Nedávno oslavil Karel Roden padesátku.

Nedávno oslavil Karel Roden padesátku. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Porsche? To je blbost. Ale mulu bych bral, říká Karel Roden

  • 74
Když netočí, věnuje se hospodářství a opravám svého zámku. A vyrábí víno, nedávno představil třetí ročník vlastní značky. "Chci se vínem hlavně bavit a vědět, že vzniká něco, co má smysl, co pěkně voní, chutná," říká Karel Roden. Herec známý tím, že nerad dává rozhovory.

Říká se, že nejnákladnější cesta k dobrému vínu je ta, dělat si vlastní. Už jste na to taky přišel?
Zatím ne. Ale hlavně, já to tak neberu…

Letos se vedle té pálavy povedl ryzlink rýnský, aurelius, který míváte první vyprodaný, tramín, plná bílá rulanda, marmeládový portugal. Které z těch vín se vám nejvíc líbí?
Baví mě ta rozmanitost. Všechna jsou krásná. Pálava je nádherná. A zkusila jste už tramín? Jak voní?

Zkusila a obě jsou moc pěkná. Pořád platí, že jste od červeného přesedlal na bílé?
Pil jsem i předtím obojí, takže i teď si dám červené. Ale je pravda, že se to otočilo a piju hlavně bílé.

Když jsme se setkali před půl rokem, dotočil jste zrovna Terapii a tvrdil jste, že byste se rád vínu věnoval víc, ale že není čas. Je to lepší?
Ne, to je furt stejný. Zrovna se začíná točit další řada Terapie a tři a půl měsíce budu jen zavřený ve studiu, takže léto asi nebudu mít žádné.

Aby zámek zase ožil

To budete ve Skrýšově chybět. Jde to vůbec takhle pendlovat mezi hospodářstvím a filmem?
Je to těžký, ale jedním se nabíjíte pro druhý. Nechci se rozhodovat, jestli se starat o hospodářství, nebo hrát divadlo, točit. Kombinace je to dobrá, i když ta rekonstrukce je hodně náročná. Je to zodpovědná práce, člověk to musí pořád hlídat, jinak se předělává a je to zápřah i na psychiku.

Jaký je vlastně váš podíl?
Nemůžu pokládat střechu, nemůžu dělat tesařinu, nejsem tesař. To dělají odborníci. A nejsem ještě tak daleko, abych už mohl vybírat dlaždice. Ale vím, co s tím zámkem chci udělat. A vím to naprosto přesně.

Co s ním chcete udělat?
Uvést ho do původního stavu. Aby zase ožil.

Nemáte strach, že vyženete ducha? Dneska jsou moderní postupy…
Ne, nemám. Utvářet ducha je právě to, co mne na tom baví nejvíc. Já nedělám moderní postupy. Teď se třeba opravovala střecha a tam není hřebík. Všechno se spojovalo akátovými kolíky, je to spíš restaurování těch krovů. A jako krytina se dávala bobrovka -i ta tam byla předtím.

Na tu střechu jste dostal téměř dvoumilionovou dotaci, přestože nepokryla ani celý rozpočet, proběhly v médiích různé spekulace, že byla tak vysoká a získal jste ji právě vy. Nemrzí vás to?
Mrzí. Jsou to nesmysly. Jen senzacechtivost novinářů.

Některých novinářů, chtěl jste říct.
Některých. Navíc to mají zmotané, něco plácnou, aby to bylo co nejrychleji venku, ale vlastně nic o tom nevědí.

Je velká je ta střecha?
Je velká, ale ten zámek není tak velký. Naštěstí. Jsou větší zámky. Ale když takovou budovu dáváte do podoby, v jaké byla, je to drahý. Stojí to peníze a čas hlavně proto, že je to na dlouho. Kdybychom tu střechu shodili a postavili jinou, za měsíc je hotovo. Jenomže my jsme ji opravovali tři roky.

Jak se na takovou práci postaru a bez hřebíků shánějí řemeslníci?
Měl jsem doporučení od památkářů na místní tesaře, kteří opravovali na Svatém Janu kostel. A když se vám podaří najít dobrého řemeslníka, který se o tu věc zajímá, tak se i sám rád přiučí, jak se to dělalo a jak by to mělo vypadat.

Přesto, i dobrým řemeslníkům musí stát člověk takzvaně za zadkem. Zvládáte to?
Nemám na to čas, ale musím si ho udělat. Vždycky když někam odcházím, tak mne někdo zastaví. Já už spěchám, ale ještě je potřeba probrat tohle a tamto. Takže všude pak chodím pozdě. Jsou to nervy.

