Nenapadlo vás v posledních dnech při pohledu na hořící Londýn, rabování a bitky s policií, že třeba vůbec není náhoda, že takové rozsáhlé nepokoje byly zrovna v Británii? A nenapadlo vás taky, že náhoda není třeba ani to, že slovo "hooliganism" vzniklo též zrovna v Británii?
Zatím jsme při vysvětlování řádění v britských ulicí slyšeli slova o právě vyhřezlé frustraci nejchudší britské třídy, o třídních předělech, o loupících imigrantech, o zpovykané mládeži, která má pocit, že musí mít všechno, i kdyby si to měla ukrást při plenění. Ano, k britské zkáze přispělo od každého trochu, ale vnucuje se ještě jedna provokativní věc: Británie má tohle chování i při své nesporné kultivovanosti v genech.
Margaret Thatcherová svého času prohlásila, že hooligans jsou jedním z nejznámějších britských vývozních artiklů.
A Britové sami říkají chuligánství anglická nemoc.
V dobách, kdy kontinentální Evropu děsily nájezdy britských rowdies, přišli britští historici se zdánlivě cynickým vysvětlením: Už od středověku byly generace mladých Britů zvyklé vyjíždět bojovat, a tudíž upustit páru, na pevninu. Teď tam nejsou žádné války, tak jezdí bojovat za barvy svých klubů.
Můžeme dodat, že když se tedy hordy mladých Britů nervou v cizině, dělají neplechu doma?
Násilnický gen
Může to vypadat přitažené za vlasy. Když ale začnete studovat seznam pouličních bouří, při nichž docházelo k násilí, zjistíte, že v Británii jsou nejčastěji v Evropě.
Historici už přišli i s názory, že jakýsi násilnický "gen", který třeba britská společnost má, dovedl Británii k jejímu postavení. Nejde samozřejmě o gen v pravém slova smyslu, ale o to, že "hooliganism", tedy v tomto případě agresivita a bojovnost, jsou součástí britské mentality a kultury.
Možná opět není náhoda ani to, že Anglie dala světu fotbal, kdysi velmi tvrdou zábavu, která byla spíše bojem měst a vesnic a při níž rovněž docházelo k plenění, rabování a zabíjení jako v těchto dnech v ulicích britských měst. Malé fotbalové války byly tak drsné, že tuhle nebezpečnou hru dokonce v roce 1314 král Edward II. zakázal – a to středověk rozhodně nebyl nijak útlocitný.
Edward k tomu měl však důvod: věřil, že by výtržnosti mohly vést k sociálním nepokojům.
A když jsme u fotbalu: Taky asi není náhoda, že zatímco kontinentální Evropa na rvačky fanoušků za postranní čárou musela čekat celá desetiletí od příchodu moderního fotbalu, ostrované se začali řezat krátce poté, co poprvé kopli do míče. Anály uvádějí, že už po roce 1880 ohrožovaly skupiny předchůdců rowdies celé městské čtvrti, praly se mezi sebou, útočily na rozhodčí a hráče soupeřova týmu. Když například Preston North End porazil v přátelském zápase Aston Villu 5:0, příznivci zasypali obě mužstva kameny, zaútočili na ně holemi, mlátili je, kopali a plivali na ně. Jeden z hráčů Prestonu byl zbit tak, že ztratil vědomí. Následující rok se fanoušci Prestonu poprali s tvrdým jádrem Queens Park Rangers na nádraží. V roce 1905 stanuli přívrženci Prestonu kvůli násilí a "hooliganismu" i před soudem.
Kde se vzal chuligán
Nejpravděpodobnější výklad je ten, že Hooliganové (nebo Hoolihanové nebo taky Houlihanové či O'Hooliganové) byli členové irské rodiny, kolem nichž vznikl gang pouličních rváčů, zlodějů, násilníků a vyděračů. Působiště měli v jižním Londýně.
