Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Xman.cz

  • Pondělí 28. července 2014. Viktor

Bouřlivák Laco Deczi: Buď šlapu a jede to, nebo to stojí za prd

Je víc než nejslavnější československý trumpetista, který se prosadil i v Americe. Laco Deczi je osobnost, která kašle na věk, image i existenční jistoty. Říká, že to pro něj ani při hraní, ani v posteli vůbec nic neznamená.

Nejslavnější česko-slovenský trumpetista začal hrát už v Bratislavě jako kluk, ale brzo se prosadil v Praze. Působil v kvintetu s Karlem Velebným, byl členem Tanečního orchestru Čs. Rozhlasu (TOČR). | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Skoro jsem vás nepoznala. Pamatuju si vás takového vlasatého. Co se stalo?
Žena mi nejdřív obarvila šediny, že prý budu takovej mladej, tak jsem vypadal jak buzerant. A pak zas přišla: "Tak a teď tě oholíme." No a mám konečně klid.

A vy jste se nechal jen tak oholit?
Nechal, co mám dělat, když manželka umí karate, judo a jezdí traktorem! Ta když mi řekne, že jsem kok.., tak přikyvuju.

Ale je taky o víc než třicet let mladší. Žárlíte na ni někdy?
Nežárlím na ni, protože jí věřím. Některým ženským se věřit dá.

Jeden hudební kritik říká, že vaše trubka zpívá. O čem vlastně přemýšlíte, když hrajete?
Třeba o výplatě. Kolikrát si na nějaké party říkám: "Sto padesát doláčů, ještě pět minut a jdeme."

Na koncert do Balbínovy poetické hospůdky jste naposled přišel v teplácích. Řešil jste vůbec někdy styl?
Víte, co si myslím o image? Když je někdo hodně in, tak to není normální člověk, to je blb. Bába jde k holiči a ten ji za sto dolarů rozcuchá. Nebo si dá chlap na hlavu rádiovku a myslí si, že je zajímavej. Mě to nebere: buď šlapu a jede to, nebo to stojí za prd.

Fotogalerie

Jenom jestli jste si nevzal ty tepláky schválně.
To teda ne, přišel jsem v kraťasech, dlouhý kalhoty jsem si zapomněl v kufru, tak jsem si půjčil tepláky.

Umíte trochu maďarsky, když máte tak maďarské jméno?
Ne, to je bratislavské jméno, tam je to pogulášované. A jméno je taky úplná blbost. Nejlepší trumpetista, který kdy žil, se jmenoval Clifford Brown a nikdo ho nezná. Všichni říkají Miles Davis, ale ten byl furt nakoksovanej, a když slyšel Browna, už ve dveřích řval: "Doufám, že si brzo strhneš nátisk!" A šel pryč. Tím ho strašně ocenil.

A co je u trubky nejdůležitější? Ten nátisk?
Ne. Mozek, dýchání, všechno. Trubka je takovej nahej nástroj. Tam uděláš chybu a je to, jako když spadne barák.

Jak dlouho na ni cvičíte?
Tak různě, každý den něco utrubuju. Ale ten nátisk si neuděláš doma, ten si uděláš jenom na kšeftech. Když hraju doma a začne mi otýkat huba, tak přestanu, kdežto na kšeftu musím vydržet. Ale nebolí to, jen by to nemělo znecitlivět.

Spal jsem po nádražích

Kdy jste dostal svoji první trubku?
Nejdřív jsem měl trombon a pak mi někdy v jedenácti fotr koupil trubku. Už jako malý jsem chodil na Vlacha a poslouchal Hlas Ameriky, tam ve čtvrt na deset hráli jazz. Teda uslintanej Chet Baker se mi nikdy nelíbil, to byla pneumatika natřená na růžovo a kytičky v tom. Ale Blue Mitchell, Fats Navarro... to bylo něco jiného. Od nich jsem se učil a ani jsem nevěděl, že jsou černý.

Bohém a pábitel

Povahou je bohém a pábitel, který se vždycky nerad přizpůsoboval: jeho domovem bylo místo, kam zrovna položil trubku, ať už to bylo pražské nádraží, nebo šatna jazzového baru. Hrál v zaplivaných putykách, ale také pro prezidenta na Pražském hradě či v jedné z nejpopulárnějších televizních talk show v Americe. V Česku ho asi nejvíc proslavil film Kalamita od Věry Chytilové, kde si vystřihl i jedno "postelové" sólo.

Učesat rozhovor s Deczim do tisknutelné podoby je jako krotit divokou šelmu. Začíná to už jazykem: namíchal ho z rodné slovenštiny, češtiny i angličtiny a těká mezi slovníkem dlaždiče v sobotu večer a muzikologa v pondělí ráno. I když je mu čtyřiasedmdesát, každý den někde "utrubuje" a pořád kočuje mezi Evropou a Amerikou, kam v polovině osmdesátých let emigroval. Muziky prý stále nemá dost.

