Prchnul z koncentráku a pak se tam celý život vracel. Potkal i dozorce

Viděl, jak jeho rodiče i bratr odešli do plynové komory ve vyhlazovacím táboře Sobibor. Jako šestnáctiletý byl členem výboru, který tam plánoval povstání. Vzpouru jako jeden z mála přežil a v 80. letech udělal rozhovor s jedním z velitelů lágru. „Někdy se bojím, zda to není jen sen a zda se neprobudím zase v Sobiboru,“ přiznával však Thomas Blatt i dávno po válce. Zemřel 31. října 2015.
Do posledních dnů svého života bojoval Thomas Blatt za památku sobiborských...

Do posledních dnů svého života bojoval Thomas Blatt za památku sobiborských obětí. A za potrestání jejich vrahů a mučitelů. | foto: Profimedia.cz

Za zoufalého běhu několikrát spadl, pokaždé měl za to, že ho zasáhla střela. Salvy z nacistických zbraní kolem něj kosily jeho prchající druhy, za utíkajícími ohlušovala prostor apokalypsa, vězně trhaly na kusy exploze nášlapných min, další padali při přelézání ostnatého plotu po zásazích z automatických pušek.

Thomas „Toivi“ Blatt se však vždy postavil na nohy a utíkal dál, směrem k lesu. Ještě devadesát metrů, ještě čtyřicet, ještě dvacet... Při každém kroku čekal, že potká smrt. Počítal s ní, tak jako s ní počítali ostatní. Byli si jisti, že do jednoho zemřou, nedoufali, že by svou odvážnou vzpouru přežili. „Nesnili jsme o osvobození. Doufali jsme jen v to, že zničíme koncentrák a umřeme kvůli kulkám, ne kvůli zplynování,“ vzpomínal Thomas Blatt později, „nechtěli jsme se dát Němcům zadarmo.“

Zadarmo se věru nedali.

A tys mi nedovolila dopít mléko ...

Thomas Blatt se narodil v židovské rodině v roce 1927 v polské vesnici Izbica a doba mu nedopřála radostné dětství. V dubnu roku 1943 byla celá jeho rodina spolu se čtyřmi stovkami dalších izbických Židů transportována do vyhlazovacího tábora Sobibor. Od jeho rodiště byl lágr vzdálený jen asi sedmdesát kilometrů, jako by však byl někde docela jinde než na tomto světě. Byl peklem, za jeho existenci v něm němečtí velitelé a ukrajinští strážní povraždili 250 tisíc Židů. Nekonaly se zde selekce jako v jiných táborech, tady z transportů putoval takzvanou „Cestou do nebe“ do plynových komor každý, Němci v táboře udržovali jen asi čtyřistačlenný pracovní oddíl, Sonderkommando.

Blattovi podle Thomase věděli, co se v táboře děje. Věděli, ale nechtěli si to připustit. Doufali, že pro ně transport nebude znamenat smrt. „Mám za to, že je v lidské povaze zachovávat naději do poslední minuty,“ vzpomínal Thomas Blatt a dodával, že jen otec při příjezdu do tábora hlesl: „V každém případě umřeme.“

Následující minuty daly otcovým slovům zapravdu. Šestnáctiletý Thomas viděl, jak jej esesák bije holí – a to bylo naposled, co svého tatínka viděl. Ze rtů chlapci tehdy vyklouzla bizarní slova, na něž nezapomene do konce svého života: „A včera jsem nemohl dopít zbytek mléka, protože jsi trvala na tom, že si ho musíme schovat na dnešek.“ Byla to poslední slova, která mamince řekl. Rodiče i jeho desetiletý bratr byli hned po příjezdu zplynováni. „Sobibor byla továrna, mezi příjezdem transportu a spálením těl uběhlo jen pár hodin,“ popsal později.

Vyhlazovací tábor Sobibor

Nacházel se v jihovýchodním Polsku, asi čtyři kilometry od stejnojmenné vesničky a vznikl v rámci konečného řešení židovské otázky po táboru Belzec a před táborem Treblinka. Nebyl pracovním táborem, ale striktně vyhlazovacím. Od května 1942 do října 1943 v něm bylo zavražděno přinejmenším 250 tisíc Židů z Polska, Francie, Německa, Nizozemska, Československa a Sovětského svazu, stejně jako sovětských válečných zajatců.

Náčrt struktury sobiborské továrny na smrt.

