Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Krokodýl Dundee po česku: na zubaté predátory s hadicí

aktualizováno 
Lovil jsem je do smyčky, zjistil jsem, že jim to pálí, a zaháněl jsem je hadicí se sprchou, když jsem jim čistil bazén. Vyzkoušel jsem si práci ošetřovatele v krokodýlí zoo v Protivíně na jihu Čech a přežil jsem překvapivě bez újmy.

Byl to boj. Krokodýlové jsou překvapivě mrštní. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Než to všechno začalo, dozvěděl jsem se, že se nemám čeho bát, protože doktoři v sousedním Písku už vědí, jak šít pokousání krokodýlem, takže všechno je v nejlepší pohodě.

To mě vysloveně uklidnilo.

Taky prý už vědí, jaká antibiotika píchnout, aby mi z bakterií na krokodýlích zubech nevykvetla v ráně celá zoologická zahrada.

A tak jsem si zul boty a chodil bos, abych dal najevo, že se těch tlam nebojím. Ale pravdou je, že když jsem začínal svou kariéru jihočeského Krokodýla Dundeeho, nemyslel jsem, že by na nějaké kousnutí vůbec mohlo dojít. Nezápasil jsem s krokodýly, ale s hadrem na smetáku. Někdo vytřít musel.

Oni byli za sklem. Jenže přišel pan Mácha, podal mi gumovou stěrku, jaká se používá u pump na auta, a řekl, abych to sklo umyl. S klidem jsem to udělal. Je tvrzené a jsem z opačné strany, tak co.

Fotogalerie

Aligátoři na mě nevzrušeně koukali, ale jeden si chtěl zřejmě okouknout své jídlo lépe, a tak najednou vyskočil na metr vysoký parapet nad dnem vypuštěného terária. Skákal jako bratr sokol. Hup, hup a hup a hned ležel vedle dvířek. Když slezl, pan Mácha řekl: "Dobře, teď to snad umejete i zevnitř, ne?" Nebyl to vtip.

Tak jsem otevřel dvířka a strčil dovnitř nejdřív stěrku, za ní paži, pak hlavu a kus trupu. Cítil jsem se, jako bych strkal ruku do záchodu.

Otíral jsem sklo, jako by bylo podminované. Pořád jsem čekal, že po mně některý skočí a ze mě zůstanou jen moje reportáže.

Když jsem skončil, ukázalo se, že tím to teprve všechno začíná.

Pan Mácha mi dal do ruky hadici se sprchou na konci a řekl: "Teď jim to pořádně spláchněte. Nejlíp, když si vlezete na tu terásku."

Myslel to místo, kam se předtím vyšvihl ten aligátor rychleji, než byste dvakrát řekli "sežere mě".

A mínil to opět vážně. Tak jsem se protáhl dovnitř a sedl si na bobek, protože jinak bych se tam nevešel. To znamenalo, že jsem byl úplně nepohyblivý.

Aligátoři se po mně začali otáčet, aby se podívali, co budou mít dneska k obědu.

"Kdyby po vás šli, stříkejte jim rovnou do očí," řekl pan Mácha.

Když byli pět minut v klidu, zeptal jsem se, jestli můžu vlézt dolů. Tedy k nim. Měl to být napůl vtip. Modlil jsem se, aby mi řekl, že nemůžu. "To nejde," slyšel jsem a ulevilo se mi.

"Anebo víte co? Tak jo. Ale dávejte pozor." Tak jsem tam vlezl.

Krokodýl Dundee bez dýky a bez klobouku.

Jen s hadicí.

Minul mě o fous. A o sklo mezi námi

Nemůžu říct, že jsem nevěděl, do čeho jdu. Miroslav Procházka, majitel téhle krokodýlí zoo, která patří k největším v Evropě, mi vesele povyprávěl o desítkách svých stehů. Bylo vidět, že dobré kousnutí umí ocenit. Když vyprávěl o tom, jak ho rafnul jeden gaviál, což je krokodýl, který vypadá jako delfín, a tak působí neškodně, řekl: "To se mu povedlo."

Bylo taky vidět, že má svá zvířátka rád. Jak jsme procházeli mezi nádržemi, uslyšel jednoho krokodýla siamského, který kvákal a štěkal. "Jsou to takoví zpěváčci."

Na jednoho gaviála zavolal: "Čambal!" Zvíře hned připlulo. Vystrčilo hlavu, rozevřelo čelisti a zabublalo do vody. Zkusil jsem to taky, ale na mě kašlal. Pan Procházka na to: "Oni mají pamatováka."

A nejen to. Myslel jsem, že krokodýli jsou stejně tupí jako ti gumoví, které prodávají v recepci. Zdálo se mi, že jen líně plavou ve vodě, aby nějak ubili těch svých pár desítek let.

