Na ostrově Boracay je přes poledne vedro k zalknutí. Na slunce vyleze jen naprostý šílenec nebo německý turista s filipínskou milenkou. Promenáduje se jich tu neobvyklé množství.
Slunce spaluje okolí, ale na ulicích je stejně ruch jako letišti. Motorka vybavená plechovým šasí a samolepkou Panny Marie mě unáší smradlavou ulicí na okraj města.
Dnes tam směřuje hodně lidí. Je sobota, čas kohoutích zápasů.
Pro asijské země je to svátek. Událost srovnatelná se zápasem reprezentace. Událost, která rozděluje lidi na dva tábory stejně znesvářené, jako jsou dva kohouti, kteří spolu dnes budou bojovat na život a na smrt.
Jak dnes poznáme, co je správně a co ne? Svět je plný rozporů a odlišností, které neumíme pochopit, protože tam jednoduše nežijeme. Máme jiné zvyky. Jiné standardy chování. Žijeme každý v jiných dobách.
Potkávám tyhle rozdíly na každým kroku. A tohle je jeden z nich.
Jsou to barbaři. Takhle zabíjet zvířata. To by se u nás stát nemohlo! Naše slepice si spokojeně žijí našlapané v průmyslových továrnách na smrt. Kuře se narodí, nažere se kostní moučky, dostane tři prášky a pozítří je velké jako mikrovlnka.
Třikrát si klofne do plastového zrní a fik, už visí za ráfy na zpracovatelské lince. Pak už se jenom oddělí makovice, opracuje se maso a hurá do supermarketu na kuřecí slevu.
V tomhle máme jasno. Tohle je v pořádku. Společnost si to žádá.
Kdo prohraje, zemře
Z útrob betonové arény se ozývá skandování davu. Jako monotónní zvířecí řev.
Zní to strašidelně.
Kohoutí zápasy nebyly vždy jen doménou asijských zemí. V Latinské Americe si slepice dávají taky dobře do zobáků a mám pocit, že i v Novém Mexiku. Někdy v devatenáctém století lítala pírka vzduchem i v Anglii. Teď tam mají už jen ilegální zápasy psů.
Na drtivé většině míst už jsou zápasy hlídané jakousi mezinárodní asociací, ovšem tady na Filipínách se na tyhle blbosti nehraje. Nabroušené žiletky na pařátech kohoutů jsou toho důkazem.
Tady se jede postaru. Pořádná řezničina.
Kohouti, kteří se utkávají v tomhle zápase na život a na smrt, jsou jiní než opelichanci, kteří postávají na zadělaným dvorku u vaší babičky. Vypulírovaní jako nový model kabrioletu, ustřihnutý hřebínek, masivní pařáty. Peří se jim blýská ve všech barvách duhy.
Speciální bojové druhy vypěstované z divokých plemen z džungle a desítky let křížené tam a zpátky. Dostávají speciální směsi krmení a každý majitel má na úspěch jiný, zaručený a samozřejmě tajný recept. Mluví se i o injekcích steroidů a pilulkách kofeinu.
Kohouti jsou zkrátka stejně dobří sportovci jako naši olympionici. Jen ty drogy neberou dobrovolně.
O skutečného šampiona je postaráno lépe než o manželku a těší se pohodlnému životu. Než mu někdo lepší zatrhne tipec.
Jo, zní to jako premisa z béčkového bojového filmu a v podstatě to tak je. Aspoň víme, kam si tvůrci odskočili pro inspiraci. Kohouti se pěstují výhradně pro boj. Žijí ze dne na den jako Jean Claude Van Damme v Krvavém sportu.
Kdo prohraje, zemře. Jednoduchá rovnice.
Klubko zuřivosti
Kruhová aréna je naplněná lidmi. Bojiště je obehnáno skleněnou stěnou. Ve vzduchu je trochu cítit krev. Prodírám se davem, který sleduje okolní dění.