Tábor by podle Thomase Blatta nemohl vraždit bez asistence ukrajinských vojáků, kteří se rekrutovali z řad zajatých členů Rudé armády. Němců bylo podle jeho slov asi třicet, z toho prý byla polovina prakticky neustále na dovolené nebo nemocná. Ukrajinců, jako byl John Demjanjuk, byla stovka. Někteří však nacistům nechtěli sloužit a dezertovali, dodává pro objektivitu Blatt. Po povstání byl tábor zbourán a místo bylo osázeno stromy.

Onoho dne ale chtěl Thomas udělat cokoli, aby přežil. „Slunce stálo ještě vysoko na obloze, ptáci zpívali. Byl to tak nádherný jarní den. Nechtěl jsem umřít,“ líčil. Když esesácký velitel Karl Frenzel hledal řemeslníky do pracovního oddílu, protože předchozího dne zplynovali jeho členy z řad holandských Židů a bylo potřeba doplnit stavy, protlačil se malý, štíhlý hoch dopředu: „Vezměte mě!“ Frenzela možná oslovila chlapcova energičnost, silná vůle, možná jeho modré, jakoby árijské oči. „Ať jde ten malý,“ poručil. Thomas byl zachráněn, aspoň na chvíli.

Cena, kterou platil, však byla tragická. Třídil oblečení po zplynovaných, jedny z prvních šatů, které mu přitom přišly pod ruku, byla matčiny. Někdy musel stříhat ženy před nástupem do plynových komor, čistil esesákům boty od krve po mlácení vězňů, pálil dokumenty zavražděných. Byl svědkem, jak strážní ubili jeho nejlepšího kamaráda z vesnice. Ubíjeli ho pomalu, umíral dlouho a Thomas mohl jeho agonii jen přihlížet, nemohl nic dělat.

A pak ty hlasy! „Idí sjudá!“ zůstal mu v hlavě rozkazy ukrajinských strážců, když hnali vězně do plynu. Zapamatoval si vrčení generátoru pohánějícího stroj, který do komor vháněl plyn. Do posledních dnů svého života slyšel tlumené steny, výkřiky, které se nesly z plynových komor, zatímco třídil oblečení vražděných.

Ale vůle přežít jej neopustila. Věděl, že Němci mají rádi vitalitu a čistotu, dbal proto na to, aby neměl pomačkané kalhoty, aby měly puky, při chůzi se snažil vypadat silně a mužně a pořád se usmíval. Sympatie ukrajinských strážných si zase zajišťoval mincemi, které našel v šatech zplynovaných. A dobře se díval kolem sebe. Hledal cestu k útěku.

A nebyl sám.

Zabíjet je jednoho po druhém

Zprávy o povstání ve varšavském židovském ghettu dodaly sobiborským vězňům energii, motivaci, elán. Založili velmi nepočetný a velmi konspirační podzemní výbor vedený pětatřicetiletým Leonem Feldhendlerem, který připravoval povstání. Jeho odhodlání bylo jen umocněné, když do Sobiboru přijel transport Židů, kteří ani nešli do plynové komory, ale byli postříleni hned po výstupu z vlaku. Sobiborské Sonderkomanndo bylo zděšeno, když jeden z vězňů objevil v šatech jedné z obětí lístek, který byl vzkazem sobiborským. Autor v něm oznamoval, že transport byl složen z Židů ze Sonderkomannda vyhlazovacího tábora Belzec, a vyzýval: „Teď jsme přijeli do Sobiboru a víme, co nás zde čeká. Pochopte, že po nás čeká smrt rovněž vás! Pomstěte nás!“

Povstalecký výbor se rozhodl jednat. Měl však problém, nikdo ze spiklenců neměl vojenské znalosti, nikdo nedovedl ovládat zbraně ani plánovat ozbrojenou akci. Ona potíž se ale vyřešila, když do tábora doputoval transport zajatých židovských příslušníků Rudé armády z Minsku.