"Kdepak, slyší nás, že se bavíme, šmejdí, jak by se na nás dostali. Oni jen matou tělem. Nenamáhají se lovit a štvát. Trpělivě čekají, až se k nim dostanete na dosah. Krokodýl není žádný blbec."

Zrovna jdeme kolem jednoho obra: krokodýl mořský se sune vodou. Má přes čtyři metry a je úplně lhostejný. Ale to si myslím jenom já.

"Teď nás poslouchá. Vidíte, jak lehce pohybuje hlavou ze strany na stranu? To nás hledá. A nohy u těla, k tomu ten zahnutý ocas, aby jím mohl švihnout a popojet."

Už to najednou není ozubená kláda, ale drak na lovu. Lehce se vynoří a sleduje nás očima.

Nebýt výkladu, měl bych za to, že se jen tak šplouchá. Líbí se mi, že s návštěvníky, jako jsem já, tady chodí a vyprávějí jim, takže najednou už ty mrchy nevypadají všechny stejně a všechny stejně ospale. Některé informace jsou vysloveně šokující. Krokodýl je tak nehybný proto, že může snížit tepy na jeden za minutu, což ovládá mozkem. Přednostně zásobuje kyslíkem mozek, aby byl ve střehu. A má trojí víčka, ta vnitřní, průhledná, zavře pod vodou, aby vás i tam viděl.

Fakt, žádní tupí plazi. Jsou učenliví a chytří, prý jako krysy. "Poznají, kdy jdete krmit a kdy jen čistit. A někteří se podle toho chovají." A každý je jiný. Některý je hodný a nechá si leccos líbit. Sleduju želvu, která připluje ke krokodýlovi, očichává mu zuby a kouká, jestli tam není ryba, kterou by mohla ukrást. Dělají to běžně.

Jiní jsou ale agresivní a útoční. Jako ten, který po mně později skočil. Jen tak. Jako blesk. Slyším šplouchnutí, ale se zpožděním. Krokodýlí hlava je najednou vedle mého ramene. Cvaklo to. Bylo to o fous.

A o tvrzené sklo, které bylo mezi mnou a tou tlamou.

Předtím jsem se ptal, co má člověk dělat, když ho krokodýl napadne. Jestli ho má praštit třeba stativem od fotoaparátu nebo mu vrážet palce do očí. Když jsem tohle zažil a viděl opodál čtyřmetrového obra, pochopil jsem, že dělat už nemusí nic.

A tak lezu mezi aligátory. Nemám dýku, jen tu hadici se sprchou.

Jsem s nimi v bazénu

Vím, že bezpečná vzdálenost jsou tři čtyři metry. "Jinak už při výpadu nestačíte ucuknout." Jenže tenhle bazének má tak tři metry. Víc ne.

Jeden aligátor má dva a půl metru, druhý asi dva. Já jsem tam nejmenší. Taky síla mého stisku zubů je k smíchu.

Ale mám hadici.

Nejdřív zaženu vodou aligátory až na opačnou stranu. Pak tam vlezu a myslím na další radu, kterou jsem dostal: nedávej najevo strach, krokodýl je mazaný, umí si otipovat člověka a pozná, kdo se lekne a ztuhne.

Jenže já cítím, že tuhnu a kamením. Menší aligátor se začíná obracet směrem ke mně. Má zřejmě pocit, že už se servíruje. Zamířím na něj svou gumovou zbraň. Hlavně trefit to oko.

A ono to funguje. Odvrací hlavu, cpe ji do rohu. Ta úleva!

Pak to zkusí ještě jednou. Znovu hadice, znovu ustupuje.

Krokodýlí zoo

Krokodýlí zoo v Protivíně patří mezi největší v Evropě. Z 22 druhů krokodýlů jich má 21. A poslední, krokodýl orinocký, už je pomalu na cestě. Celkem má zoo přes 120 krokodýlů včetně několika rarit (třeba bílý aligátor, jichž je na světě jen 50 kusů) a jako jediná v Evropě dokázala některé druhy rozmnožit. Otevřeno je v zimě každý den od deseti do čtyř (v létě do pěti), vstupné je 200 korun pro dospělé a 150 korun pro děti. Zájemci, kteří chtějí zažít víc než prohlídku s výkladem, se mohou na den stát ošetřovateli, jako jsem to udělal já.

Jsem Pán aligátorů, Prezident krokodýlů.

Jak se hnou, postříkám je. Krokodýl Dundee by si se mnou chtěl tykat.

Nechápu, jak se někdo může nechat v džungli sežrat. Stačí mít s sebou kouzelnou hadici se sprchou a je to.

Ale aligátoři jsou už docela naštvaní. A asi není zdrávo být s naštvanými aligátory dlouho v jednom bazénu. Zvlášť v tak malém bazénu.

Myslím, že už jsem spláchl všechny zbytky ryb a hovínka. Najednou uvidím něco bílého. Zub.

