Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřel král botoxu, architekt tváří Madonny a jiných celebrit

aktualizováno 
Staral se o nejslavnější a nejbohatší, jako poskytovatel kosmetických výplní rozdával „věčné mládí“ bez vrásek a povislých koutků. Fredric Brandt ale zřejmě nebyl tak povrchní, jak by se zdálo z pochvalných recenzí od jeho celebrit. Jeho sebevražda svědčí o tom, že od života potřeboval více, než čeho dosáhl.

Fred Brandt vypadal jako bizarní Peter Pan. Na tomto snímku mu bylo čtyřiašedesát, pleť má jako dvacetiletý mladík. | foto: Profimedia.cz

Sedět v čekárně jeho kliniky v Miami nebo New Yorku bylo dokladem, certifikátem, pečetí, že patříte do vyšší společnosti. Na svou omlazovací terapii v ní pokorně čekala například Madonna, Naomi Campbellová, Linda Evangelista či Stephanie Seymourová. Doktor Brandt byl nejlepší z nejlepších. Top třída.

Znamenalo to ale též smířit se, navzdory dodržení objednané hodiny, s dlouhým čekáním. Čekali prý totiž všichni, nikdo nebyl obsloužen načas. Doktor Brandt nikdy nikoho nevypoklonkoval, když vypršela vyměřená doba. Doktor Brandt měl pocit, že se nevěnuje jen omlazování kůže, ale též duše, dělal poklony, zpíval popěvky z Broadwaye, vyptával se, opěvoval, skládal komplimenty, nadsazoval, rozesmíval. „Měl v sobě něco dětsky bujarého, nevázaného,“ popisuje americká herečka a moderátorka Kelly Ripa, „byl zosobněním legrace.“

Byla to ale jen fasáda. Pakliže vypadal, s bílými vlasy a vyhlazenou, uměle napnutou, vyžehlenou kůží a vždy v extravagantních oblecích, bizarně, jako klaun, byl spíš smutným klaunem. Jako by jeho dětsky umazlený humor, jímž obveseloval své klientky a klienty, měl zakrýt jeho vlastní nezvládnutý, nevyřešený smutek.

Můj osud má jméno Bo

Narodil se v roce 1949 v rodině cukrářů, jeho dětství bylo však všechno jiné než cukrové. Zatímco on miloval vědění, studium, rodiče ho drželi za pultem rodinného krámku, sladkosti ale byly jen pro zákazníky, ne pro synka. Doma panovala střídmost a odtažitost. „Vždycky jsem byl jiný než moje rodina. Všichni byli tišší a upjatí – a pak jsem tam byl já, co zpíval písně z her na Broadwayi v obýváku,“ vzpomínal. A lišil se i od vrstevníků, byl citlivější, vnímavější. Když mu bylo patnáct, zemřel mu otec a matka sedm let nato.

Závislost na cukroví, kterou si odnesl, jako by symbolizovala závaží, kterým ho dětství obtěžkalo. A to, že ji pokořil přísnou dietou bez cukru a lepku, zase jistý asketismus, kterým se snažil přehlušit přílišnou citlivost.

Vystudoval medicínu, původně se zaměřil na onkologii, potom přesedlal na dermatologii. Víc mu seděla, říkali jeho známí. Byl svérázný, stydlivý, téměř bez sebevědomí, ale snaživý, chytrý, zaťatý. Studoval vše, co bylo v oboru napsáno. Pilný podivín. „Byl velmi svědomitý a tak trochu nerd,“ říká Roy Geronemus, starší kolega, který Brandta pozval do New Yorku na praxi.

Pak se ale stydlivý Fred Brandt měnil. Rostl, pořídil si vlastní ordinaci, poté kliniku, poté druhou. Působil v New Yorku a v Miami. Z mladíka, který ze strachu skrýval svůj svéráz, se stal muž, který svým svérázem skrýval svůj strach. Už se nebál být jiný, stala se z toho jeho obchodní značka.

Nosil nejvýstřednější obleky, miloval značky Prada, Hedi Slimane, potom Raf Simons, Lanvin, Givency. „Vy jste zvláštní chlapík, že ano?“ řekla mu Barbra Streisandová, když před ní v ordinaci jen tak začal prozpěvovat song People z muzikáluFunny Girl, v němž vystupovala. Nebyla jedinou celebritou, která ho navštívila. Fred Brandt se stal totiž fenoménem.

Za celou tu změnu mohla jeho sázka na jed botulotoxin, jehož injekce dokážou vypnout kůži a vyhladit vrásky. „Hned když jsem ho začal používat, poznal jsem jeho potenciál,“ vzpomínal, „věděl jsem, že bude jednou z nejinovativnějších, nejvlivnějších procedur.“ Právoplatně se stal jeho synonymem, to on totiž díky jednáním s americkou regulační organizací Food and Drug Administration vymohl, že se používání botulotoxinu povolilo. A to on byl prvním uživatelem, látku zkoušel vydatně sám na sobě, i když o pokusné králíky neměl nouzi, a některé osobnosti, jako například Madonna, se ke své roli při vývoji botoxu dokonce hrdě hlásí.

