Říká se o vás, že jste jedním z našich nejlepších kardiochirurgů. Jak se při těchhle slovech cítíte?
Pravdou je, že se nepokládám za špatného kardiochirurga, ostatně to asi nikdo z nás. Kardiochirurg musí mít určitou míru sebevědomí a musí být přesvědčen o tom, že to, co dělá, dělá dobře. Na našich rozhodnutích a schopnostech opravdu závisí lidské osudy. A přednostové klinik a primáři bývají ještě navíc velmi ctižádostiví. Ale jak se ví, že patřím mezi nejlepší? Žádné objektivní srovnání nemáme a medicína nejsou Branky, body, vteřiny.
Takže neumíme říci, kdo je lepší?
Přesně tak. Již více než deset let probíhají mezi kardiochirurgy diskuse, zda zveřejňovat operační výsledky, jakou formou a do jaké míry. Zatím veřejnost nemá žádné objektivní informace a popravdě řečeno, ani my navzájem neznáme výsledky z jiných pracovišť. Když si jdete kupovat auto, máte o produktu i prodejci mnohem víc informací než o chirurgovi a celém pracovišti, do jehož rukou svěřujete svůj život.
Jak byste chtěl výsledky práce kardiochirurgů porovnávat? Operace přece nezávisejí jen na šikovnosti lékaře, ale i na stavu pacienta.
Je pravda, že údaje pouze o úmrtnosti by mohly být velmi zavádějící. Nikomu by se pak navíc nechtělo operovat těžké, komplikované pacienty s vysokým rizikem. My však můžeme vzít do úvahy riziko operace na základě znalosti zdravotního stavu pacienta, jeho rizikových faktorů a typu operace. U některých operací je riziko úmrtí hluboko pod jedno procento, u závažných stavů naopak může dosahovat i desítek procent.
Doteď se hodnotí lékaři podle čeho?
Nejčastěji podle počtu publikací či četnosti mediálních vystoupení. Ale to, že hodně publikujete, umíte přednášet či jste mediálně známý, nikterak nevypovídá o tom, jaký jste operatér.
Jak poznáte, že je chirurg dobrý, či špatný?
Ruce jsou spojeny s mozkem a ten rozhoduje. Důležité jsou proto podle mého názoru znalosti a schopnost klinického uvažování a správné analýzy dané situace. Pohyby rukou by se byla technicky schopna naučit drtivá většina populace, vy se ale musíte umět správně rozhodnout, musíte vědět, koho operovat a koho ne, zvážit rizika, stanovit průběh operace a rozhodovat se během ní. A samozřejmě výkon dokonale technicky provést. Je to i otázka psychiky a odolnosti vůči stresu.
Stalo se vám, že jste sledoval při práci kolegu a řekl si o něm, že je špatný?
Ano.
"Pacienti si zaslouží pravdu, ta se však dá říci mnoha způsoby," říká kardiochirurg Marek Šetina.
Řekl jste mu to?
Ne, nebylo to na mém pracovišti a pak také... co máte říci? Od každého si ale snažím něco vzít, odkoukat, i třeba jen to, že tudy cesta nevede.
Na sálu je víc akce než ve výzkumu
Na vysoké škole jste se chtěl věnovat výzkumu. Co rozhodlo ve prospěch kardiochirurgie?
Ještě jako student jsem chodil na Akademii věd ČR a zjistil jsem, že věda bez pacientů je pro mě příliš studená. Navíc na výsledky čekáte týdny, měsíce, někdy i léta. Já potřebuju víc akce.
Již během studia jste docházel na IKEM, klíčová pro vás ale byla praxe na nejlepší klinice na světě Mayo Clinic.
Chtěl jsem ven na zkušenou a je pravda, že v Americe je to nejtěžší. Složil jsem zkoušku, jakousi americkou státnici, která lékaře v Americe opravňuje ke klinické praxi. Jsou to vlastně několikadenní testy z celé medicíny a je to nejtěžší zkouška, kterou lékaři skládají. V Česku ji mnoho lékařů nemá, z kardiochirurgů, pokud vím, jen profesork Pirk a já.
Mají to lékaři v Americe opravdu tak těžké, jak to známe ze seriálů?
Do práce jsem na Mayo Clinic chodil na pátou hodinu ráno, do sedmi byly vizity, pak semináře, do pěti odpoledne sály, uděláte čtyři pět operací, pak vizity a péče o operované. Druhý den zase ráno vizity, semináře, večer odchod, pohotovost na telefonu. V nemocnici jste obden přes noc, vizity se dělají i o víkendu dvakrát denně. Dovolené si za rok vyberete maximálně 14 dní, ale nikdy ne najednou.
Jak dlouho to takhle musíte vydržet?
Pro amerického rezidenta je to pět let všeobecné chirurgie, tři roky kardiochirurgie. Já tam pracoval rok a půl. Během krátké doby se setkáte s obrovským množství případů a rychle nabýváte poznatky a zkušenosti. Naučíte se pracovat efektivně, přesně a pod velkým stresem. Je to skvělá, i když opravdu náročná škola.
"S transplantací žijí tisíce lidí, a to relativně dlouho, třeba i dvacet let," vysvětluje Marek Šetina. Pravděpodobnost desetiletého přežití je 65 až sedmdesát procent.
Proč jste v Americe nezůstal?
