A navíc, větší překvapení by bylo, kdyby prohlásil, že gay není, protože jako gay na druhou vypadal a taky se tak choval. Když teď po letech přestal kolem své sexuální orientace kroužit, ani to nebouchlo.
Jak by taky mohlo. Pro mnohé je tenhle neuvěřitelný talent a provokatér parodií na mužské krasobruslení. Špulení rtů, kroužení v bocích, lascivně pootevřená ústa. Jestli chcete porozumět tomu, proč tolika lidem leží v žaludku, napište na YouTube jeho jméno a pusťte si hned první odkaz, což je jeho volná jízda na píseň Poker Face. Weir se při ní vlní spíš jako žena. Kroutí boky, koketně pohazuje hlavou, hladí se rukou po noze až k zadku...
Není divu, že tu otázku pořád někdo vnucoval: Je gay, nebo není? Dva kanadští televizní moderátoři dokonce v drsném žertu navrhli, aby si nechal udělat testy na určení pohlaví.
Je tady ale ještě jedna otázka, která mnohonásobně přebíjí tu první: Co je komu do toho?
"Pro můj sport to není důležité. Je to moje soukromá věc. To, s kým spím, přece nemá na moje krasobruslení vliv," odrážel vždy Weir všechny útoky.
"Pokud jde o mé soukromí, rád bych si uchoval nějaká tajemství. Nikomu neřeknu své druhé jméno, s kým spím a jaký krém používám na ruce," odpovídal na dotazy, které mu šly příliš na tělo. Když šlo o soukromí, byl ochoten přiznat jen jediné, totiž že miluje Vanyu a Bon-Bona, své dvě čivavy.
Teď však má za sebou svůj coming-out. V knížce Vítejte do mého světa, která vyšla minulý týden.
Proč zrovna teď, po všech těch letech?
Důvod stojí za zamyšlení. Zcela vážně.
Něco se v něm hnulo ve chvíli, kdy viděl v televizi zprávu o smrti newyorského vysokoškoláka, který skočil z mostu do vody. Možná si vzpomenete: student požádal spolubydlícího, aby na pár hodin uvolnil pokoj, protože bude mít návštěvu. Kolega s jakousi dívkou nastražili v pokoji kameru a studentovo milostné dobrodružství natočili. Pak to dali na web. Tahle legrace byla o to drsnější, že student byl gay a tajil to. Na záběrech byl s mužem. Situaci neunesl a spáchal sebevraždu.
S Johnnym Weirem to pořádně zacloumalo. Rozhodl se reagovat.
"Ano, jsem gay," oznámil ve své čerstvě napsané knize. "Snad to jiným pomůže k lepšímu životu. Slyšíte o teenagerech, kteří se bojí říct vše veřejně, někteří dokonce spáchají sebevraždu. Věřím, že každý z nich může z mého příběhu načerpat sílu."
Weir sice bruslí s volánky, nebojí se růžové a má rád flitry, ale tohle bylo velmi mužné chování.
Neřízená střela krasobruslení
Když tedy Weir vystoupil kvůli ostatním homosexuálům, věděl dobře, co dělá. I on zažil své. Ve světě krasobruslení a krasobruslařského publika ho kvůli tomu, jaký je, půlka milovala a půlka nesnášela.
Weir byl vždycky hodně výstřední.
Prohlásil, že chce, aby si ho jednou pamatovali jako někoho, kdo "posunul americké krasobruslení". A on ho opravdu posouval: pózoval pro časopisy na vysokých podpatcích a v minišatech, na závody si oblékal poněkud netradiční oblečení. Když tančil na melodii Labutě, oblékl se do peří a k tomu si vzal rudou rukavici. Sám o sobě mluvil jako o princezničce, jednu tiskovou konferenci zahájil tím, že vysvětloval novinářům rozdíl mezi šátkem a boa. A v jednom svém volném programu si troufl ztvárnit Ježíše Krista.
Říkali o něm, že je neřízená střela krasobruslení, ale částečně to bylo i proto, že Weir si rozhodně nebere servítky a říká všechno naplno. "Mám rád Paris Hiltonovou. Líbí se mi na ní, že je známá, aniž cokoliv udělala. A že je známá proto, že je známá."
Jeho kolegové krasobruslaři ho vesměs nesnášejí a obviňují ho z toho, že udělal z mužského krasobruslení nemužný, zženštilý sport a z nich potenciální homosexuály, protože je tak kvůli němu publikum bere.
Možná by bylo lepší, kdyby mu poděkovali: nekonvenční postavu, jakou je Weir, krasobruslení potřebovalo jako sůl. Do sportu, který vypadal až příliš uhlazený, Weir vnesl šťávu, show a pikantní příchuť skandálnosti.