Fred Brandt dostal právem přízvisko Baron botoxu, i když on sám říkal látce s láskou a familiárně Bo.

Nikdy není příliš brzy

Jeho kariéra se rozjela naplno, díky vizi, pracovitosti i charismatu. Vstával v šest třicet ráno, po hodině a půl jógy už byl v ordinaci, kde za deset hodin obsloužil sedmadvacet klientek denně. Injekcemi vyhlazoval vrásky na čele, kouzlil smyslné rty, zpevňoval krky. Považoval se za architekta tváří a nevěřil plastické chirurgii, jehly byly pro něj lepší než skalpel.

Na injekce podle něj nebylo nikdy příliš brzy, člověk by o nich měl začít uvažovat nejpozději uprostřed třicítky, ale i dříve. A opakovaně, o vzhled je třeba synteticky pečovat. „Injekce se doporučují jednou za čtyři pět měsíců,“ tvrdil.

Televizní hvězda Kelly Ripa a stavitel lidských obličejů Fredric Brandt

Televizní hvězda Kelly Ripa a stavitel lidských obličejů Fredric Brandt

S vyžehleným obličejem vypadal doktor Brandt jako ze záhrobí. Na snímku s americkou televizní osobností Joy Beharovou

S vyžehleným obličejem vypadal doktor Brandt jako ze záhrobí. Na snímku s americkou televizní osobností Joy Beharovou

Dostat osobní přijetí v jeho klinice byl společenský triumf, jednou ze zakázek, které rozhodly, bylo jeho pečování o Madonnu. Ale potom též jeho přístup, každou novou metodu zkoušel nejprve sám na sobě, kolem svých pacientek tančil, skládal jim hold, mazlil se s jejich novou, napjatou kůží, léčebný proces bral, jako by dával život miminku. Nebral se jako dermatolog, ale jako dárce radosti. Jedna z novinářek bystře poznamenala, že jeho pacientky odcházejí s vyhlazenými vráskami, ale s novými – od smíchu.

Jenže zdání klamalo. „Onen temperamentní, kypící, bezstarostný Fred se ukázal být komplikovanější, než jsme si mysleli,“ prohlásila jedna z jeho klientek na jeho pohřbu. A měla pravdu.

Bez vztahu od dvaceti

Za fasádou se skrýval smutek. Pán s vizáží Petera Pana a s náklonností k mužům byl od svých dvaceti bez vztahu a prestiž nemohla prázdnotu zaplnit. I když mu v ordinaci visel plakát, na němž číhá s obří injekcí za mladým, krásným mužem, aby ho při první příležitosti „upravil“, byl to jen hraný smysl pro sebeironii.

Když uveřejnil magazín W článek o dermatolozích, kteří vypadají jako své vlastní nejhorší reklamy a doktor Brandt ve vývěru samozřejmě nescházel, padlo to prý na něj jako rána. „Když vidím tvář doktora Brandta, jsem rád za svoje vrásky,“ psalo se v něm. Navzdory radám přátel četl všechny komentáře pod internetovým vydáním článku, a ty nebyly nejohleduplnější. Jeden ho přirovnával k „mimozemšťanovi ze sci-fi filmu, jako je Star Trek“, a tak docela se nepletl. Ničilo ho to.

Trpěl depresemi a posledních deset dní před tím, než se pátého dubna pověsil ve své garáži na Miami, ho jeho psychoterapeutka navštěvovala každý den. A požádala jeho přítele, aby s ním každý den byl. Sebevražda visela ve vzduchu.

Poslední kapkou bylo, když ho parodicky ztvárnil herec Martin Short jako lékaře, který je tak paralyzován botoxovými výplněmi, že ani není schopen vyslovit své jméno. Ano, vypadal přesně jako doktor Brandt. Fredric Brandt podle některých přátel nad scénkou žertoval, že postava je opravdu jako extrémní verze jeho samotného, podle jiných ho parodie zdeptala.

Jeho osudu se dá vysmívat, celou svou reputaci založil na povrchnosti, exteriéru, celý život opravoval rozmazleným, namyšleným lidem zevnějšky, aby doplatil na něco, co je hluboko uvnitř. Jenže jeho sebevražda tragicky dosvědčuje, že povrchnost mu nestačila. Že vnímal opravdové věci, ale nedokázal na ně odpovědět. Že nedokázal nevidět, že skuteční démoni nemají podobu propadlých tváří a povislých víček.

Autoři: ,
Témata: Poradna: Vrásky




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.