Nabízí se úvaha. Proč chce olympijské hry pořádat země, která si neví rady se svým správním aparátem, která pár kilometrů dálnic chaoticky staví celá desetiletí, která má zanedbané všechno, co olympionici potřebují, která má líné, obhroublé a chaotické státní úřednictvo, která místo přesné organizace složitých dějů plodí chuchvalce protichůdných a nesrozumitelných pravidel.
Olympiáda je organizačně i finančně složitý podnik, který je očividně nad síly zdejšího zmatku i zdejší peněženky.
Ale důležitější než tyto technické a finanční problémy je sám smysl her. A nejen v Česku. Už dlouhá léta je to poměrně nejasné. Olympijské hry jsou propletencem zpozdilé nacionální pýchy a většinou ztrátových kšeftů, které platí voliči.
Jasno o olympijských hrách měli jen Hitler a Brežněv - udělali ze sportu propagační humbuk svým hnusným režimům. Ale i slušné státy mají sklon si myslet, že hry znamenají nějaký reklamní přínos - známost země a úcta k ní se zvětší, přijedou cizinci, bude zisk i sláva.
Hloupá idea, že stát, kde někdo vyskočí nejvýš či nejrychleji běží, je stát dobrý, je idea věčná - vzpomeňte na bastardní NDR: co tam bylo olympijských mistrů a stát vyhlížel stejně odporně jako tehdejší ČSSR, kde bylo mistrů málo! Idea, že olympiáda dává zemi geniální svit, je dobrá jedině pro ty blbečky, kteří po vítězství (jiných lidí) opilí poskakují po ulici a demolují auta, protože jsou Češi, hop, hop, hop..
Když někdo chce cvičit, soutěžit, plavat, házet kladivem, ať to dělá. Je to zábava jako každá jiná. Když má i diváky, kteří rádi platí za to, že vidí jiné skákat nahoru, tím lépe.
Když tuto lidskou (celkem nesmyslnou, ale někdy i veselou) zábavu zapřahují státy do svých kočárů, je to komické. Dal branku ve prospěch státu, běžel státní rychlostí - to jsou absurdní věty, ale platí. Češi porazili Filipínce - a přitom mezi Čechy je hejno sportovců z jiných zemí, Filipínský tým je také samý cizinec.
Olympijské hry vznikly v dobách, kdy se lidé zabíjeli ručně, a museli proto být silní, hbití a rychlí. Pro tehdejší armády to bylo důležité, a proto se sportu věnovala i státní ideologie. Dnes se lidé zabíjejí pomocí strojů a mrštní musí být hlavně duševně, aby včas spustili ty stroje, které druhé lidi zabíjí.
Sport je dnes dosti nečistá věc - v lidech probouzí ne hrdost a čest, nýbrž pohrdání a vztek. Kolem sportovišť se shlukují individua, odjinud většinou už vytlačená. Organizovat jim k tomu olympiádu je podivné. Je spousta velkých témat - důležitějších pro život víc než běh, vrh a hod - těm by se naše úřady měly věnovat se vší silou.
Tříštit síly nad pochybným tématem olympijských her je škoda. Voliči potřebují čistší zemi, fungující a laskavé úřednictvo, bezpečí a vládu zákona, terén pro rozkvět ducha, pokud se dnes ještě na něco takového věří.
Když už olympiádu v Praze, tak matematickou, fyzikální a básníků. Tam se tříbí duch. Tělesná cvičení nechme soukromníkům, ať to platí, když chtějí. Soudný stát sport k ničemu nepotřebuje a neměl by si ho všímat.
