Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Drsná vězení světa: kubánskému Presidiu Modelu vládlo hrůzné ticho

aktualizováno 
Už jen jeho architektura naháněla děs. Za oblými zdmi pak čekalo smrtelné ticho a naprostá ztráta soukromí. Vězni žili s pocitem, že jsou čtyřiadvacet hodin denně sledováni neúnavnýma očima pozorovatelny uprostřed kopule. Vězeňský komplex Presidio Modelo byl peklem, kde se z lidských bytostí stávali podlidé.

Pozorovatelna byla pro vězně nepřátelskou mocí, která je permanentně sledovala. | foto: commons.wikimedia.org/Friman

Ostrov Mládeže (Isla de la Juventud) je druhým největším ostrovem Kuby, místní ho ale raději nazývají Isla Pinos, Ostrovem borovic. Možná proto, aby poetický název zastínil depresivní vědomí, že se na předměstí malebného rybářského městečka Nueva Gerona nacházel jeden z nejděsivějších vězeňských areálů světa.

Čtyři velké kopule, s největší pátou uprostřed, vypadají při pohledu z letadla jako velká zemědělská sila. Není to zase tak nepřesné. I tady totiž docházelo ke kvasu a rozkladu biologického materiálu.

Fotogalerie

Kriminál za necelých čtyřicet let své existence „zpracoval“ desetitisíce vězňů. Drtivá většina z nich tu přitom neseděla za ryze trestnou činnost, ale pro svůj odpor k režimu. Nejtvrdší kubánský kriminál byl proto přezdíván vysokou školou revolucionářů, protože se tu za každé vlády vždy scházeli vybraní představitelé opozičních stran. Ne všichni odtud však odešli živí.

Kdysi nejmodernější vězení na jih od americké hranice přitom navrhl muž, jemuž údajně leželo na srdci nejvyšší lidské blaho.

Svět si zaslouží být lepším místem

Angličan Jeremy Bentham, narozený roku 1748, rozhodně nebyl jednovrstevnou osobností. Vystupoval jako filozof, studovaný právní teoretik, snílek a idealista. V hlavě choval často naivní představy o životě v reformované a rovnostářské společnosti, ve které všichni pracují pro blaho všech. Na jedné straně pracoval se svobodomyslnými myšlenkami: o svobodě otroků, zrušení kolonií, odluce církve od státu nebo nevystavování homosexuálů společenským postihům. V přísně konzervativní atmosféře viktoriánské éry to byly názory vpravdě odvážné.

Bentham měl ale i svou temnou stránku. Například volnou ekonomiku posouval svými teoriemi tak daleko, že se nebránil povolení lichvy a vyděračských úroků. A hlavně, v jeho ideální společnosti nebyl prostor pro ty, co jakkoli poruší normy. Všechny zločince deklasoval svými vizemi na pozici podřadných škůdců, podlidí. Neměli by žádná práva, umírali by v odloučení, odsouzeni k zapomenutí. Nechyběl ani výkon hrdelního práva.

Vše se točí v kruhu

Hranici mezi světem poctivých občanů a teritoriem vyloučených živlů vytyčil „tím nejdokonalejším geometrickým tvarem“ - kružnicí. Tak vznikly první nesmělé črty nejpokrokovějšího vězení Panoptikonu. Model dále rozpracoval a pod zastřešenou kopuli uzavřeného dómu umístil po obvodu v patrech jednotlivé cely, sledované strážci z věže uprostřed.

Projekt byl naprosto originální. Nahradil by temné a zatuchlé kobky vzdušným prostorem, maximalizoval by kapacitu trestnice při relativně malé ploše a navíc by k uhlídání přehledného prostoru bylo zapotřebí jen minima strážců. Ve své podstatě byl návrh protipólem ke káznicím, které od roku 1820 zřizovali kvakeři ve Spojených státech. V nich byli vězni izolováni v absolutní samotě a kromě Bible a bachaře neměli jiný kontakt se světem. Panoptikon se ale rozhodně nesnažil být humánnější. Jen efektivnější.

Americká inspirace pro Kubu

Bentham se realizace svého projektu nedožil. Se stavbou vězení, které téměř přesně vycházelo z jeho nákresů, se začalo až šestadvacet let po jeho smrti, v roce 1858 v Joliet ve státě Illinois. A vězení ze Země svobody se pak stalo inspirací pro kubánského bratránka. Pro jeden z nejzrůdnějších vězeňských komplexů světa. Vězení smrti nebo Kotel, jak se mu říkalo. Pro kubánské Presidio Modelo.

Když je v roce 1926 položen základní kámen ke stavbě rozsáhlého komplexu, nikdo ještě netuší, čím se toto zařízení v budoucnu stane. S budováním započal kubánský prezident Gerardo Machado krátce po svém nástupu do funkce. Zatímco jiné jím nastartované stavby jako havanská univerzita, Palác kongresu nebo silnice, vedoucí od Pinar del Rio napříč celým ostrovem až k Santiaga de Cuba v délce 1 120 kilometrů, plní zprávy rozhlasu i stránky místních novin, o díle budovaném na Isla de Piňos se zatím mlčí.

