Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Karen Silkwoodová, ženská, co si vyšlápla na korporaci. A poté zemřela

aktualizováno 
Věčná potížistka, odborářská Johanka z Arku, ikona whistleblowerů i protijaderného hnutí. O Karen Silkwoodové se píše lecjak, společný jmenovatel jejího příběhu však zní: byla to žena, která zjistila, že výrobce jaderného paliva ohrožuje zdraví dělníků, šla po něm a zemřela za velmi podivných okolností.

Jaderná energie teprve nastupovala a vyrábělo se bez zbytečných starostí. Karen Silkwoodová byla první, kdo kolegy v práci informoval, že plutonium způsobuje rakovinu. Firma jim to tajila. | foto: Profimedia.cz

Byla by to běžná dopravní nehoda, tak věc ostatně uzavřela oklahomská policie, když přijela večer 13. listopadu 1974 k zmasakrované bílé hondě. Bylo to tak jasné. Mladá řidička usnula za volantem, přejela do druhého pruhu a skončila zabořená v betonové zídce. V autě se našly dva jointy a koroner později v jejím těle objevil uklidňující léky.

Finito, odpískáno, sepsáno a podepsáno. Tečka a razítko.

Jenže ne tak docela, mrtvé tělo ve voze patřilo totiž ženě, která byla ve válce s mocnou firmou Kerr-McGee. Pracovala pro ni a vinila ji z mnoha radioaktivních hříchů. A když k údajné nehodě došlo, jela právě předat tlustou složku plnou důkazů novináři z listu The New York Times.

A háčků a otazníků bylo mnohem víc.

Než se k nim dostaneme, začneme odvíjet příběh od začátku. Předtím se ovšem připravte, není černobílý, jak by si mnozí přáli. Ač totiž zní jako story z filmu, a filmům dal skutečně vzniknout, byla jeho hrdinka Karen Silkwoodová reálnou ženou z masa a kostí. A skuteční lidé bývají mnohovrstevnatí.

Jen si skočím pro cigarety

Narodila se právě před sedmašedesáti lety v Texasu, ve škole byla premiantkou a dostala se dokonce na univerzitu. Tehdy se však do té doby úhledně a spořádaně ubíhající dráha jejího života zaškobrtla, v devatenácti se provdala, záhy porodila tři děti, aby po sedmi letech zjistila, že má její muž milenecký poměr.

Fotogalerie

Následovalo dlouhé handrkování se o děti, tak vyčerpávající, že ho Silkwoodová vzdala. "Mně bylo pět, Michaelovi tři a Dawn osmnáct měsíců," vzpomíná na den, kdy matka odešla, dcera Kristi. "Řekla, že si jde koupit cigarety, ať hlídám sourozence. Dávej na svého bratříčka a sestřičku dobrý pozor, to bylo vše, co řekla."

Nenechala po sobě ani řádku, novou adresu, žádný telefon, nic. Od té doby jezdila za svými dětmi jen občas.

Továrna jako radioaktivní peklo

Po prohře začala budovat svůj nový život, začala znova. Přestěhovala se do Oklahomy a našla si práci u firmy Kerr-McGee, původně ropné společnosti, která vycítila nástup jaderné energie a začala vyrábět v malém městě Crescent u Oklahomy jaderné palivo. Laborantka Silkwoodová stála až na samém konci výrobního procesu, jejím úkolem bylo leštit palivové tyče a kontrolovat jejich kvalitu předtím, než se naplněné kuličkami plutonia rozjedou ze závodu pryč.

Práce v továrně byla extrémně tvrdá, někteří dělníci museli na ochranu před radiací nosit téměř dvacetikilové vesty s olověnou výztuží a ochranné masky, po celou směnu se pracovalo vestoje, ozáření bylo běžnou věcí skoro jako pauza na svačinu. K tomu firma kvůli rostoucím zakázkám nakázala pracovat na dvojité směny, to bdělosti zaměstnanců samozřejmě neprospělo.

"Továrna Kerr-McGee byla bez všech pochyb tím nejpekelnějším místem pro práci. Mezi lety 1970 až 1975 v ní bylo nahlášeno 574 případů ozáření plutoniem," napsal v roce 1983 v listu The New York Times novinář se specializací na vědu William J. Broad. Karl Morgan z vládní laboratoře uvedl, že nikdy v životě neviděl tak mizerně vedený provoz. Výroba byla hnaná na úkor zdraví dělníků, dodal.

Na Silkwoodovou nečekaly jen tvrdé pracovní podmínky, ale též boj za lepší. Když byla v továrně tři měsíce, ocitla se uprostřed stávky. Byl to drsný spor, management nechtěl dělníkům nic darovat a masivně narychlo nasadil mladé a řádně neproškolené stávkokaze. Co na tom, že za cenu dalšího ohrožení bezpečnosti?

S jejich pomocí firma stávku zlomila, Silkwoodové však zkušenost kolektivního odporu a solidarity zůstala pod kůží: nemusíme být jen hadrem na holi pro zisky firmy! Byla zvolena do odborového vedení a na starost dostala oblast zdraví a bezpečnosti práce. A začala bojovat.