Bylo mi již kolem pětatřiceti, v Česku jsem měl dobré místo kardiochirurga v IKEMu, rodina chtěla zpátky. A musel bych tam podstoupit i trénink ve všeobecné chirurgii, protože českou atestaci v Americe neuznávají.
Až osmnáct hodin na sále
Srdce operujete od roku 1994. Kolik máte za sebou operací?
Dělávám asi dvě stě operací za rok.
Tak to jste už viděl nějakých tři a půl tisíce srdcí.
Myslím, že mnohem více. U spousty operací jsem navíc asistoval.
Co devastuje lidské srdce"Odolnost srdce je dána geneticky, to máme každý dané. Ovlivnit ale můžeme způsob života a skladbu stravy. Omezit bychom měli živočišné tuky, neměli bychom kouřit a mít dostatek pohybu, nejméně třikrát týdně po 40 minutách (nebo alespoň 20 minut)," vysvětluje kardiochirurg Marek Šetina. "Jinak všechno s rozumem. Hlavní je brát věci s nadhledem, a tak si jednou za čas dám klidně i vepřovou." |
Jak dlouho jste byl nejdéle na sále?
Kolem osmnácti hodin. V průměru trvá operace kolem čtyř, šesti hodin. Já ale většinou nejsem na sále po celou dobu.
Jaké operace řadíte mezi jednodušší a které patří mezi složité?
Jednodušší jsou například bypassy srdce bez komplikací nebo třeba náhrady chlopní. Složitější jsou pak reoperace, kombinované výkony, rekonstrukce chlopní. Někde mezi tím jsou transplantace, ty bych zařadil mezi středně náročné operace.
Odhlédneme-li od samotného chirurgického výkonu, co bývá na vaší práci nejtěžší?
Když stojíte před rizikovým pacientem a rozhodujete se, jestli ho operovat, nebo ne. Je těžké ho odmítnout proto, že jeho stav je už špatný.
Berete v potaz finanční náročnost operace?
Nerozhoduje, kolik to bude stát. Zvažujeme, zda mu operace zachrání život či zlepší jeho kvalitu. Samozřejmě však šetříme, kde je to možné. Jedna operace stojí kolem 200 tisíc korun, komplikace přijde na statisíce, výjimečně i miliony, navíc.
Mnozí starší pacienti se ale obávají, že jim lékaři operaci srdce nebudou chtít udělat proto, že se to s ohledem na jejich věk už nevyplatí.
Operujeme i lidi, jimž je přes osmdesát. Pokud jsou jinak zdraví, proč ne. Nerozhodujeme podle toho, zda se to finančně vyplatí.
Dobrý chirurg musí být empatický
Připravujete se na operaci den předem?
To už nepotřebuju. Jen když je něco neobvyklého, čtu literaturu, přemýšlím o tom. O každé operaci ale přemýšlím zpětně. Když nastanou komplikace nebo když výsledek není optimální, vždy hledám příčinu. Nejdřív u sebe. Nerad dělám jednu chybu dvakrát.
"Přednáším, každý den se snažím číst odbornou literaturu, publikovat bych měl asi trochu víc," přiznává Marek Šetina.
Konzultujete svoji práci s někým?
Ano, jsem pokorný, rád si poslechnu jiný názor. I od podřízených a samozřejmě i od ostatních kolegů kardiochirurgů. Některé případy konzultuji s kardiochirurgy z jiných pracovišť, opakovaně jsem se obracel i na kolegy z Mayo Clinic i z Evropy. Konečné rozhodnutí pak ale pak udělám sám.
Studujete pořád?
Už tolik ne, ale pořád se snažím si každý den něco odborného přečíst.
Přepadla vás někdy během operace panika?
Občas se to může stát. Ale popravdě si nepamatuji, kdy se mi to přihodilo naposledy. Ve stresu však občas jsem.
Kdy přijde na řadu?
Když začne něco nečekaně krvácet, když po operaci srdce nefunguje, jak by mělo, když dojde k nepředvídatelné událost, která vyžaduje rychlé řešení. Prostě když je v přímém ohrožení pacientův život.
Dá se k něčemu přirovnat pocit, když nakonec vše dobře dopadne?
Pocit dobře odvedené práce, možná i k divadelní roli, kterou jste dokonale nastudoval a zvládnul.
"Většinou si práci domů nenosím, úplně ale nevypínám, občas volám a zjišťuju stav pacientů," říká Marek Šetina.
Co s vámi udělá naopak nepovedená operace?
Hodně mě to štve a je mi to hodně líto. Dřív jsem to snášel velmi obtížně, teď už je to lepší, přesto to dost prožívám. Každý neúspěch vám srazí sebevědomí. A to tahle práci potřebuje.
Je vám jednapadesát. Máte se ještě pořád co učit?
Stále se ještě zlepšuji, i když v posledních letech už jen v drobnostech. Jsem přesvědčen, že teď operuji nejlíp ve svém životě, většinou si operování docela užívám a stresu na sále zažívám čím dál méně. Zkušenosti ale nabírám pořád.
Do kolika může člověk operovat na špičkové úrovni?
Jen kalendářní věk není jediné kritérium, každý jsme jiný. Ale řekněme, že tak do pětašedesáti. Většinou si však chirurgové těžko přiznávají, že už na to nemají.