Jeden muž z řad nových kádrů vyčníval, snad proto, že měl na sobě pořád ještě důstojnickou uniformu. Alexandra Pečerského proto výbor kontaktoval a nemusel jej dlouho přemlouvat. Nejen proto, že hned první den Pečerskij zjistil, že jeho druzi, kteří s ním přijeli, opouštějí Sobibor komíny. I proto, že měl vojenského, nezlomného ducha. A chladnou hlavu. „Neměli jsme jinou šanci. Boj nám šanci dával, velmi vzdálenou šanci, ale přesto jistou naději,“ uvedl Pečerský v rozhovoru o mnoho let později. A dodal, že jako voják věděl, že překvapivý útok je roven celé divizi vojáků. „Dokážeme-li udržet věc v tajnosti do poslední minuty, je vzpoury z osmdesáti procent dosaženo. Největším nebezpečím byla dekonspirace, proto bylo do mise zahrnuto tak málo vězňů,“ vysvětloval. Z necelých šesti stovek Židů o povstání vědělo asi deset procent. A Pečerskij doplnil, že kromě momentu překvapení hrála konspirátorům do karet i arogance Němců. Židy měli za podlidi, roboty, kteří promyšlené akce odporu nejsou schopni.

Ti, co přežili. Úplně vpravo v horní řadě je Leon Feldhedler, syn rabína, který byl jedním z vůdců povstání.

Ty, co povstání přežili, pojilo pouto do konce života, navzdory Železné oponě. Třetí zleva je na fotografii Alexandr Pečerskij.

Vojenský mozek povstání Pečerskij rozvrhl vzpouru do tří fází. První měla na svou realizaci půl hodiny a spiklenci během ní měli připravit útočné skupiny a zbraně, sekerky a nože. Oddíly měly od čtyř hodin šedesát minut na to, aby vylákaly do pastí a pozabíjely co nejvíc Němců a Ukrajinců, poté se mělo povstání veřejně vyhlásit a po mobilizaci měl začít masový útěk.

Povstání se odehrálo téměř úplně podle plánu.

Nože a sekery

Zbraně byly rozděleny, skupiny si roztřídily zamlčené peníze a cennosti, které se na útěku budou hodit, český elektrikář odstřihl tábor od spojení s okolím. Cti být první obětí antinacistického násilí se 14. října 1943 dostalo důstojníkovi Niemannovi. Dostavil se do krejčovské dílny a před židovským mistrem si přezíravě a sebejistě odložil před zkoušením obleku pásek s pistolí, tak jako to dělal vždy. Za moment ležel mrtvý na podlaze. Poté si přišel do obuvnické dílny pro boty velitel Graetschus. Zatímco mu obuvník stahoval vojenskou holínku, jeho druzi nacistovi rozsekli hlavu sekerou. Totéž čekalo na ukrajinského strážce Klatta.

Útěk ze Sobiboru

Na motivy podkladů Thomase Blatta natočil příběh o sobiborské vzpouře v roce 1987 film režisér Jack Gold.

Pak přišel part Thomase Blatta. „Schovali jsme pro vás kožený kabát, přesně vaše velikost!“ zahlásil jednomu z nacistických velitelů. Ve skladu esesákovi rozčísla hlavu sekera. A jeho osud následovali další a další. Poručík Beckman, velitel Valaster, Walter Ryba, Frederick Gaulich... Všichni byli vlákáni do léčky a v tichosti zavražděni. Sekerou, nožem. Celkem bylo zabito jedenáct Němců a neznámý počet Ukrajinců.

Pak však scénář přestal fungovat. Jeden z nacistů objevil tělo zabitého druha a povstalci nemohli váhat: mobilizaci museli vyhlásit dříve, než plánovali. Spustili signál k nástupu, ke stovkám shromážděných Židů promluvil Pečerskij. Není cesty zpět, svět zachvátila strašlivá válka a každý z vězňů je součástí tohoto boje, hřímal a dvakrát zdůraznil, že kdo by snad zázrakem přežil, musí vydat svědectví o sobiborských zvěrstvech. „Kupředu, soudruzi! Smrt fašistům!“ ukončil svou řeč. A vypukl úprk k bráně a zdem s ostnatým drátem.

Byla to jatka. Vězni měli jen pár pistolí a primitivní bodné a sečné zbraně, proto nim stáli zbylí Němci a Ukrajinci. Pálili ze strážních věží, ale i z pozice u hlavní brány. Rozebíhala se proti ní jedna vlna vězňů za druhou, vždy, když padla k zemi, zastoupila ji druhá, aby dav posunula o krůček blíž cestě ven. Další Židé se vyhrnuli k ostnatému oplocení tábora – a vstříc zaminovanému poli za ním. Podle plánu se měly miny nejprve aktivovat kameny, pod palbou strážců na to však nebyl čas. Miny proto polykaly lidské oběti.