Zvědavá a nepohodlná

Nejdřív chodila a hodně se vyptávala. O přestávkách, mezi směnami, v šatně, při obědě se s notesem v ruce ptala kolegů a kolegyň na pracovní nehody, na úniky nebezpečných látek, na případy ozáření. Dělníci tomu říkali "spálit se" a brali to na lehkou váhu, protože firma zamlčovala, že tyhle drobnůstky mohou vést k rakovině. "Radiace je bezpečná," hlásal tovární manuál.

Spolu s odbory donesla v létě roku 1974 případ až ke Komisi pro atomovou energii. Fascikl, který jí hodila na stůl, byl pěkně objemný. Obsahoval řadu případů kontaminace dělníků a mluvilo se v něm o tom, že se kontaminované prostory kvůli pracovnímu tempu nečistí, že se po továrně válejí vzorky plutonia, které si může kdokoli vzít…

Hrátky s plutoniem

"Kontaminaci plutoniem jsme byli vystaveni denně," vzpomínala v roce 1984 spolubydlící Silkwoodové Sherri Ellisová, která dělala v továrně spolu s ní. Všichni to brali na lehkou váhu, a když se "popálili", smáli se, že dostanou nové montérky. Nebo se "pálili" schválně, poté putovali do sprchy a domů. Firma totiž zamlčovala, jaké následky práce s plutoniem může mít. Upozornila na to až kampaň Silkwoodové. 

S tím nejvážnějším obviněním se však zatím svěřila jen svým odborovým kolegům: zjistila prý, že firma falšuje výstupní testy a pouští ven i vadné palivové tyče. To bylo ještě hrozivější. V tom případě by firemní úprk za ziskem na úkor bezpečnosti neohrožoval jen dělníky, ale rovnou celé regiony.

Silkwoodovou už mělo vedení v hledáčku předtím, tím méně mu uniklo její další amatérské detektivní slídění. A do toho se s ní začaly dít temné věci.

Žena, která se provdala za rakovinu

Začala totiž téměř svítit, jak byla plná radiace. Poprvé to přístroje zaznamenaly 5. listopadu 1974, na jejím těle překročila míra ozáření dvacetinásobně povolenou normu, kontaminaci prokázaly i výtěry z nosu. Látku měly dostat z kůže agresivní chemikálie, druhý den ráno však zabzučel v práci alarm znovu. Opět drhnutí chemikáliemi, na konci pracovní doby však svítila zase. Den nato taky. Kontaminovaný vzduch dokonce vydechovala z plic.

Míra ozáření byla vyšší a vyšší a jeho zdroj stále tajemnější. Její kůže začala připomínat vybledlý tenký pergamen a kolem odbojné dělnice začala houstnout paranoia. Po nocích volala rodičům a plakala, bála se, že umírá. "Říkala jsem jí, ať dá výpověď a přijede. Měla ale za to, že musí zůstat a továrnu vyčistit," vzpomínala její matka.

Protože se ozáření opakovalo navzdory tomu, že v práci byla s plutoniem v kontaktu jen minimálně, poslala firma experty k Silkwoodové domů. Byli zděšeni. Stopy kontaminace byly po celém domě, hlavně v kuchyni a koupelně. Do domku nastoupili muži v bílých ochranných oblecích a kompletně ho vybrakovali. Ve speciálních kontejnerech skončilo všechno oblečení, nábytek, lednička, papíry, osobní fotografie. Dokonce i zdi strhali, až z domu zbyla jen prázdná schránka.

Ráda se napila, kouřila trávu, měla ráda život. Holka z továrny. Přesto se ale

Ráda se napila, kouřila trávu, měla ráda život. Holka z továrny, ale přece jiná. Dlouhé měsíce riskovala a bojovala za bezpečnější pracovní podmínky, bez vyhlídek na osobní prospěch.

Meryl Streepovou role Silkwoodové zasáhla. Odbory a rodiče filmovému zpracování

Meryl Streepovou role Silkwoodové zasáhla. Odbory a rodiče filmovému zpracování vyčítali, že Karen vykreslilo jako příliš politicky naivní.

Silkwoodová se svou spolubydlící a přítelem putovala do laboratoře, kde je zkoumali odborníci Komise pro atomovou energii. Její společníci byli podle testů víceméně čistí, Silkwoodová sice ozářená, ale bez ohrožení života. I o tomhle verdiktu se vedou spory, komise mohla mít totiž za nepečlivou kontrolu továrny sama máslo na hlavě. Expert John Gofman po smrti Silkwoodové u soudu prohlásil, že měla v těle tolik plutonia, že se dalo říci, že se provdala za rakovinu.

Zpátky do Oklahomy se Silkwoodová vrátila 12. listopadu a zbytek známe. Den na to ji zastihla smrt.

Spousta znepokojivých otazníků

Nechala přitom za sebou spoustu pochyb. Zaprvé jsou tu ony usvědčující dokumenty. Když se předtím, než nasedla do auta, účastnila odborářské schůzky, měla je prý s sebou. "Ta složka byla tak pět centimetrů tlustá," vypověděla Wanda Jean Jungová. V autě se ale nenašla a ani nikde jinde. Zmizela.