To jste opravdu nevěděl?
Jak jsem to asi mohl vědět, když jsem je jenom poslouchal?

Bratislavu jste brzo opustil. Proč?
Kvůli vojně. Nejdřív jsem asi tři čtvrtě roku fáral v báních, ale pak mě dali k pétépákům a k dělostřelcům. Nesnášel jsem komunisty a polovinu vojny jsem strávil v base. A když jsem se vrátil, tak jsem skončil u jednoho zloděje v pražské Libni.

Neměl jste strach, že vám ukradne trubku?
Blbost. Ujal se mě, když jsem spal po nádražích. Měl jednu místnost, postel a slepice ve skříni. Ty jsem mu pak občas nosil v kufru do Slováče, kde je vždycky někomu střelil. Ale tu trubku jsem jednou ztratil v baru Alfa. Tam chodili somráci z ulice a začalo strašný vyšetřování: "Hele, trumpeta, neříká ti to něco, hajzle?" A koukali jsme, jestli někdo nemá otlačený rty, jestli si ji nezkoušel. A najednou jsem si vzpomněl, že jsem tu trumpetu nechal v Redutě.

Proč jste spal na těch nádražích?
Protože jsem neměl byt a pořád jsem hrál! Jen na Václaváku se hrálo asi na pětadvaceti místech: žádný trio, ale desetičlenná kapela! Bral jsem odpolední čaje, kšefty v Rokoku i Obecním domě, kam chodily starý báby lovit dědky. Taky se tomu říkalo Babinec. Ale nejlepší to bylo u Krautgartnera v TOČRU (Taneční orchestr Čs. rozhlasu - pozn. red.). Přišel jsem jako bažant a tam byli profíci, co hráli jak pánbůh. Víc jsem se naučil snad jen od černýho trumpetisty Carmella Jonese v Berlíně.

Jak jste se s touhle svobodomyslnou povahou probíjel socialismem? Seděl jste někdy?
To bylo vždycky na pár hodin, osmačtyřicítky, v Bartolomějské, dolů do sklepa. Když je to mockrát, už vám to ani nepřijde.

Snažili se vás přimět ke spolupráci?
Hlavně po tý Kubě po mně jeli jako svině.

Vy jste byl na Kubě?
Byli jsme tam vyslaní přes Pragokoncert a jedna Američanka tam se mnou udělala interview. Věděl jsem kulový a strašně jsem bolševika umyl, že tady žijeme jak v koncentráku a Pragokoncert je gestapo. A ona to otiskla. Komunistům se to dostalo do ruky a za tři dny si pro mě došli.

A podepsal jste jim něco? Ve svazcích StB jste vedený právě pod jménem Kuba.
Myslím, že ne, že jsem jim to jen slíbil. Měli mě na háku a jeden fízl, co měl rád jazz, na mě šel jako s kamarádstvím: "Hele, pomůžu ti, ale něco za něco." Ale já už měl plán, že vezmeme roha, a tak jsem řekl oukej. Nemohl tušit, že kamarád Béďa Budil mi do pasu namaluje výjezdní doložku. Žena utíkala přes Rakousko a náš syn Vajco jel se mnou hrát do Německa. To jsem měl strach. Kdyby nás chytli, tak nás dají do basy a utlučou.

Vyzkouším i Ivu, říkal jsem si

To mluvíte o stejné ženě jako na začátku? Už v nich mám trochu zmatek. Kolikrát jste se vlastně oženil?
Ženských bylo hodně, ale svatby jen dvě. První s Milenou, ta umřela.

Jak jste se seznámili?
Tlačila kočárek po Národní třídě. Hezká ženská, haranta má, začali jsme se bavit, dělala takovou polosvobodnou. No tak budu mít kukačku zadarmo. Sešli jsme se jednou, podruhý a už jsme byli spolu. Jednou na ni čekám před bankou na Příkopě, kde tehdy pracovala, a najednou vyšly dvě stejný ženský. Říkal jsem si, to máš z chlastu. Já nevěděl, že to jsou jednovaječný dvojčata a že to dítě bylo její ségry. Byl jsem v šoku a holky se smály.

Kterou jste si nakonec vybral?
No po čase jsem si říkal, vyzkouším i tu druhou, Ivu. Ale byl hned oheň na střeše: "Jedeš, ty dobytku!" Ona s manželem vzala roha ještě před náma. Pak jsem jednou hrál v Německu a tam jsme se s Ivou a jejím mužem potkali a prochodili celou noc po městě. Byl tam osvícený výklad a za ním červený kabát. A Iva se najednou rozbrečela, že jí ho manžel nechce koupit. Říkám: "Nebreč kvůli blbýmu kabátu. Hele, rozbijeme výklad a já ti ho vezmu." To mně ještě nedošlo, že měla těžké deprese. Potom se to stupňovalo a nakonec se oběsila doma v koupelně. Teda oni ji odřízli a ještě ji v nemocnici udržovali při životě. Jednou v noci se vedle mě Milena probudila: "Teď ji odpojili." A na minutu to sedělo, no dvojčata. To byly horory. A přišly horší.