Před každým soubojem se kohouti nejprve rozdráždí. Majitelé bojovníků je přikládají k sobě a kohouti se můžou zbláznit. Peří na krku se jim načepýří a přítomnost jiného kohouta je uvádí do bojového transu.
Pro to tady jsou. Je to jediná náplň jejich života. Stres. Boj. Život a smrt.
Publikum hlučí jako smyslů zbavené a celé to připomíná setkání nějaké švihlé sekty. Vzduchem lítají zmuchlané prachy a sázkaři je zkušeně chytají do rukou se zlatými prsteny. Jak vědí, kdo jim kolik dal a na koho vsadil, jsem nepochopil. Musí mít v hlavě počítač, jinak to není možné.
Najednou všechno naráz utichne. Sleduju to dění s despektem a hledám si místo na focení na tenkým rantlu u bojiště. Je tu děsná tma. Proč to nedělají venku?
Při boji zůstává v aréně jen rozhodčí a oba ptáci. Na jedné noze mají nasazenou ostruhu, ostrou jako břitva. A nic se neděje. Oba ptáci vypadají, jako kdyby je nejvíc zajímalo, jestli nejsou v podlaze žížaly. Sem tam si ďobnou a nijak se k sobě nemají.
Přesto se na ně rozzářené oči všech v publiku upírají jako zmagnetizované. Celá hala čeká v posvátném tichu.
A pak se jako bleskem dá všechno do pohybu. Náraz dvou malých těl, pleskot křídel a odlítající peří. Publikum zahučí, jako když Baroš popáté mine prázdnou branku. Oba ptáci do sebe narazí jako dva kameny a změní se v jeden rozmazaný tvar, který se otáčí rychlostí blesku.
Klubko zuřivosti. Jejich fyziognomie se promění. Z hromady peří se rázem stala bojová mašina, načepýřená koule s napřaženými pařáty, která zuřivě poletuje vzduchem. Občas se ozve břinknutí, jak ostruhy narazí do sebe.
Trvá to jen desítky sekund. Na podlahu bojiště se snášejí peříčka a pak se ozve takové suché křupnutí.
Jeden kohout padnul jako podťatý a ze zobáku se na podlahu řine krev, až je z ní velká louže.
Je konec.
Zásah ostruhou byl fatální. Tahle pomůcka dělá ze zápasů krvavé orgie a v jiných zemích je zakázaná. Už chápu proč.
Rozhodčí polomrtvého ptáka ještě zvedne a pustí na zem, ale ten už nemá oporu v nohách, prostě sebou pleskne a naposledy škubne nohama. Je mi trochu zle.
Arénu rychle zametou, krev se vsákne do hliněného základu a na scénu přicházejí další gladiátoři, žijící pro smrt. Vystřídá se jich tu dnes desítky. Jeden vždy zemře. Neviděl jsem souboj, kdy přežili oba ptáci. Někdy jsou zranění tak vážná, že nepřežije ani jeden z nich.
Někdy to trvá dvacet sekund a je po všem, někdy do sebe oba kohouti řežou dlouhých pět minut, než jeden z nich definitivně opustí tento svět.
Připomíná to zběsilý tanec s osudem. Souboj s náhodou a shodou okolností. Zranění, potřísnění krví se snaží udržet na nohou, jako kdyby věděli, že pokud se nepostaví, bude to jejich konec.
Jsou to jen zvířata, ale i jim je vidět v očích strach a odhodlání. Z toho zvláštního tvora s lesklým peřím a hrdým postojem zbude za pár vteřin jen hromádka smrti v malé kaluži krve. Proměna rychlá a trochu smutná.
Fascinace smrtí
Kohoutí zápasy jsou výhradně mužskou záležitostí. Hodně filozofů hledá propojení mezi zápasy a mužským egem. Hledají symboly mezi kohoutem a jeho majitelem. To jsou celý oni, filozofové. Místo aby šli trochu na vzduch z těch nevětraných tmavých místností.