Thomas Blatt měl štěstí, zachytil se kazajkou o ostnatý drát a kdosi jej zezadu předběhl... aby se za ohrazením rozletěl po explozi na tisíc kusů. Stejně jako mnozí další. Thomas měl tedy s ostatními přes minové cestou volnou, čekaly je však spršky z kulek, které si hledaly oběti, než prchající dosáhli lesa. Ani mezi stromy však jejich odvážná akce samozřejmě nekončila, čekal je týdny trvající hon, účastnilo se ho 350 vojáků, sto členů jízdní policie, později navíc pět set esesáků a policistů, k tomu místní policejní jednotky a civilní udavači.

Přednášky, výzkum, psaní knih. Sobibor život Thomase Blatta pohltil.

Dalším z těch, kteří vzpouru a útěk přežili, byl Philip Bialowitz.

Z 550 vězňů se o útěk pokusilo 400, zbylých 150 bylo postříleno v táboře. Osmdesát uprchlíků padlo za oběť minám, 170 bylo chyceno a popraveno, pět zabili Němci jako partyzány, 92 zabili polští civilisté. Tábor nechali Němci po vyvraždění zbylých vězňů zbourat, místo osázeli stromy. Povstání přežilo třiapadesát Židů. Thomas Blatt byl mezi nimi. I jeho cesta byla ale dlouhá a velmi těžká. „Kdybych byl křesťanský chlapec, měl bych lepší šance. Lidi by se o mě postarali,“ vysvětloval později, „jenže v Izbici už židovská komunita neexistovala a polští statkáři nás měli hlavně za vrahy Ježíše Krista.“ U jednoho takového našel se svým druhem azyl, když mu odevzdali peníze, které si odnesli z tábora. Potom ale hospodář změnil názor a pokusil se oba zastřelit. Thomasova druha zabil, Thomasovi kulka uvízla v čelisti a přežil, když předstíral smrt. Poté se protloukal v lesích a opuštěných budovách, až se nakonec přidal k partyzánům.

Jeho pouť měla šťastný konec. Sobibor se mu ale vepsal pod kůži.

Sobibor, má posedlost

Po válce odjel do Izraele, nakonec skončil ve Spojených státech. Život zasvětil dokumentaci hrůzného tábora, jímž prošel. Napsal o něm dvě knihy, dohledával podrobnosti o organizaci velení tábora i všech transportech. Jeho zájem o hrůzný lágr hraničila s posedlostí. Každý rok se do Sobiboru vracel, na místě bývalého lágru je totiž snadné najít kosti nacistických obětí. „Vždy, když jednu z kostí vezmu do ruky, cítím úctu, vzdávám úctu těm, co zemřeli. Jejich kosti mě nenechají zapomenout,“ napsal Thomas Blatt. Sobiboru zasvětil život, padlo mu za oběť i jeho manželství. Když ho první žena Dena opouštěla, řekla mu, že už dál nechce žít v Sobiboru, že v něm žila třicet let, přiznal v rozhovoru pro Los Angeles Times v lednu 1988.

On ho nedokázal opustit nikdy. Vracel se mu v nočních můrách, v depresích, v úzkostných stavech. „Nikdy jsem z něj neuprchl. Pořád jsem v Sobiboru, ve svých snech, ve všem,“ přiznal.

Katova drzost: Mám stejné sny jako vy

Tábor pro něj ožil setkáním s Karlem Frenzelem, nacistou, který poslal do plynu jeho rodinu, který jej vybral do pracovního oddílu a jehož bestiality byl mnohokrát svědkem. Frenzela pustili v roce 1984 po šestnácti a půl letech z vězení ze zdravotních důvodů a jeho rozhovor s Blattem byl údajně prvním rozhovorem oběti koncentráku s jejím věznitelem.

Thomas Blatt přiznával, že dlouho váhal. Měl za to, že rozhovorem s monstrem zneuctí památku povražděných, že udělá z vraha osobu, lidskou bytost. Nakonec kývl, rozhodl se potlačit pocity a k interview přistoupit jako badatel, který dokumentuje historii Sobiboru.

Romové, neviditelní hrdinové protinacistického odboje

O kouscích zpravodajce Antona Facuna se povídaly legendy.

Stejně málo, jako se ví o povstáních a útěcích z koncentračních táborů, se ví i o účasti Romů na protinacistickém odboji. Xman.cz o romském angažmá v boji proti nacismu pátral, článek si můžete přečíst zde.

.