Jaké?
Milena dostala rakovinu. Doktor říkal, za šest let se to vrací, a přesně za šest let se jí to vrátilo. To bylo už v Americe. Byl jsem zrovna v Německu na túře, když jsem se dozvěděl, že Milena zemřela. A doma mně Portorikánec, co se mnou hrával, vykradl barák. A do toho se ještě zamotala Monika.

Jaká Monika?
No někde se objevila, krásná, nebyla blbá, měla ráda muziku a už jsem byl v tom. Narodilo se dítě a Pištovi je dneska dvacet sedm, vestičku nosí, srovnanej. Tehdy jsem si myslel, že s ním Monika za mnou přijede do Ameriky. Už to bylo domluvený, už byla dokonce v Německu, ale najednou jí prdlo v bedně a vrátila se nazpátek. Že prý by mámu vyhodili z práce. Na tu emigraci neměla koule. Tak jsem to oplakal.

Laco Dezci kromě hraní také skládá a maluje. Žije v New Havenu s druhou

Laco Dezci kromě hraní také skládá a maluje. Žije v New Havenu s druhou manželkou Catherine, má tři syny: Vajca, Pištu a Džingischána.

Vy pláčete?
Ne, ale byl jsem v prd...

Držím se své mafie

Jak jste se prosadil v Americe?
Nekupuju noviny, nedívám se na zprávy, už ani moc neposlouchám rádio. Držím se toho, jak to dělal Al Capone. Mám okruh kamarádů, takový svý mafiány, a ty jsou všude. V mládí u mě spali v paneláku na matracích. A dneska? Jeden starostoval Norimberku a od dalšího jsem bral léky, takže jsem neměl v Americe dvacet let pojištění! My si pomáháme: vláda se nás netýká, národnost se nás netýká, rasa se nás netýká. Jsme jedna mafie.

A tahle mafie vám v Americe pomohla vydat první desku?
V New Yorku mi jedna slovenská Židovka říkala: "Když ze sebe tady uděláš Žida, zařídím ti v Americe první desku." Šli jsme k frajerům, co mají společnost na Broadwayi. Ti měli za ušima - hned se mě ptali, jaký teď přijde židovský svátek? Nevěděl jsem to, ale desku mi vydali.

Slyšela jsem, že v New Yorku každý druhý číšník hraje v kapele.
Něco vám řeknu: náš klávesista hrál v televizi, v Conan O’Brian Show, na to se dívají miliony lidí, párkrát jsem tam taky zaskakoval. Byl tam tři měsíce, každý den měli před hraním poradu a on moc neposlouchal, co se bude dělat. Tak ho vyhodili. A víte jak? Šel na plac a tam už seděl jiný pianista. V Americe se s tím nemažou. Tam takových jako on najdou dvacet. Tam máš trubačů, co hrajou jak pánbůh, a ani si nevrznou.

A není to i tím, že se jazz trochu vyčerpal?
Hele, starý Američani mi říkali: "Myslíš, že to bylo někdy jinak?" Na čtyřicáté druhé ulici měli ve striptýzech vždy dvě pódia. Na jednom byla kapela, kterou nikdo neposlouchal, tam hráli giganti jako Clifford Brown, a na druhém se kurva svlékala. Turisti čučeli na ni, no a z toho se zaplatila kapela. Hráli tři skladby dokola, až měli harmonie tak promakaný, že si dneska říkám: "Jak to sakra dělali?"

Zkoušel jste taky někdy zpívat?
Ne, ale i superkytarista George Benson začal zpívat kvůli kšeftu. Zpěváci jsou přemnožený jako klíšťata, to nejsou zpěváci, ale komici. Jestlipak víte, jaký je rozdíl mezi jazzovým a rockovým muzikantem?

Tak to nevím, peníze?
Jazzový muzikant hraje milion akordů pro tři lidi a rockový muzikant hraje tři akordy pro milion lidí! A to je pravda. Kdyby hrál rocker na svatbě, tak ho vypískají. Tam přijde taková polobába, co dělá přes den v kanceláři, a ta umí dva tisíce písniček zpaměti, shrábne tři kila a jde domů. Kam se na ni hrabe Madonna.

