Neznámé sporty: drsňáci se kopou do holení, ovšem systematicky

Základní dovedností je vydržet bolest déle než protivník, o mnoho jiného prakticky nejde. Kopat druhého do holeně totiž zvládne každý, a lze se trefovat špičkou boty i placírkou. Hbitost se ovšem vyplácí. V Anglii má svérázný sport historii dlouhou čtyři sta let.

Proti sobě stojí dva muži, obvykle v bílých halenách, to na památku pastevců, kteří tuto hrubou disciplínu vymysleli. Drží se za ramena či klopy, holeně mají omotané slámou. Dobře ví, proč. Právě tato část těla musí hodně vydržet. Celý sport totiž spočívá v tom, že se oponenti do holení kopou.

Pravidla mají deset položek, jak připomíná server Kompster, ale jsou prostá a jejich základem je právě okopávání se. Vyhrává ten, kdo jako první svrhne protivníka dvakrát na zem. Má to však svá pravidla, strhnutí nesmí být provedeno judistickou technikou. Soupeře musíte na zem složit jako následek jeho oslabení kopem. Strh, který není provázen kopem, je neplatný.

Tekla krev, zaznamenal The New York TImes

Disciplína má své kořeny v Anglii raného sedmnáctého století a stala se součástí Cotswold Olimpick Games, které se konaly pravděpodobně od roku 1612, s přestávkou v letech 1642 až 1660, až do poloviny devatenáctého století. Oblíbili si ji též horníci a angličtí migranti ji s sebou přivezli do Spojených států.

Svědčí o tom i zpráva z listu The New York Times z roku 1881. Popisuje dramatický zápas havíře Davida McWilliamse a Roberta Tavishe, někdejšího horníka a majitele baru, ale též boxera a zápasníka, v disciplíně, kterou označuje za „systematické kopání do holení“. Ještě před záznamem samotného duelu však líčí strasti jeho organizátorů, kvůli obavám z policejní intervence jim totiž majitelé žádného podniku ve Filadelfii nechtěli nabídnout prostory. Proto se souboj musel konat v Camdenu.

Sporty, které asi neznáte

Jsou úsměvné, infantilní, na hlavu postavené, též však drsné, brutální, drastické. Nebo zajímavé, smysluplné, ale prostě minoritní. Nechejte se provést světem sportů, o nichž jste nejspíše neslyšeli, o nichž se však na stránkách sportovních listů rozhodně nedočtete 

Začal o půlnoci, oba borci na sobě měli jen krátké kalhoty, holeně nechránily žádné vycpávky. Redaktor novin zaznamenal i to, že sázkařský kurz byly dva ku jedné pro McWilliamse. Navzdory tomu do souboje nastoupil ofenzivnější Tavish. Nejprve svému protivníkovi načal levou holeň, do krve. Poté mu strhl pět centimetrů kůže z pravé holeně. Během prvních šesti kol favorizovaný McWilliams krvácel tak moc, že si musel nohy „umývat v octu“.

V sedmém kole se však jako zázrakem role vyměnily, Tavish byl jako bez duše, zato McWilliams byl „svěží a začal hned zpracovávat Tavishovy holeně“, jak popisuje novinář a dodává: „Po následujících sedm kol McWilliamsovi vycházelo úplně vše a podlaha byla zalitá Tavishovou krví.“

Zápas přesto trval neuvěřitelné dvě hodiny. Bezmocný Tavish chtěl mač vzdát hned nadvakrát, ve třiadvacátém a čtyřiadvacátém kole. „Udělal by to, kdyby nebyl přinucen pohrůžkami násilí od gangu surovců, kteří na něj vsadili,“ uvádí list. Nakonec prohrál. „Neschopen chůze byl dopraven do tohoto města, nyní je v péči dobře známého sportovního centra,“ končí svou dramatickou zprávu filadelfský novinář.

Olympijská kolébka Velké Británie

„Shine-kicking“, jak se ona hrůzostrašná radovánka jmenuje v angličtině, však nezmizelo ani v moderní době. V roce 1951 se Cotswold Olimpick Games obnovily a kopání do holení je jednou z jejich významných disciplín. Co víc, je to „naše neoblíbenější disciplína u médií“, jak rošťácky uvádí webová prezentace Cotswold Olimpick Games, aby ještě rošťáčtěji dodala, je média kopání do holení milují „z nějakého podivného důvodu“.

Organizátoři však samozřejmě dobře vědí, co za zájmem novinářů vězí: je to prostý fakt, že dotyčný bojový sport je brutální. I proto hned hlásí, že udělali, ve srovnání s jeho historickým praktikování, co mohli pro bezpečnost soupeřících: „Jsou zakázány boty s ocelovou špičkou a dovolujeme chránit holeně slámou.“

Ani tak se hry neubránily tomu, aby kopání do holení média mluvila jako o „sportu opilců“. Média však umějí být i nefér, takže zatímco titulky spojovaly loňský zákaz Olimpick Games s „brutálním shin-kicking“, důvodem zákazu byla rostoucí popularita podniku. Divácká účast dosahovala číslovky pět tisíc, někdejší akce pro fajnšmekry narostla a pořadatelé nebyli schopni návštěvníkům zajistit dostatečné zázemí. Poučili se a letos už úřady hry povolily.

Ostatně, Britská olympijská asociace cotswoldské hry označila za „první záchvěvy britských olympijských začátků“. A atletický trenér a sportovní novinář Ron Pickering vzdal podniku hold ještě větší, když dodal, že i codswoldské hry „byly významné pro rozvoj filozofie olympijských her“.