Osobní zkušenost přesto vetkla dotazům naléhavost. „Sedíte zde a pijete pivo. Usmíváte se. Můžete být prostě nějaký pán tady ze sousedství. Vy ale nejste jako jiní. Jste Karl Frenzel, důstojník SS. Byl jste třetí ve velitelské hierarchii tábora Sobibor, byl jste velitelem lágru číslo jedna. Možná si mě nepamatujete, ale já si pamatuji vás,“ zahájil rozhovor Blatt. „Přesně si vás nepamatuji,“ odtušil v klidu Frenzel, „byl jste malý chlapec...“

Během rozhovoru se Frenzel držel vlastní linky. Muž, který před Sobiborem vedl v jednom sanatoriu program eutanazie psychicky nemocných lidí, tvrdil, že nikdy nebyl zapáleným nacistou, dělal, co musel, snažil se ze Sobiboru odejít, ale nepovolili mu to. Byl a je křesťanem, nikdy nikoho netrestal bezdůvodně. A nikdy nikoho nezabil. „Očividně nepovažoval to, že nařizoval usmrcování lidí, za zabíjení. Střílel a zplynovával přece ve skutečnosti někdo jiný,“ komentuje Frenzelova prohlášení Blatt. Přesto se z Frenzelovy role občas proderou tóny, které o jeho historii i osobnosti napovídají víc: hrdost na práci, kterou v táboře odváděl, na preciznost, s níž i po letech Blattovi vypočítává počty zabitých Židů.

Jinak se sobiborský vrah považoval za oběť. „Bylo to strašlivé, velmi strašlivé,“ sdělil Blattovi, „mohu to pronést jen se slzami. A nerozrušuje mě to jen teď, rozrušovalo mě to i tehdy. Nevíte, co se v nás odehrávalo, a nerozumíte okolnostem, v nichž jsme se ocitli.“ Dokonce svoje „utrpení“ přirovnal k utrpení přeživších sobiborských obětí: „Stejně jak máte o Sobiboru sny vy, mám je i já,“ řekl tomu, který zázrakem z tábora utekl.

Postoje a zakořenění však nejsou zcela potlačitelné. Nadřazenost a pohrdání „slabší“, „méněcennou“, „neschopnou“ rasou život nevymazal. Jak bylo možné, že jste vy Židé chodili do plynových komor jako ovce? ptá se a je zřejmé, že tím myslí, že si kvůli své „slabosti“ Židé nezaslouží existovat. Blattův hlas se při odpovědi zachvěl: „Myslím, že se chcete zeptat na to, proč přišla vzpoura tak pozdě. Polští Židé byli již tři roky vězněni v ghettech a byli demoralizovaní. Byli slabí, jejich rodiny byly rozdělené nebo pozabíjené, jejich duch byl zlomený. Byli vyhladovělí, nemocní, byli to i starci, ženy s dětmi,“ uvedl Blatt. A připomněl veliteli tábora, že jeho lidé i o sám oklamávali Židy z jiných zemí, po příjezdu jim tvrdili, že to je pracovní tábor, že se musí jen dezinfikovat, aby je během hodiny dvou zplynovali. „A potom, ti Židé prostě nemohli uvěřit, že by Němci dokázali dělat takové věci,“ dodal. Nedostalo se mu odpovědi.

Rozhovor Blattovi mnohé odhalil, ale stál jej hodně sil. „Zaplatil jsem za něj. Cítil jsem se a stále se cítím proviněný. Jako kdybych tímto rozhovorem zradil,“ přiznal se. Dodal, že jeho jedinou úlevou je naděje, že pomůže zdůraznit, kam lidstvo může dovést nenávist k jiným rasám, k menšinám, ke slabším, k těm „jiným“.

Thomas Blatt nenávisti, navzdory mnoha důvodům, které by k ní měl díky své zkušenosti, nepodlehl. „Nikdy nebyl nenávistný k Němcům a neustále říkal, že by k nim neměl cítit touhu po pomstě nikdo,“ uvedl jeho přítel.

Muž, který svůj dům v Kalifornii s výhledem na lodě kotvící v Pacifiku, považoval za ráj na Zemi a bál se, že se jednou zase probudí zpátky v sobiborském pekle, zemřel 31. října 2015. Měl tři děti a spoustu vnoučat a nikdy nepřestal myslete na slova vůdce povstání Pečerského: kdo by snad zázrakem přežil, musí vydat svědectví o sobiborských zvěrstvech.

Autoři: ,
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...