existenci je však padesát mužů stojedničky považováno za útvar, který možná nejvíc ovlivnil vývoj a filozofii boje izraelské armády.
Jsi jediný, kdo tu trestnou výpravu zvládne
Skoro to vypadá, že tato tajná jednotka je napůl utajená ještě půl století po zrušení, protože výše uvedené pasáže Cvi Jinaje jsou jedny z mála přímých vzpomínek, jež jsou k nalezení na internetu v latince. A tak je třeba zahrabat se do knih.
Stojí to však to za to. Čtenář narazí například na příběh, jak vojáci z Jednotky 101 vyrazili na víkendové volno. Vždy dostali k dispozici náklaďák a každý voják odšoféroval cestu ke svému domovu, kde si za volant sedl další, tak to pokračovalo, až poslední muž zaparkoval před svým domem prázdný vůz. Při zpáteční cestě se systém otočil, což zajišťovalo rychlý návrat bez zbytečného hledání či svolávání v případě poplachu. Nebo, jak se ukázalo, když dělala problémy vojenská policie.
Jednou jelo auto moc rychle a vojenský policista ho zastavil. Nejdřív kvůli jízdě a potom se k tomu přidaly zásadní výhrady k "ústrojové kázni". Řidič, který měl pocit, že když je ze stojedničky, každý mu může vlézt na záda, to policistovi řekl. Ten ho sebral a na stanici si ho s kolegy podal ručně. Řidič potom objel spolubojovníky a v bojovné náladě se vrátili na stanici, kterou zdemolovali při bitce, po níž skončilo několik vojáků i policistů v nemocnici.
Samozřejmě to nebyla ta hlavní srážka, kterou se 101 zapsala do dějin izraelské armády a Blízkého východu. Nebyla náhoda, že vytvořením této jednotky byl pověřen zrovna Ariel Šaron. Už si ho pamatujeme jen jako muže s těžkou nadváhou, ale v mládí to byl bojovný štíhlý blonďák. Ve dvaceti byl poručíkem a v jednadvaceti, když skončila první izraelsko-arabská válka, majorem.
Pal začal studovat dějiny, ale jednoho dne si ho zavolal velitel jeho bývalé brigády a řekl mu, že před pár desítkami hodin Palestinci opět prošli z Jordánska do Izraele a zabili dva vojáky. Dodal, že je třeba provést protiúder a jediný, o kom si myslí, že by trestnou výpravu zvládl, je on.
"Jenže mě za pár dní čeká důležitá zkouška z dějin," řekl mladý student podle biografie, kterou o něm napsal bývalý šéfredaktor francouzského deníku Le Monde Luc Rosenzweig. Velitel odpověděl: "Jsou lidé, kteří dějiny studují, a pak ti, kteří je tvoří. Musíš si vybrat." Šaron si vybral.
První akce: trapas
Ale to, co bylo dál, by do historie psát asi nechtěl. Akce, při níž komando v noci napadlo dům, v němž spal vůdce jedné arabské bojůvky, skončila trapasem. Nic nefungovalo a když Izraelci odpálili nálož, rozbuška hořela tak dlouho a hlasitě, že muže vevnitř vzbudila a ti začali střílet. Po ústupu Šaron sepsal, jak by si to byl celé představoval. A byla to revoluce.
Chtěl vytvořit a vycvičit speciální jednotku profesionálů, kteří budou mít patřičné vybavení a budou vědět, co mají dělat. Už žádná improvizace, ale něco jako speciální komanda z druhé světové války.
Přesně to vyhovovalo Šaronově naturelu a schopnostem. Na průzkumníka byl cvičen už jako chlapec po pubertě a při výcviku vynikal v boxu, fyzické výdrži a noční orientaci. Měl ještě jednu vlastnost důležitou pro tento druh vojska: věřil, že velitel musí dělat všechno se svými vojáky.
Jeho návrh přišel v pravý okamžik. Nové izraelské hranice s arabskými sousedy byly korzem, protože je překračovaly davy Arabů. Někteří chodili navštěvovat příbuzné, někteří pašovali do Izraele zboží, ale někteří přicházeli se zbraní, aby se pomstili za prohranou válku a ztracené území. Často nerozlišovali vojáky a civilisty, vše chápali jako kmenovou válku a krevní mstu. Počet mrtvých Izraelců šel do desítek a v zemi hořel spor, zda je správné být beránkem, který dodržuje dohody, leč krvácí, nebo zda by nebylo lepší pomstít se a dát najevo, že každý útok bude draze zaplacen.