Střecha je hotová, co teď?
Teď je na řadě odvlhčení zámku.

Co je tedy potřeba udělat? Podříznout ten dům?
To nejde, odvlhčit se musí přirozenou cestou. Obkopat stěny, udělat anglické dvorky, aby to odvětrávalo. To jsou odvětrávací šachtičky okolo zdí zvenku i zevnitř, aby tam proudil vzduch a vysušoval to. Barák se dá podříznout. Nebo injektovat. Ale je to nešetrné, celý to provrtáte.

Takhle si to ale dost komplikujete.
I tak je to složitý. Ale nemám chuť to vysvětlovat. Není žádný luxus mít zámek. To je práce a zase práce. Nervy a znovu nervy. Ale něco tady zůstane. Hodně mě trápí, když pak má někdo nějakou takovou památku a nechá ji spadnout.

Milovník vína

S jindy nesdílným hercem, který je pověstný tím, že nerad dává rozhovory, jsem za poslední půlrok mluvila hned dvakrát. A pokaždé díky vínu. Poprvé jsme se setkali nad vínem značky Karel Roden na podzim ve Vinné galerii v Brně, kde herec představoval ročník 2010 a překvapil, když se vyptával, co se komu líbí: "Tak co, měla jste šeďák, nebo pálavu? No a co říkáte?"

A povídali jsme si dál, jak se dali dohromady s producentem Tomášem Vicanem, s nímž tahle vína připravuje. Mimochodem, bylo to díky Vicanovu filmu Bobule, v němž hrál Rodenův mladší bratr Marian, který je seznámil.

A protože Vican je i vinař a Roden má víno rád, před pár dny opět v Brně křtili už svoji třetí exkluzivní sérii vín. Vzniká v Adámkově vinařství na Znojemsku a Roden s Vicanem vždy pečlivě vybírají to nejlepší, co se urodilo v daném ročníku.

Neříkám, že je to luxus.
Já vím. Jen říkám, že lidi mají pocit, že mít zámek je nějaký luxus. Ale to je úplně jinak. Luxus může být možná v nějakém domečku, ale ne na zámku, který opravujete. Tam ani být nemůže. To je na celý život práce. Na celý život. Navíc já to ani nemám nastavené tak, že tam za každou cenu musím bydlet. Důležité pro mě je zámek zachránit.

A kde chcete bydlet?
Jsou tam hospodářské budovy, takže bydlím v domku přímo na dvoře. Je to v pohodě, to mi stačí.

Vy jste narozený v roce 1962, zámek je podle různých písemností datován do roku 1762. To je rozdíl přesně dvě stě let.
Ono to asi všechno bude trochu jinak. Takhle se to datuje, ale myslím, že je starší. Výzkum tam nikdo pořádně nedělal, ale jak člověk postupuje při té rekonstrukci, objevuje spoustu věcí, které byly schovaný nebo zazděný. Přicházíte na další fakta a skutečnosti.

Co jste třeba objevil?
Tak jsou tam například renesanční místnosti. A to není osmnácté století, to jste v době mnohem starší.

Takže žádná osudovost? Člověk si někdy říká, že některé věci k sobě prostě patří...
No, třeba tam něco je. Tak možná nešlo o rok 1762, ale mohlo to být roku 1662, to nikdy nevíte.

Říkáte, že jste tam objevili renesanční místnosti, to musí být úžasné dobrodružství.

To je od té doby, co jsem si to pořídil. Člověk pořád něco objevuje. Na střeše možná kdysi byly šindele, vypadá to, že budova šla i do hloubky, protože omítky jsou pod úrovní podlah. Jsou tam různé výšky dveří, to taky člověk neví, proč to tak bylo. Objevili jsme tři černé kuchyně, o kterých se nevědělo, že jde o černé kuchyně, a různé dlažby pod úrovní podlah. Zatím jsem v takové archeologické fázi, kdy se snažíme zachránit podlahy, které jezeďáci zalili betonem, hledáme jejich původní výšky, tak se v tom člověk snaží nějak zorientovat. A to je vážně dobrý.

Prý nebude mít žádné léto, točí totiž další řadu seriálu Terapie.

Věřím. Je to dřina, ale když se pak taková budova znovu vrací do života, musí to být satisfakce.
To mám každý den. Každý den, když se vzbudím a podívám se na ten dům, nebo když jdu okolo, tak jsem šťastnej.