Může to však být jen legenda, protože jediná konkrétní zmínka o nich jako o rodině je v písni, která vznikla někdy koncem 19. století.
První záznam o "hooligans" se objevil v dobovém tisku na jaře 1894. Zaznamenal, že kvůli útoku na policistu stanul před soudem devatenáctiletý Charles Clarke, "král gangu mladých lidí známých jako Hooligan Boys". Rozhodně to nebyli žádní andílci, protože noviny informovaly, že obchodníci v jižním Londýně kvůli nim vyslali deputaci k ministrovi vnitra, aby je zastavil. Později se začalo psát o skupinách hooligans.
Psalo se také o šéfovi jednoho gangu, který se jmenoval Patrick Hooligan.
Termín hooliganism se rychle uchytil. Pouliční výtržníky tak pojmenovávali jen pár let poté ve svých textech Arthur Conan Doyle (1904) či H. G. Wells (1909).
Tohle slovo zdomácnělo v mnoha jazycích. Zatímco v angličtině se jeho význam posunul, takže je automaticky spojován hlavně s fotbalovými násilníky, v češtině totalitních časů (podobně jako třeba v ruštině oněch dob) označovalo slovo chuligán cosi jako "protispolečensky se chovajícího výrostka".
Jak rowdies milovali značku Lacoste
Ale teď se pojďme podívat na to, jak vypadá pouliční násilí v Británii. Najednou se ukáže, že to, co Britové zažili v uplynulých dnech, bylo výjimečné jen tím, že zasažena byla řada měst najednou. Válka v ulicích je však v Británii celkem častým zjevem.
Stačí se ohlédnout na posledních třicet let. V roce 1981 vypukly rasově motivované nepokoje v londýnském Brixtonu. Zraněno bylo 279 policistů a 45 civilistů, shořelo na 100 aut, vypáleno bylo 30 domů a 150 dalších bylo poškozeno.
Ve stejném roce vypukly podobné nepokoje v liverpoolském Toxtethu. Policie při nich musela poprvé v britské historii použít slzný plyn.
Další podobné bitvy v ulicích, při nichž hořely domy a auta a sanitky odvážely zraněné, vypukly rovněž v Leedsu, Manchesteru a Birminghamu.
Další vlna přišla o čtyři roky později.
Nové nepokoje vypukly v roce 1991, opět v několika městech, například v Birminghamu krátce poté, co vypadla elektřina: tmy lidé využili k rabování.
Nové bitvy v ulicích přinesl rok 1995. Opět Brixton a Leeds, k tomu Bradford.
Po šesti letech znovu Leeds, Bradford...
Do té doby byla většina násilí způsobena rasovým napětím, často poté, co policisté zatkli po zločinu nesprávné lidi. Pak ale začalo přibývat i "nerasových" nepokojů. V roce 2004 vypukly bouře a vandalismus poté, co byla Británie vyřazena z fotbalového Eura. V roce 2005 opět Birmingham (rasové napětí mezi Afričany a Asiaty), v roce 2008 Manchester (fotbal), v roce 2009 Londýn (fotbal) a Luton (rasové napětí), loni dvakrát Londýn (studenti). A k tomu si připočtěte rowdies v ulicích britských i kontinentálních měst.
Mimochodem, jak tvrdí knihy o anglických rowdies, jejich řádění na pevnině vděčí Británie za objevení značkového oblečení typu Lacoste, Sergio Tacchini, Kappa, Slazenger, Beneton a podobně (a ty firmy vlastně také, protože se jim rozšířil trh). Když fanoušci Liverpoolu doprovázeli koncem 70. let svůj tým do francouzského St. Etienne, vyrabovali tam řadu obchodů, odkud si jako trofeje odvezli oblečení těchto značek. Nosili je stejně jako vojáci medaile, pak si pořizovali další. Tahle móda mezi fanoušky vyprchala až koncem 80. let.
