Následující "doznání" padlo v hospodě po několikátém pivu, všem vypovídajícím jsem zaručil anonymitu.
Michal je pětačtyřicetiletý středoškolák, poprvé souložil v devatenácti - počet partnerek: 4.
Jeho třiačtyřicetiletá kolegyně Kristýna je také středoškolačka a premiéru si odbyla v patnácti - partnerů měla sedm. Pětadvacetileté Petře se za sedm let jejího sexuálního života podařilo zatím "ulovit" 17 mužů a jednu ženu.
Kdo z nich má na kontě ideální počet sexuálních partnerů? Kdo z nich jich má málo a kdo už moc?
V Mozartově opeře Don Giovanni se sluha chlubí, že jeho pán svedl ve Španělsku 1 003 žen. Na první pohled to číslo působí ďábelsky, ale jen dokud si nespočítáte, jak dlouho žijeme.
Pokud by don Giovanni provozoval svoje dobývání během třiceti let, vycházela by každá zkušenost na jedenáct dní, což by mohl bez problému zvládnout, i kdyby si musel čas od času neplánovaně poležet s chřipkou nebo kdyby si chtěl vyřídit povolení na stavebním úřadě.
S jistotou se dá říct jen to, že hodně slabou bilanci má ten, kdo neměl žádného partnera.
Spořádaný polský katolík by měl odpovědět, že ideální je jediný partner. Mohamedán se sedmi manželkami by působil nemocně, kdyby v dotazníku uvedl, že člověk by měl mít nanejvýš tři sexuální partnerky.
V ateistické české kotlině se jednoznačná odpověď hledá těžko. Zatímco průměrná délka ztopořeného penisu se jakžtakž změřit dá, co si lidé myslí o "správném počtu partnerů", nezměříte ani nejlepším logaritmickým pravítkem.
"Někdo si myslí, že jich měl málo - a je to ostuda. Někdo si myslí, že jich měl moc - a je to ostuda," krčí rameny psycholog Slavomil Hubálek.
Prolhaní respondenti
Podle sexuologických výzkumů mají američtí muži průměrně 11 partnerek, zatímco jejich ženy jen 4 partnery. Ve Francii přiznávají muži 11 partnerek, ženy 3 partnery. Podle českých výzkumů není rozdíl tak velký (9 uvádějí muži, 5 ženy), přesto jsou výsledky nesmyslné.
Podle zdravého rozumu by měly být ve společnosti, kde je vyrovnaný počet žen a mužů, výsledky stejné. Bohužel, obě skupiny ve výzkumech evidentně lžou.
"Příčinou je podvědomá snaha vypadat lépe," vysvětluje si to sexuolog Ondřej Trojan. "Muži cítí, že by měli vypadat mužněji a mít hodně sexuálních partnerek. Ženy naopak podvědomě počty snižují. Ve společnosti stále vládne přesvědčení, že když má muž hodně partnerek, je to borec, zatímco když má žena hodně partnerů..." Ano, tak je to děvka.
Podobnou zkušenost má i přednosta Sexuologického ústavu Jaroslav Zvěřina: "Údaje typu několik desítek až stovek se dozvídám daleko častěji od mužů. Když se na to muže při vyšetření zeptáte, často se zamyslí, dlouho přemýšlí a pak odpoví - no nevím, asi deset. A kdybyste se ho zeptali, jestli těch partnerek nemohlo být víc, zřejmě by vám odpověděl - no asi mohlo..."
Ohromný až trojnásobný nepoměr výzkumníky trápí a snaží se najít i další rozumná vysvětlení: zdaleka ne všechny dotazníky na světě jsou stejné, američtí muži možná řadí mezi sexuální partnerky i ty, s nimiž měli třeba jen orální sex. A co když do výzkumu zapadne prostitutka, se kterou měli styk tisíce mužů, kteří si tak vylepší skóre?
"Prostitutek jsem vyšetřoval mnoho a shodují se v tom, že zcela spontánně odlišují počet partnerů a zákazníků. Řeknou vám: zákazníků jsem měla tisíce, ale partnerů jen deset. Na druhou stranu v české společnosti je zkušeností s prostitutkami strašně málo, ony samy říkají, že většina zákazníků jsou cizinci," tvrdí psycholog Hubálek.
Patří mezi ty, kteří výzkumům počtu sexuálních partnerů příliš nevěří. Zatímco sedíme v jeho kanceláři, vysvětluje mi, jak se snažil dopátrat pravdy:
"Vadilo mi, že někdo může do dotazníku napsat hausnumero a celý výzkum zkreslí, a tak jsem přemýšlel, jak najít skupinu lidí, která mi dá pravdivé údaje. Protože dělám psychoterapeutické výcviky a kurzy pro psychology a mám s nimi dobré vztahy, požádal jsem je, aby mi anonymně odpověděli na tuto otázku, pouze ale za předpokladu, že se rozhodnou odpovědět stoprocentně pravdivě."
Výzkum provedl mezi 120 psycholožkami a 120 psychology, každému dal na rozmyšlenou měsíc, odpovědi mu docházely v zalepených obálkách bez podpisu. A výsledek? Můžete jen kroutit hlavou: "Muži uvedli, že měli v průměru 12 partnerek, ženy 8 partnerů," říká Hubálek. Že by se nechtěli přiznat ani psychologové? Vyšší počet vysvětluje tím, že od průměru populace se tato skupina odlišuje tím, že jde o mladé lidi s vysokoškolským vzděláním.
Podvádí před svatbou? Bude i po ní!
Jak poznat člověka, který často střídá partnery? Pověst promiskuity doprovází nemocnice, redakce, filmové štáby i letecké společnosti, ale to neznamená, že střídat jednoho partnera za druhým nemůže i učitelka malotřídky v Zábřehu.