Ještě čtyři krávy. Pro začátek

Je toho víc, čím se můžete nabíjet. Zachraňujete budovu, všechno to vzniklo kvůli vašim koním, kladrubákům, i tohle plemeno je třeba křísit. Dokonce jsem slyšela, že by se vám líbili i osli.
Osel je hezkej. Ale mně se moc líbí muly. Těch je u nás málo. Vlastně skoro vůbec žádné.

Za pár dní máte narozeniny, spousta chlapů si v tomhle věku kupuje porsche! U vás bych, pravda, vsadila spíš na traktor, ale mulu?
Porsche by pro mě bylo úplně nesmyslný. To je blbost. A traktory mám. Teď bych spíš potřeboval odvlhčit ten zámek.

Ano, ale proč se vám líbí ty muly?
I v tom hřebčíně v Kladrubech je kdysi chovali, i v tom je kus historie. Navíc jsou hrozně šikovný. Umějí chodit hrozně dobře v terénu. Chtěl bych mulu. Hodnou mulu, na které by mohla Jana jezdit (partnerka Jana Krausová - pozn. red.).

Ona nechce jezdit na koni?
To je moc nebezpečný. Ale já nebudu mít mulu, protože na to teď nemám čas. Každý zvíře je starost, když se chcete starat dobře. Pak je to prostě další starost.

Co máte vlastně všechno za zvířata?
Koně, ovce, nějaký husy, kočky, psy. A ještě budu mít krávy.

Fakt?
Hm.

Kolik?
Ještě nevím. Začnu tak čtyřma.

Ale to jsou přece zase další zvířata. A starosti. Takže proč?
Nevím. Protože je chci už nějakou dobu. Chci plemeno, které tady v Čechách ještě není. A chtěl bych to pro chov.

To není vůbec špatný byznys...
To není žádný byznys. To jsou jen starosti. Navíc já neumím nic zabít, takže to pak všechno živím. U mě platí - nezabiješ, takže teď mám pět vykastrovaných beranů, husy...

Ale maso jíte?
To jo, maso mám rád. Ale nezabiju.

Jako podnikatelský záměr takový chov nemusí být špatný...
Ale já nemám podnikatelské záměry.

Neříkejte, že nejste podnikavý. Někde jsem četla, že jste v Anglii, kam jste odešel v 90. letech, barvil trička...
No to abych měl na polívku, ne? Ne že bych podnikal. Takhle já to vůbec neberu.

A víte, kde se to sedlačení ve vás vzalo? Váš otec, slavný českobudějovický herec, odmítal jít do Prahy. Bylo to tím, že byl svázaný s tím krajem?
Táta byl spíš městský, kavárenský člověk. Tak to někde tak nějak vyběhlo.

A co bratr? Ten to v sobě má? Žije s vámi na Skrýšově, že?
Má tam domeček, ve kterém bydlí. On v sobě nemá takové to budování, ale zvířata jo. Hlavně koně. Je tam se mnou od začátku. To je dobrý, to se mi líbí. Jen nevím, jak dlouho tam se mnou vydrží.

Herec Karel Roden představil ve Vinné galerii v Brně nový ročník vlastních vín.

Před časem jste mi řekl, že si nedovedu ani představit, co tam všechno fyzicky děláte.
Je to hospodářství, takže to je starost o zvířata, je třeba posekat, zvláčet louky, pečuju o stromy... Je toho spousta.

Na čtyřiceti hektarech?
Louky, které sekám, ty jsou asi na polovině těch pozemků.

Nedivím se, že nemáte čas chodit ještě po vinohradech a starat se o vinice. Na světě je už třetí ročník vín s vaším jménem a pořád ještě platí, že se podílíte hlavně na té fázi přechutnávání?
Nemám čas třeba střihat víno a taky nejsem enolog, člověk, který se jeho výrobou zabývá a dělá jenom to. Lidem, kteří to umějí a přesně znají ty technologické postupy, nemůžu říkat, co s tím. Takže to můžu jen ochutnat, popovídat si s nimi o tom a líbí se mi to. Víno je ušlechtilá věc. Taky vyzrává. Je to podobné jako ten zámek. Něco se někde vyvíjí a člověk na tom má nějaký podíl.

Ale taky je člověk čím dál tím víc vyčerpaný. Stíháte to?
Víno stíhám v pohodě. Vlastně všechno stíhám, ale je to honička. Ale tak to prostě je. Někdo si dopředu řekne, že by toho na něj bylo moc, nejde do toho a pak takovou věc nemá. Tak já jsem to zkusil a hrozně mě to baví.