Nejmodernější kriminál na jih od Texasu

Původní plán zahrnoval výstavbu osmi obytných bloků kruhového půdorysu, každý překrytý velkou kopulí. Nakonec zůstalo kvůli nedostatku financí jen u čtyř, pátá kupole ukrývá jídelnu. V každém bloku je šest naprosto uniformních pater. A laciná žlutá omítka, která se vězňům „vpila do kůže“. Základní myšlenka Panoptikonu je obsažena v názvu. „Opticon“ značí pozorovat a „pan“ vězně. Odsouzenec v něm nikdy neví, jestli se právě nachází pod bedlivým dozorem bachaře, či nikoliv. A právě proto má pocit, že je pod neustálým dozorem.

Vězení vzniklo na předměstí městečka Nueva Gerona.

Vězení vzniklo na předměstí městečka Nueva Gerona.

Nápor na psychiku jednotlivce totálně zbaveného soukromí je zdrcující. Jediný strážce hlídá v daný moment až 500 osob. K jeho anonymní všudypřítomnosti přispívalo i to, že na vězně pohlížel malými průhledy v pozorovatelně. Vězeň viděl jen obávanou věž uprostřed, za ní, na protější straně, mohl zahlédnout nejasné postavy dalších trestanců. Kupole navíc nesla ozvěnou sebemenší hluk, a proto bylo přísně nařízeno zachovávat absolutní ticho.

První z dlouhé řady diktátorů

Nutno dodat, že Machado projevil značnou míru předvídavosti. Stavbu převratného kriminálu zahájil v době, kdy byl lidem víceméně oblíbeným, řádně zvoleným prezidentem. Měl reputaci zkušeného generála, dobrého obchodníka a schopného politika, který udržoval vynikající vztahy se Spojenými státy. Jenže nic netrvá věčně, ekonomická krize na trhu s cukrovou třtinou brzy spustila lavinu kritiky z opozice.

Kuba je zemí revolucí, demonstrace a stávky brzy vystřídají první vzpoury, rebelie, pokusy o vojenský převrat a atentáty. Machado si počíná stejně jako na bitevním poli, s odpůrci jedná nemilosrdně a bez soucitu. Čtyři bloky vězení, dokončeného v roce 1928, se záhy plní. Do svého druhého prezidentského období už vstupuje jako diktátor, který budí strach.

U moci se ale neudrží. Roku 1933 je sesazen, ale bude mu umožněno dožít v klidném americkém exilu. Jeho nástupci takové štěstí mít často nebudou. Střídání kubánských prezidentů totiž připomíná špatnou telenovelu.

Presidio Modelo: hotel bez záruky

Jednodenního provizorního prezidenta-generála Alberta Herreru y Franchi nahradí zástupce revolučních abecedos Carlos Manuel Quesada, který uvolní místo pětičlenné provizorní prezidentské radě. A po ní? Pánové Grau, Hevia, Sterling, Mendieta, Barnet, Goméz a Brú. Málokdo setrvá na čestném místě déle než pár měsíců.

V období druhé světové války je u kormidla Batista, po něm znovu Grau, Socarrás a od roku 1952 opět Batista. Tentokrát téměř definitivně. Proč je ta prezidentská říkanka tak důležitá? Protože po každé změně dojde k amnestii a nové vlně zatýkání odpůrců. Mít politický názor a veřejně ho hájit znamená, že se dříve nebo později podíváte do některé z cel v Presidio Modelo. Pobyty jsou to zatím naštěstí povětšinou krátkodobé. Vězení tento rychlý provoz ale nesvědčí. S kapacitou 2 500 lůžek je tento „hotel“ stavěn spíše na dlouhodobé pobyty a časté střídání provozovatelů, personálu i hostů se promítá na kvalitě ubytování.

Ať si tam třeba shnijí...

V padesátých letech je to už patrné. Zařízení je hojně využíváno, ale není opravováno. Kdysi moderní vězeňské zařízení se rozpadá zevnitř. Plísně a tropické vlhko sužuje zdi i vězně. Vše podléhá rychlé zkáze: postele, slamníky... Mříže nikoliv. Výpadky dodávek vody i elektřiny činí pobyt nesnesitelný, stejně jako proluky v zásobování celého Isla de Pinos.

Podle slov pamětníků bylo vězení hned dvojím trestem: samo odnětí svobody bylo totiž provázeno absolutním zákazem kontaktu se světem tam venku. Ostrov byl vojenskou oblastí, návštěvy rodinných členů nepřipadaly v úvahu. Bylo to kriminál a nucený exil v jednom. Presidio Modelo tak začíná zvolna naplňovat odkaz svého dávného tvůrce Benthama: vězni tu žijí jako pololidé, ve špíně, bez jakýchkoliv práv, vystavení teroru dozorců. Jsou odsouzeni k pomalému hnití.

Pravicového diktátora Batistu to rozhodně netrápí. Končí tu jím ta nenáviděná levicová cháska, rebelové s myšlenkami o svobodě a spravedlnosti.

Jedná se ovšem o vybranou společnost.