Kromě toho se vzadu na hondě našly stopy po nárazech, jako by ji do protisměru a mimo silnici vytlačil jiný vůz. Silkwoodové auto za sebou navíc nechalo brzdné stopy, což verzi se spící řidičkou odporuje stejně jako to, že patnáct minut před nárazem nedočkavě volala příteli, že už je s důkazy na cestě. Těžko si představit, že by poté (a předtím, než mělo její několikaměsíční úsilí dojít finále) upadla do spánku.

A aby toho nebylo málo, objevili se na místě, téměř přízračně, ještě před příjezdem policie dva odborově neorganizovaní zaměstnanci továrny. Postarali se o to, aby dokumenty zmizely?

Všehoschopná běhna? Světice? Obyčejná ženská

Přesto všechno ale přešla do ofenzívy firma Kerr-McGee. Její verze byla jednoduchá a přímočará: Karen Silkwoodová byla žena špatné pověsti, neurotická, nasávající flundra, co kouří marihuanu, polyká prášky a žije na hromádce s ženatým mužem a spolubydlící, co byla nejspíš lesbička.

Soudní drama

Rodina Silkwoodových žalovala firmu Kerr-McGee v roce 1975, o čtyři později začal soud. Po deseti měsících rozhodl, že firma musí rodině vyplatit 10,5 milionu dolarů. Odvolací soud částku snížil na pouhých pět tisíc, nejvyšší soud však jeho rozhodnutí zrušil. Firma nakonec rodině vyplatila 1,35 milionu dolarů. 

Podle Richarda Raschkeho, který o kauze napsal knihu, bylo právníkům rodiny vyhrožováno smrtí, byli špehováni a několikrát i fyzicky napadeni. Jeden z vyšetřovatelů najatých žalobci záhadně zmizel, svědkyně, která měla svědčit v její prospěch, spáchala sebevraždu těsně předtím, než měla vypovídat u soudu.

Raschke dokonce tvrdí, že v zabití Silkwoodové měla prsty americká vláda, továrna prý fungovala jako černý trh s plutoniem, jehož se účastnila CIA, MI5 či Mossad.

Pro šéfa firmy D. A. McGeeho to byla jen děvka, která všechno zrežírovala, aby továrnu poškodila, říká Art Angel, jeden z právníků, kteří později zastupovali rodinu Silkwoodových . Ano, podle zaměstnavatele Silkwoodová z továrny vynášela plutonium a kontaminovala se záměrně.

Soud, který vyvolala žaloba Silkwoodových, to odmítl. Aspoň něco jistoty v mlze dohadů a nesrovnalostí. K poodhalení opony přispěl i verdikt Komise pro atomovou energii, dvacítku z třiceti bodů, které jí odbory předložily, uznala. A podle rozhlasové stanice National Public Radio federální vyšetřování vyjevilo, že se v továrně ztratilo mezi dvaceti a třiceti kily plutonia.

Mise Silkwoodové nebyla marná.

Mise? Na velká slova pozor. Dělat z Karen Silkwoodové čistokrevnou asketickou Johanku z Arku by bylo nafukováním mýtu, že spása přichází od odcizených lidských robotů na ušlechtilost. Silkwoodová měla ráda život a měla plusy i minusy jako každá holka z dělnické třídy. A nepáchala jen dobro, v opravdovém životě nikdo nepáchá jen dobro. Její děti by mohly vyprávět.

O své matce, kterou viděly tak málo, také mluví rozporně. "Opravdu si vážím toho, co udělala pro svět, totéž ale nemohu říci o tom, co udělala pro nás,"řekla deset let po matčině smrti nejstarší Kristi. A dodala: "Karen žila na hraně. Nemyslím, že příliš přemýšlela nad následky."

Ze slov nejmladší Dawn cítíme ještě větší hořkost: "Myslím, že to udělala kvůli tomu, že byla rebelantka. Nevěřím, že její úmysly byly tak dobré, jak se říká."

Michael stojí naopak na matčině straně: "Jsem na ni hrdý. Jestli to udělala proto, aby se stala slavnou, to není důležité."

Nejblíž pravdě tak může být Meryl Streepová, která ji ztvárnila ve filmu Silkwoodová: "Byla jedním z těch lidí, co jdou proti autoritám, byla osobností, která dělá ráda potíže. Jedna její část byla upřímně rozhořčena úděsnými podmínkami v podniku a nebezpečím, jemuž byli dělníci vystavěni, tu druhou lákalo opojení dobrodružstvím."

No ano, dobré věci dělají obyčejní lidé. A mají pro to různé motivy.

Autoři: ,






Nejčtenější

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

Poznávacím znamením akcí Bald Knobbers se staly čertovské masky. Takhle se...
Bald Knobbers: mafie nosila masky čertů a podporovali ji počestní občané

Začali jako svévolní ochránci veřejné bezpečnosti, skončili jako oficiální mafie, která si hleděla vlastního prospěchu. Dějiny americké organizace Bald...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.