Vraťme se v souvislosti s vínem ještě k zámku. Co sklepy?
Jsou tam dva, jeden malý a jeden velký, daly by se propojit a možná i propojený byly, ale už bych to znovu nedělal. A pokud tam jsou ještě další, třeba zasypaný, to zatím nevím. I když tyhle zámky nebývají moc podsklepený. I tyhle sklepy jsou velký na takový zámek.

Tak je to fajn, že máte kam to své víno uskladnit.
Na víno stačí bohatě.

A co váš koňak? Minule jste mi s Tomášem Vicanem vyprávěli, jak některá starší vína, která jste měl shromážděná ve sklípku, nevydržela, ale místo abyste je vylili, posloužila jako výtečná surovina pro koňak. Ten zatím zraje?
Zraje, ale ne u mě, u Tomáše. A bude čím dál tím lepší, tak čekáme.

Se sedlačením vám pomáhá i rodina, a co třeba známí, když přijedou na víno do sklípku, přiloží taky ruku k dílu?
Ale tam není žádný sklípek. Víno tam mám, ale nikoho tam nevodím. Tam není stůl ani světlo.

Dobře, tak když přijedou známí na víno. Nebo na jazz. Začal jste přece i s jazzovým festivalem na Skrýšově...
To je výjimečná věc, tak jednou dvakrát za rok. A já bych ani od nikoho nechtěl, aby mi pomáhal. Rád si vystačím sám. Ale to není tak, že by sem za mnou někdo jezdil. Občas někdo přijede na návštěvu, ale já si opečovávám své soukromí.

Lidem patří moje role, ale já ne. Potřebuju soukromí

Řekněte mi – proč, pokud jde o film, jste tak uzavřený. Na tiskovkách téměř nemluvíte, přitom tady u vína se docela normálně bavíme.
Taky z toho nemám zrovna radost. O soukromí nechci mluvit a vy se mne ptáte na to, jak opravuju zámek. Ale já si myslím, že do toho nikomu nic moc není. Mám svůj život už takhle dost pokažený tím, jak je napůl veřejný, že si ho nechci kazit víc. Potřebuju soukromí. Lidi ať jdou do kina, podívají se na film, a pokud se jim to líbí, tak jenom dobře, ale já jim nepatřím. Natož abych jim vysvětloval všechno, co dělám. Stačí už jen ty lži, co se píšou v těch bulvárech.

Ale pak vidíte, že vám to uškodilo. I to se dá uvést na pravou míru a zámek už mohl být odvlhčený.
Ale já ho odvlhčím i tak. Ty lidi nadělali spoustu škody a já nepotřebuju nic uvádět na pravou míru.

Stejně, proč si v tom filmovém prostředí udržujete tak striktní distanc? Vždyť často role dostává další rozměr právě díky tomu, jak s ní herec pracuje, a je zajímavé se o tom dozvědět?
Ale taky je potřeba vidět, že někdy člověk nechce vyprávět, kde na to čerpá sílu. Nechce rozebírat, jak se k tomu dobral, protože za tím mohou být různý pochody, třeba i velmi bolavý věci, a on o tom prostě mluvit nechce.

V poslední době se vám sešla řada rolí hodně zajímavých i náročných v takových filmech jako Lidice, Habermannův mlýn, v seriálu Terapie. Pro kameru i zajímavě stárnete, není to chvíle, kdy by mohl člověk cítit uspokojení?
Dovedu si představit i hezčí role, ale ano. Teď jsem měl práci, ale taky to může zítra skončit. Herectví je tak zvláštní povolání, že nikdy nevíte, co bude dál. Ale já mám hrozně rád film. Práce na něm mě baví, a když je to navíc něco dobře napsanýho a je to pěkná role, to je pak pro mne slast.

Teď začínáte druhou sérii Terapie, ta minulá vás dost vyčerpala.
Byl jsem unavený, teď to snad bude lepší. Ale mám ve smlouvě, že vůbec nesmím mluvit o Terapii, tak vám k tomu asi moc neřeknu.

Vzhledem k tomu, že tento týden slavíte padesátku, na co si připijeme? Na další dobře napsané role? Na vysušení zámku?
Nevím.

Předpokládám, že si na oslavu otevřete tu svoji pálavu, ne?
To asi ano. Ale protože už točím, tak to nebude žádná dlouhá oslava. Víno si otevřu rád, hlavně když mám čas a chuť. A klid. A je jedno, jestli je ráno, večer. A vůbec přitom nemusím slavit.

Dobře, tak si pojďme připít teď. Na ten nový ročník?
Ne, na zdraví. To stačí.