"Najít společné rysy lidí, kteří často střídají partnery, by bylo obtížné. Žádný takový výzkum jsem nečetl. Může jít o lidi, kteří více cestují nebo preferují nové věci. Každopádně to nepovažujeme za patologický jev. Jiná situace nastává při poruše osobnosti, například když člověk trpí maniodepresivní psychózou a nemůže si v manické fázi odpustit rozkoš. Ale takových lidí je minimum," míní sexuolog Trojan.
Docela dobrým poznávacím znamením však může být, že je někdo potřetí nebo počtvrté rozvedený a znovu se žene do nového manželství.
Slavomil Hubálek říká, že jistý si je jedním výsledkem: "Potvrzuje se, že kdo je promiskuitní před svatbou, je promiskuitní i po svatbě."
Naopak články o tom, že promiskuitnější jsou kreativní lidé, blafují. Tvořiví lidé spíš experimentují, než aby partnery střídali. Podle průzkumu firmy Durex vyrábějící kondomy patří mezi země, kde mají lidé nejvíc sexuálních partnerů, Island (konkrétně 13) - a přesto z toho nemůžeme vyvozovat, že by to bylo důsledkem kreativity jen proto, že tam každý druhý režíroval nebo hrál v celovečerním filmu.
Literatura dokládá, že lidé střídali partnery i ve starověkém Římě. Skutečnou pravdu, kolik jich vycházelo na jednoho člověka ve středověku, znali pouze zpovědníci v kostelech. A to, že mezi sebou obcovaly i služky s pány či podsvětí na začátku dvacátého století, dokládají i policejní záznamy vyšetřující svědky těžkých zločinů.
"Pravda je, že dokud se lidé nestěhovali a byli celoživotně uvázaní v rodné vesnici, střídání partnerů nebylo tak časté, nepočítáme-li prostitutky a zkušenosti mužů ve válkách. Čím je člověk mobilnější, tím vyšší má nabídku sexuálních možností," říká Jaroslav Zvěřina.
Důkazem, že lidé ve velkých městech mají ke střídání partnerů blíž, může být analogie u zvířat. Šimpanzi, kteří žijí ve větších tlupách až po padesáti kusech, střídají partnery ještě častěji než lidé.
Naproti tomu giboni, kteří často žijí jako monogamní páry, se i léta obejdou bez sexu. To proto, že žijí široce rozptýleni po krajině a každý pár obsazuje vlastní teritorium. Nemají příležitosti potkat případné mimomanželské sexuální partnery.
U současných lidí je zvykem, že manželé žijí uvnitř velkých seskupení (ve městech) dalších párů, se kterými musí ekonomicky spolupracovat. Chceme-li tedy najít živočicha s podobným uspořádáním života, musíme hledat v přehuštěných koloniích hnízdících mořských ptáků - kde "to" také dělá doslova každý s každým.
V Česku ale v posledních letech došlo k zajímavému jevu. Zatímco za normalizace bylo střídání partnerů jednou z možností, jak dojít k dobrodružství, dnešní společnost je umírněnější.
"Počet partnerů moc nenarůstá. Je tu skupina lidí, která je méně promiskuitní, než byli jejich rodiče. To proto, že se objevil AIDS, odpudivě na ně zapůsobila i zkušenost s rozpady manželství jejich rodičů. Je tu ale i diskotéková generace, která je extrémně promiskuitní," říká psycholog Hubálek.
A uvádí příklad: "Vyšetřoval jsem dívku a ptal se jí: Víte, kolik jste měla sexuálních partnerů? Odpověděla mi: Jak to mám vědět, byl jste někdy v posledních letech na diskotéce?"
Doma nemluvit!
Zatímco u výzkumů sexuologové marně doufají, že lidé konečně začnou odpovídat po pravdě, doma v rozhovoru s partnerem se to nedoporučuje. Typický dotaz nešťastného klienta, který se na ně obrací, zní: "Jsem s přítelkyní rok, chceme založit rodinu. Bohužel vím, že přede mnou měla víc než 20 sexuálních partnerů. I když ji miluji, nedokážu se přes to přenést. Občas uvažuji, zda se časem k hledání nových partnerů nevrátí."
S podobným případem se setkal také Jaroslav Zvěřina: "Setkal jsem se s mužem, který měl zkušenou partnerku. Byla to dříve žena záletná, ale pro něj byla první partnerkou. Nesl to těžce." "A co jste mu poradil?" ptám se.
"Aby se s ní rozešel, nebo aby to vydržel," rozesměje se.
Jindy důvodem, proč chtějí muži vědět, kolik měla jejich žena předtím partnerů, je podle něj permanentní žárlivost, která začíná zdánlivě bezelstnou hrou na pravdu a končí nekonečnými výslechy.
"Nemá smysl rozebírat minulost, pokud to není nezbytné. Když máte čtyři děti a pak si najdete někoho jiného, těžko můžete předešlou rodinu zatlouct. Pokud jde jen o partnerské vztahy, moc bych se tím nebabral," míní.
A podobný názor má i psycholog Hubálek: "Já mám pocit, že za tou snahou vydolovat z partnera, kolik jich měl přede mnou, je ve skutečnosti jiná otázka: Řekni mi, že jsem ten nejlepší!"
Velcí smilníci české literatury1. Vítězslav Nezval: zavalitý svůdce 2. František Gellner: svedl i komunistku 3. Božena Němcová: zatímco psala Babičku… 4. Josef Kajetán Tyl a Jaroslav Vrchlický: takové nenormální rodinky 5. Vladimír Páral a Michal Viewegh: normalizační Cassanova a porevoluční proutník |