Pan showman
Je showman, dělá titulky, diváci se baví – a krasobruslení to pomáhá. Na olympiádě ve Vancouveru ho chtěli například zabít ochránci zvířat. Aspoň mu smrtí vyhrožovali. Popudil je tím, že si pořídil kostým s polární liškou. Ještě před závody ho odložil, ale přesto se pro jistotu přestěhoval z hotelu do olympijské vesnice. Hodně se o tom tehdy mluvilo.
Je komediant. Své špatné výsledky z Turína zdůvodnil tím, že mu ujel autobus na stadion, a tím přišel o svoji auru. Na jednom americkém šampionátu nazval svůj krátký program Miluju tě, nenávidím tě, čímž lapidárně vyjádřil, co k němu všichni cítí. Dlouhý program nazval Padlý anděl a na vysvětlenou dodal, že tenhle tanec je autobiografický.
Je vtipný. Když se jednou setkal s novináři, měl pro štěstí korejský náhrdelník s rubínem, pravoslavný kříž a Davidovu hvězdu. "Myslím, že je lepší být chráněn na všech frontách," vysvětlil.
A tak není divu, že Weir, který mluví tak, že by se od něj ostatní mohli učit, má svůj pořad, pozvali ho na vyhlašování Oscarů a stal se i porotcem v jedné televizní reality show.
Je vtipný a originální. "Zvířata taky nosí kožešiny a tak nevidím důvod, proč já bych nemohl. Je to diskriminace," prohlásil v žertu, když se zřekl nošení kožešin.
Je celebritou. A rozhodně si to zaslouží, protože jeho kariéra by vypadala uvěřitelná jen v hloupém americkém filmu. Posuďte sami.
Bruslit se naučil na poli
Představte si následující děj. Dvanáctiletý venkovský chlapec, který neumí moc bruslit, se dívá v televizi na ženské krasobruslení a to ho tak nadchne, že si jde do sklepa zkoušet skoky. Pak si vezme brusle a zahájí kariéru. Nikoliv na kluzišti, ale na ploše, která vznikla zamrznutím louže z roztátého sněhu na kukuřičném poli uprostřed rodičovské farmy.
Je neuvěřitelný talent. Naučit se dvojitého axela trvá rok. Tenhle chlapec ho skáče po týdnu.
Když je teplo, vezme si klidně kolečkové brusle. Za tři roky už soutěží mezinárodně. A za necelých pět let se stává juniorským mistrem světa. Je mu šestnáct.
To je ale hloupost, co?
Ne, tohle je příběh Johnnyho Weira.
Neměl to ale jednoduché. Že je jiný, poznal prý už v šesti letech. "Díval jsem se na film Pretty Woman a zjistil jsem, že víc než Julia Robertsová se mi líbí Richard Gere."
Později si ho pletli s holčičkou. Na střední škole mu spolužáci nadávali do buzen. Teď má příznivce všude. Na jeho tréninky chodí diváci, aby ho mohli vidět na vlastní oči. Není výjimkou, když přiletí nějaká fanynka až z Asie.
Přitahuje je. Je hybrid ženskosti a chlapeckosti, proto táhne ženy i homosexuály. A heterosexuály, kteří jsou nad věcí a chtějí dobrou show na ledě.
Ale jeho coming out vyvolává jednu velkou otázku: Co je nám do toho, s kým spí?
A teď vážně: co nám je po tom?
Podívejte se na internet a rychle najdete spoustu bizarností. Například že prvním kanadským poslancem, který přiznal homosexualitu, byl v roce 1988 jakýsi Sven Robinson. Nebo že v roce 1976 se přiznal americký fotbalista David Kopay.
Ale proč vlastně? Vypadá to jako nějaká sebekritika ze stalinských časů, přiznání odpadlíka před církevním koncilem.
Kacířská myšlenka: myslíme si, jak je naše společnost moderní a otevřená, ale je to společnost, kde se gayové přiznávají k tomu, jaký mají sex. Proč heterosexuálové nemají své coming outy, kde sdělují, že jim to nejde, že je na ženě vzruší jen vytetovaný traktor nebo že jim prostě nestojí? Je v tom nějaký rozdíl?
To, že gayové mají stále svá přiznání a že to veřejnost velmi zajímá ukazuje, že nejsme tak daleko, jak si namlouváme. Coming out tak působí spíš jako gesto podpory těch ostatních, kteří v tom "lítají" taky.
Přesně tak to myslel zřejmě i Johnny Weir. Jinak si zřejmě se svou "jinakostí" moc hlavu neláme.
"Jako vytížený sportovec jsem na žádné trápení neměl čas. Pokud jde o sex, jsem gay, ale klidně bych se zítra oženil se ženou, kdyby mě zasáhla. Nemyslím, že sex a vztah musí být jedno a totéž."