Univerzita revolucionářů

Desetiletý trest si tu odpykávají Juan Almeida Bosque a Díza Cartaya, jedni z pozdějších nejvýznamnějších vůdců kubánské revoluce. Po neúspěšném útoku revolucionářů na kasárna Moncada se tu sejdou i dva bratři Raul a Fidel Castrovi.

Třináctého února roku 1954 sem na návštěvu osobně zavítá sám diktátor Batista. Vězni ho přivítají zpěvem revoluční hymny. Fidel je za to odměněn přesunem do nové cely. Sousedí hned s márnicí, která nemá klimatizaci. Po prvních čtyřicet týdnů je mu také odpíráno světlo.

V roce 1953 byl ve vězení držen i Fidel Castro.

V roce 1953 byl ve vězení držen i Fidel Castro.

Castro tu má dost času k přemýšlení nad svým dílem „Souboj idejí“ a promyslí zde i plán revolučního přerodu Kuby. „Popravdě, přemýšlet o útěku z Isla de Pinos bylo extrémně těžké,“ vzpomínal později budoucí nejdéle vládnoucí muž na Kubě. „To místo z vás vysávalo veškerou naději. Ale naše myšlenky se nedaly zavřít ani vyhnat do exilu. Díky nim jsme přežili.“ Odsedí si tu v oddělených samotkách 580 dní a osobní zkušenosti z pobytu v těchto celách později zúročí. Nikoliv však ku prospěchu budoucích vězňů.

Ticho a ještě větší ticho. A dřina

Sám si je dobře vědom, jak pobyt v tichu těžce působí na mysl člověka odtrženého od vnějšího světa. Když se tedy po revoluci ujme spoluvytváření nové Kuby, tichý režim věznice ještě zpřísní. Právě za něj získá centrální kupole s jídelnou přezdívku „Refektář tisícerého mlčení“. Vězni tu nesmějí vydat sebemenší hluk. I zacinkání lžící o kovovou misku je považováno za porušení kázně vedoucí k odepření jídla. „Bylo lepší jíst rukama, abychom nevydali nežádoucí zvuk,“ vzpomínají lidé, kteří tudy prošli.

A Castrův nástup k moci přinese ještě jednu změnu, vězni se podívají i na čerstvý vzduch. Ovšem ve třech oplocených lágrech, kde se mají přes den napravit tvrdou prací. V kombinaci s minimálním přísunem stravy je to vražedné opatření. Lepší ze špatných variant byl pracovní tábor La Yana, těžší kalibr byl La Fuente Luminosa. Nejtěžší pak byla práce v El Crocodilo, který prý doslova „požíral lidi“. Političtí vězni, kteří se nucené práci bránili, tzv. plantados, byli vystaveni bití a drželi protestní hladovky. Bez valného úspěchu. Israel Abreu Villareal prý hladověl dvaačtyřicet dní, než zemřel.

Pravičáci i homosexuálové

Režimu na Kubě na nich vůbec nezáleželo. Seděli tu totiž političtí disidenti, kontrarevolucionáři, někdejší ekonomická elita, co se nehodlala s novým režimem smířit, lidé osočení z příklonu k imperialismu. Také homosexuálové a přívrženci Svědků Jehovových. Všichni ti, kterých se chtěl Castrův režim za každou cenu zbavit. Mezi prestižními vězni si tu trest odpykával lidskoprávní aktivista Armando Valladares, kterého Amnesty International titulovala Vězněm svědomí, Roberto Martín Pérez nebo Pedro Luis Boitel.

V roce 1960 praská Presidio Modelo ve švech. Únosná kapacita je překročena třikrát, počet vězňů kolísá mezi šesti až osmi tisíci osobami. Množí se stávky a neúspěšné pokusy o vzpouru. Fidel Castro vládne Kubě železnou rukou, ale trůn, na kterém sedí, je prolezlý červotočem revolty. Jak moc pevně je na něm však usazen, ukáže neúspěšný pokus o invazi v Zátoce Sviní v polovině dubna 1961. Ale El Presidente se chce pojistit pro případ, že by se kontrarevoluce přeci jen dokázala zmocnit kormidla.

Výbušná pojistka

Proto nechá pod vězeňskými bloky vykopat malé tunely, pod které nechá položit nálože TNT. Z dočasného vítězství by se opozice neradovala, protože pokud by Castro ucítil, že se jeho postavení otřásá, nechal by všechny zavřené disidenty pohřbít v hromadě sutin. Svědectví o podminovaných rukojmích přinesl světu Ricardo Vazquez, jeden z mála vězňů, jemuž se z věznice podařilo uprchnout.

Nahlodané základy neudržovaného vězení už ale nemohly ustát nápor vězňů. Proto nechává Fidel Castro Presidio Modelo v roce 1967 uzavřít. Dnes je celý komplex vyhlášen státní památkou a Národním monumentem, v bývalých ubytovnách dozorců a administrativní správy dnes funguje školní vzdělávací centrum. O osudech nedávno vězněných však mlčí. Presidio Modelo je prezentováno jako pomník nebojácného revolucionáře, Comandante en Jefe a Lídra Máximo Fidela Castra.

Autoři:


Témata: Fidel Castro




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.