Podařený chov dokáže přinést svému majiteli vyhledávanou prestiž a respekt. Něco na tom bude. V Asii obecně je jen málo prostoru k vyžití a odreagování – proto jsou zde tyto zápasy tak oblíbené.
Muži se sem chodí vyřvat a užít si trochu adrenalinu při sázení, aby nemuseli doma mlátit ženský každý den od úmoru do úmoru. Jsou to učinění "tvrďáci". Jim nikdo brka z kožichu nevytrhá, takže není moc co riskovat. Kromě peněz a ty lidé rádi prohrávají.
Až se na to budete dívat, přepadne vás odpor, zhnusení a beznaděj. Pach smrti se vznáší všude okolo. Fascinuje lidi. Odjakživa nás baví dívat se na smrt, a když už nemůžeme sledovat v televizi reality show jako Running man, najdeme si svou cestu, abychom mohli sledovat alespoň smrt zvířecí.
V očích diváků najdete ten nepříčetný pohled. Je v něm ukrytá ďábelská jiskra. Přistihnete se, že dění v aréně nějakým zvláštním způsobem fascinuje i vás. Někde hluboko vevnitř v naší podstatě je ukryté něco, co nás nutí se na tyhle věci dívat, i když jsou nám odporné.
Je to v nás. Chceme odvrátit zrak, ale stejně se tam podíváme. Jsou to věci, které nechceme vidět, ale přitahují nás navzdory rozumovým pochodům. Je to bláznivě zmixovaný pocit hnusu a transu, s nímž se pořád díváme.
Je to smutná zábava. Skličující pohled na lidi, kteří mají přikované oči k tanci smrti.
Vzpomenete si na knížku "I uzřela oslice anděl"“, v níž tyranský otec házel do cisterny raněná zvířata a sledoval, jak mezi sebou zápasí o holý život.
Vyšel jsem před arénu a necítím se úplně fit. Knedlíček s vepřovým masem a několika červíky mi na náladě nepřidal a venku mě přivítalo dusivé vedro.
Zevnitř se ozývá další skandování. Další kolo se blíží. Další vyslanci smrti začnou bojovat o svou šanci zůstat další den na tomhle světě.
Jasně, chovají se výhradně pro tenhle účel. Ale chováme je my. Nás napadlo dívat se na to, jak si ti dva ptáci půjdou po krku. Jak umírají a zápasí o poslední nadechnutí. Vymysleli jsme další variaci na smrt.
V tom jsme dobří. Umíme si to odůvodnit. Najít argumenty a omluvy.
Kohoutí zápasy nám to ukazují v celé nahotě. Prosté všech kliček, výmluv a lží. Krev, pot a smrt v přímém přenosu. Jednoduchá simulace lidské vynalézavosti a zlomyslnosti.
Jistému obdivu naší přirozené zvrácenosti se nelze ubránit. V Evropě jsou tyhle zápasy zakázané, ale kdyby se na pár týdnů povolily, tipuju, že v evropských halách bude narváno stejně jako tady. Jsme jiní a přitom tak strašně stejní.
Jak poznáme, co je správně a co ne? Jak ospravedlnit všechny tyhle podivné rozdíly, které najdeme na každém kroku? Kdo z nás má pravdu? Kdo ví, co se smí a co ne? Kdo z nás to dokáže rozsoudit tak, aby pravda zůstala zřetelně oddělená od demagogie a etnických rozdílů?
Jak snadno se dají věci odsoudit. Jak jednoduše by je šlo shodit ze stolu. Jen kdyby lidé nebyli stejní všude na světě. Je to tam někde vevnitř. V naší podstatě. Někde tam se schovávají tyhle nesmyslné pudy, které máme společné.
Umění odsoudit to, co se nám nelíbí, a umění obhájit zabíjení druhých. Není to ani dobře, ani špatně. Jsme takoví. Vždycky najdeme argumenty. Je to v nás a to nám nikdo nikdy neodpáře. A nikdo to nezmění.
Autorův blog najdete na adrese havlik.blog.idnes.cz