Umřu v trenkách

Co hrajete na svatbách vy?
Všechno. Když mi řeknou Beatles, tak hrajeme celý večer blbý Beatles. Ale teď je kšeftů málo, frajeři se asi nechtějí ženit. Anebo si zavolají dýdžeje. Kamarádovi Jackovi jsem nabízel kapelu zadarmo a on na to: "Pozdě, moje žena už dala dva tisíce dolarů zálohu dýdžejovi." A ten mával umělým saxofonem a gumovou trumpetou a do toho pouštěl desky. Říkal tomu, že "hraje". Tak jsem se zeptal: "Na co hraješ? Hrát, to znamená osm hodin denně cvičit, a pak stejně možná budeš dělat pingla."

Vy teda berete všechno? Kšeft je kšeft?
Jo, ale nikdy už bych nehrál "na dveře".

Co to znamená?
Hrát v baru, buď tam lidi přijdou, nebo ne, a když přijdou, tak si mě tam nechají. Jenže to nefunguje: přijdou blbové, koukají na baseball a ještě za náma chodí, ať neděláme rámus. To radši půjdu hrát na nádraží nebo žebrat na ulici, tam budu mít víc!

A kolik byste si tak mohl vyžebrat?
Jednou jsem vyžebral dvě stě dolarů za dvě hodiny, to byly prachy! Troubil jsem v Central Parku se synem, byl malý, tak jsme ho oblíkli: odrané gatě, trochu barvy, jako že musí doma pracovat. Hodíš to na lítost a peníze se hned sypou: "Chuďátko, vidíš, jak troubí." Hrál dobře, ale pak ho chytly počítače a byl konec. Přestal hrát na trubku, přestal plavat a přestal s náma mluvit. Říkal jsem: "Já ti vytrhám ty kábly," ale jeho máma povídá, "jen ho nech relaxovat." Vyhrála a tím mu zničila život.

A teď myslíte kterého syna? Vajca, co s vámi hraje na bicí?
Ne, ale ten mě taky někdy štve, přijde ke mně, jenom když něco potřebuje. Teď mluvím o Džingischánovi, kterého ho mám s jednou Čínaňkou. Je mu jednadvacet, má absolutní sluch, ale ta ženská ho dala studovat byznys. Aby mohl chodit po světě, klanět se a kravatovat! To je taková choroba, říkám jí choroba zajištění.

A vy jste se chorobou zajištění nikdy nenakazil?
Ne.

Laco Deczi

Povolání: trumpetista

Věk: 74 let

Datum narození: 29. 3. 1938

Místo narození: Bernolákovo

Znamení: Beran

Nikdy vás neděsilo, že jste nevěděl, co bude za týden?
O tom nesmíte rozmýšlet! Lidi pořád špekulujou, co bude, jak bude, a nic nevydrží, stejně je nakonec někdo srazí z bicyklu a mají po penzi. To zajištění vám vezme život, to pak nejste nikdy svobodnej.

A nejste někdy unavený z těch věčných štací? Půl roku v Americe, půl roku v Evropě?
Podívejte se, my jsme teď přijeli z Bamberku, bylo tam narváno, a jen taktak stihli na sedmou festival v Čerčanech a od devíti jsme už hráli na radnici na pražském Karláku. A frajer, kterýmu je padesát, se mě ptá: "Jak můžeš odehrát čtyřicet kšeftů za měsíc?" Ty mladý nemají disciplínu, vstávám v sedm ráno.

Pijete?
Moc nechlastám, i když se občas ožeru. Horší je, když si dám kafe. To se pak nemůžu zastavit. Když jsem hrával na Třetí Avenue, měli tam Italové mašinu za padesát tisíc dolarů a nejlepší espreso na světě. Vypil jsem jich dvanáct, šel domů a už jely nože.

Jaké nože, manželka na vás vytáhla nože?
Ne. Já nemohl spát, kyselo v hubě, ale měl jsem televizi ze smetiště, na níž už nic nešlo, jen byznyskanál. A tam frajer pořád prodával nože: "Dvanáct nožů za šestnáct babek!" Tak jsem koukal na ty nože.

Měl jste někdy muziky dost...
To jo, někdy jo.

Že byste si řekl, že s tím seknete...
To nikdy. Víte, co mě zabíjí nejvíc? Když jdu do nějakého obchoďáku a ty zpěváci hrají tři noty dokola. Jdu si koupit boty a zapomenu, proč tam jsem. Od toho si musím odpočinout.

Neříkejte, že vás někdy nenapadne, že už máte na penzi pomalu věk.
To vůbec. To mě nezajímá. Ani v jebání, ani v hraní. A víte, jakej si plánuju pohřeb? Vezmu si trenýrky, kde nebude ani značka gumy, sednu si na schody před radnici u nás v New Havenu a tam chcípnu. Ať si zjistí, kdo to je, ať se starají! Pohřeb stojí tři tisíce babek, já to budu mít zadarmo.

Rozhovor vyšel v příloze MF DNES Víkend

Autoři: ,




mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.