Chci vypadnout, ale musím ho mít. Aligátorům to vadit nebude, za život jim každý zub vyroste devadesátkrát.

Dva kroky vpřed, hadice odjištěná a v palebné pohotovosti. A Krokodýl Dundee má první zub do svého náhrdelníku. Šup a jsem venku.

Radost, že jsem vyvázl, nezkalí ani pan Mácha, který řekne: "Tihle jsou hodně klidní. Takoví pomalí. Jinam bychom vás ani nepustili." Pak tam sám vleze, aby to po mně dočistil, a v podstatě chodí mezi nimi. Jednou většího aligátora dokonce překročí.

Ale já už vyrážím na lov krokodýlů. Ano, budu je lovit.

Máte všechny prsty?

Ulovil jsem čtyři. Nejdřív čekám, že na ně budeme skákat jako Krokodýl Dundee. Opravdu se to dělá. Ale já je lovím do smyčky.

Přijela totiž veterinářka a bude jim dávat čipy. Třeba proto, aby se jednou, až se rozběhnou do různých zoo po Evropě, nekřížili mezi sebou. Otevřeme dvířka do terária, kde jich je asi osm.

Dostanu tyč, vpředu je ocelová smyčka, vzadu lanko vybíhá ven. Smyčku musím navléknout krokodýlovi na hlavu, jako bych ho chytil do lasa, a vzadu lankem prudce trhnout, abych laso utáhl. Hlavně to nesmím udělat málo. "Jestli se vám na podlaze vyvlékne, v tu chvíli jde po vás." A já jsem pořád bos. Aby to byla ještě větší férovka, mám vykasané kalhoty.

Chycený krokodýl má pořádnou sílu. Syčí na mě, mrská sebou, mám co dělat. Tlačím ho před sebou jako uklízečka koště.

Pak mu krk ve smyčce přitisknu k zemi, trochu mu přišlápnu záda, aby sebou nemrskal, a šéf Procházka mu hodí na hlavu hadr, aby neviděl. Krokodýl v tu chvíli strne a on už na to čeká: prudce mu shora přitlačí čelisti. Přiskočí asistentka Veronika a omotá krokodýlovi čelisti lepicí páskou.

Teď je zneškodněn. Držíme ho ale dál, jen ho otočíme na záda. Zvěrolékařka mu bere krev, dává pod kůži čip a šéf si nalízne ukazováček a strčí mu ho do kloaky. Zkoumá, jestli je to kluk, nebo holka. Někdy není mezi penisem a klitorisem rozdíl, a tak řekne: "Kluk s otazníkem."

A já tam pobíhám s metrem a přeměřuji je. Nejdelší měřil 129 centimetrů. Aha. Já jsem neřekl, že to byla mláďata. Ale zuby měla a kousala by jako divá.

Takhle je chytáme jednoho za druhým. Z bazénu opodál se ozývá řičení, a když se tam jdu podívat, vyskakují tam velcí krokodýli. Rodiče. Jsou nervózní. Slyší mláďata, jak žalostně kvílejí. Něco takového bych do krokodýlů neřekl.

Když jsme hotoví, musíme je vrátit zpátky. A to je horší. Každého je třeba popadnout u ocasu a u zubů. Pak nastoupí Veronika a odmotává pásku. Něžné, štíhlé prsty vedle těch tlam. Já napoprvé udělám začátečnickou chybu. Stisknu krokodýla za krk. Tím pádem má hlavu volnou. Může s ní hýbat, může otevřít tlamu, a tak by mohl ty krásné prsty rafnout. "Krokodýl oznámí docela rychle, že člověk udělal něco špatně," říká pan Procházka, který Veroniku zachrání.

Jakmile je páska pryč, neseme krokodýly zpátky. Mrskají se a perou. Když je hážu do vody, musím rychle cuknout. Ve vzduchu se otáčejí a chtějí si kousnout.

Pak už jen krmím. Sypeme sumečky americké krokodýlům kubánským. Řeknu vám, to jsou pěkní prevíti. Zuřiví, nejútočnější a nejrychlejší. Tihle neměří víc než metr a půl. "Ale kdyby to bylo někde v močálu, za chvíli by vás sežrali."

Jsou jako raptoři, kteří se v Jurském parku sbíhali na kořist. Mlčenliví, chladní, zabijáčtí, cílevědomí. Za chvíli je po sumečcích.

Hotovo. Můj den ošetřovatele krokodýlů končí.

Krokodýl Dundee se loučí a pořizuje si knížku o krokodýlech.

Už jsem ze dveří venku, ale pak mi to nedá, ještě se vracím a řeknu Veronice: "Ukažte mi ruce."

Roztáhne je před sebou. Jsou to krásné prsty. Štíhlé, jemné a něžné. Velmi křehké.

"Jedna, dva, tři, čtyři..." počítám, "... devět, deset." Je to v pořádku. Jsou všechny.

Můžu v klidu jet.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.