Tajně začal převažovat druhý přístup, a tak dostal Šaron souhlas. Jednotka 101 vznikla v srpnu 1953. Šaron si vybral ty nejlepší z předchozí války a zahájil výcvik podle vzoru britských commandos. Ale v něčem to bylo jiné. Jak napsal autor knihy o izraelských komandech Matti Šavit, nesplněný úkol znamenal hanbu a občas i vyloučení z útvaru. Po úspěchu následoval táborák, opékání beranů, alkohol a po pár měsících i společnost hezkých vojaček, které velitel dokázal sehnat.
První akce po několikatýdenním výcviku dopadla dobře. Vojáci měli zatlačit zpátky za hranici skupinu beduínů. Potom však přišel útok na uprchlický tábor v Gaze, kde měli základnu fidájíni, palestinští bojovníci, kteří napadali Izraelce za hranicí. Neměla to být odveta za nějaký konkrétní čin, ale preventivní akce. Při nočním přepadu bylo zastřeleno dvacet fidájínů, ale taky patnáct civilistů včetně dětí a žen. A to byl problém, protože tohoto rizika si byli vojáci vědomi už při přípravě a jeden položil Šaronovi otázku: "Máme být jako oni?"
Šaron na to podle Rosenzweigovy biografie odpověděl, že ženy v táborech krmí a ošetřují fidájíny, kteří šíří v Izraeli strach. Sice měl pravdu, ale začal tím hrát také podle pravidel kmenové války.
Akce Šošana
Výsledkem je, že to, co je kromě legendy po desetiletích o Jednotce 101 nejvíce známo, nejsou její úspěchy, ale dvě kontroverzní akce. Ta v Gaze byla první, druhou představoval nájezd pod jménem Akce Šošana.
V říjnu 1953 se fidájíni připlížili až na předměstí Tel Avivu a hodili granát do domku, kde bydlela mladá matka s tříletou Šošanou a synem Rubenem, jemuž byl rok a půl. S nimi dosáhl počet obětí teroristických útoků od začátku roku už 125. Bylo potřeba něco rázného udělat.
A tak stojednička vyrazila za odvetou do vesnice Kíbija v Jordánsku, odkud měli útočníci pocházet. Komando, každý z jeho členů nesl v tašce deset kilogramů výbušnin, dostalo na pomoc parašutisty, protože to měla být velká akce.
Těsně před vesnicí vypukla přestřelka, ale když tam Izraelci vstoupili, panoval mrtvý klid. Vojáci vnikali do domů a vyvolávali lidi. Do toho přicházela hlášení od hlídek na přístupových cestách, že z Kíbije prchají směrem k nim stovky lidí. Zdálo se, že ves je liduprázdná. Pak vojáci vyhodili celou vesnici do povětří. Dům po domu. Úspěšná akce. Brzy však vyšlo najevo, že za sebou nechali 69 mrtvých vesničanů.
Šaron ve svých pamětech napsal, že civilisté si zřejmě mysleli, že vše proběhne jako jindy: Izraelci odpálí jeden či dva domy a odejdou. A tak se schovali do sklepů a kamenné zdi je zavalily.
Jiní to jako "nedorozumění" neviděli. Británie a Spojené státy byly rozčílené, Amerika dokonce tak, že zastavila finanční pomoc. Další Šaronův životopisec Uzi Benziman napsal v knize Muž, který nezastavuje na červenou, že v reakci na tyto akce Egypt nakonec přerušil slibná jednání a přeběhl do sovětského tábora.
Historici z dokumentů vyčetli, že Šaron tehdy plnil rozkaz a zadání vyšších kruhů. Dodávají však také, že pokud šlo o rozkazy, často je překračoval a šel až do krajnosti. Obojí je dobře patrné z výroků premiéra Davida Ben-Guriona. Ten Šaronovi řekl: "Pro nás není tak důležité, co se o Kíbiji říká po světě. Hlavní je to, jak to zapůsobí v naší oblasti. To, co se tam stalo, nám umožní tady žít." Ale v jiném rozhovoru prohlásil v narážce na mrtvé civilisty, že "Šaron je až příliš úspěšný". A někteří generálové si mysleli, že si dělá, co chce.
Zřejmě to byl hlavní důvod, proč Jednotka 101 po čtyřech měsících skončila. Nadřízení ji spojili s parašutisty s přáním, aby z bojovníka Šarona a jeho mužů udělali i vojáky a z vojáků z výsadkového praporu bojovníky. Útvar pak další roky plnil stejné úkoly jako původní stojednička.
Debata o tom, zda a nakolik jednotka překročila pomyslnou čáru, je stejně nekonečná, jako je nekonečný blízkovýchodní konflikt. Jeho účastníky může pobavit snad jen to, že pocit, že jsou nejpovolanějšími soudci, mají obvykle ti, kdo s tímto konfliktem, oblastí a dobou, kdy Jednotka 101 operovala, nemají nic společného.
