Kdybych kreslil, začnu své vyprávění komiksově. Namaluju kýčovité, zlatomodré odpoledne, poslední výstřel léta, a do bublinek nad moravské vinohrady napíšu citoslovce DUF!!! nebo DŽUNG!!! – to jsou jakože děla, která plaší špačky, vášnivé milovníky bobulí...
V dalším okénku mého komiksu se procházejí strýcové s rohlíkem ve tváři. Všichni se lehce smějí, protože ochutnávali. Ano, už je burčák, už se zpívá.
Do třetího okna vcházím já, cizák z nekulturní oblasti na severozápad od Brna, chvíli hledám, sakra, u každého stavení jsem čekal ceduli zvoucí na burčák, ale moc jich zatím není, až támhle! V Zaječském vinném sklepě nabízejí litr za osmačtyřicet korun. Okoštuju, a dalo se to trochu čekat – už tady zůstanu.
Dvě deci v sobě: blaho
Ujali se mě tu vinaři Kleiberovi, otec a syn.
Nalévají do sklenice žlutobílé mléko, které ze všeho nejvíc voní po grapefruitu. Burčák z Mülleru Thurgau. Je sladký, samozřejmě, ale zároveň taky kyselý. "Tenhle je starý dva dny, ochutnej, už je hustější, zakalenější než ta sladká šťáva skoro bez alkoholu, na kterou sem tak rádi jezdí Pražáci," povídají Kleiberovi. "Pražák potřebuje, aby to bylo hlavně slaďounké, aby toho měli plnou hubu. Ale nám chutná spíš tento, přešlejší, co už má kolem sedmi procent alkoholu. Ten už je chlapský..."
Odmysleme si další salvu z protišpaččích děl a rovnou si polopatě vysvětleme, co to vlastně burčák je.
Tak předně – je to jedna z největších slavností pro vinaře. "Každý má najednou dobrý pocit, že co bylo doposud ve vinohradě, už je i ve sklepě," říká mladší z vinařů, Ivan. "Burčák je vlastně mladé víno. Starého máte za celý rok plné zuby, ale burčák je něco nového, je to bomba."
Burčák navíc nevydrží dlouho, tím je zajímavý. Bílý zůstává příjemným na chuť přibližně čtyři dny, od podoby onoho sladkého moštu pro Pražáky až po chlapáckou "burinu" se šesti nebo sedmi procenty. No a červený, ten trvá dokonce jen několik málo hodin, dvě, nejvýš čtyři. Na ten se ve sklepech tradičně čeká, aby ho vinař neprošvihl.
A v listopadu je pak s burčákem konec definitivní, protože na vinohradu není co sklízet...
Vinaři se často setkávají s nesmyslnou otázkou: "A děláte vy vůbec burčák?"
Samozřejmě, že dělají – bez burčáku není víno. I ta nejdražší lahev jím bývala v jisté chvíli svého vývoje, třeba pět dnů poté, co se změnila z hroznů ve šťávu. "Takže burčák má každý, kdo dělá víno," shrnují Kleiberovi. "Jestli ho pije, to už je druhá věc."
Tradici má burčák hlavně u nás, ve střední Evropě. "Když přijede návštěva třeba z Ameriky nebo Anglie, tak netuší, co to je, nechápavě hledí," směje se Ivan, "a my jim říkáme, že tomuhle se říká burčák, protože tady," pohladí si břicho, "to udělá bru bru a tady," sáhne si pod záda, "tady to pak udělá čách... Čímž hosty varujeme, že je to pití možná prožene, ale oni si stejně mlaskají."
1,4 litru v sobě: lehká opilost
Ještě pořád mi chutná, jenom začínám mít pocit, že jsem vycucal balíček kyselých bonparů. Zároveň jsem se právě dostal do upovídané, povznesené nálady, v níž bych se chtěl s každým bratřit a ťukat si skleničkami, což se ovšem s burčákem nedělá. Tak alespoň vzkřiknu "na zdraví všem!" ale...
... ale to se taky nedělá. "Pravdaže ne," zastavuje se u mého stolku skoro osmdesátiletý vinař Václav Sichra. "Tož, je to zdravý nápoj, ale na zdraví se s ním nikdy nepřipíjelo, přece enem je to takový polotovar."
To je celé? "Lepší důvod nikdo neznáte?" vyptávám se dalších obyvatel Zaječí, kde má kus vinohradu každý, a většinou nevědí. Snad aby se nějakým zbytečným ťukáním a velkými slovy nezakřikl zbytek úrody, domýšlejí se. Můžou ještě přijít kroupy, zloději, špačci se vykašlou na dělové rány...
Burčáku už ovšem máme dostatek, v tomhle sklepu ano, a tak se rozjíždí ztřeštěná debata.
"Pánové," provokuju Kleiberovy otázkami, které by jim nepoložil ani místní předškolák, "a nemohl bych si burčák vyrobit sám, doma, v Praze?"
Čekám, že se mi vysmějí, ale vůbec ne. "Jistě, mohl bys. A budeš čumět, jak je to jednoduchý. Přines si domů zralé hrozny," radí mi naprosto vážně. "Vymačkej z nich klidně rukama šťávu, přisyp trochu cukru, nech to na sluníčku přikryté listem papíru a přibližně za tři dny bude veselá celá vaše rodina. Žádná složitá věda, žádná chemie – burčák je úplný základ."
2,5 litru v sobě: ožila mi střeva
Bylo to pubertální předsevzetí, ale už nechci ztratit čest a ustoupit. Dnes vypiju burčáku, kolik mám krve; to se prý má, slyšel jsem v Praze. Vinaři nade mnou kroutí hlavami, "prosím tě, burčák se nepije na množství, ale na chuť", a ani mi to nemusí opakovat, protože já už za své hloupé nápady podstupuju trest. V břiše mi burčí všechny ty bakterie z nemytých bobulek hroznů, které se před pár dny slisovaly na zelenkavou, ultrasladkou šťávu a ze kterých bude po Novém roce lahev dobré Müllerky.
Žaludek mi kvasí, bublá, a z toho důvodu přesně chápu, o čem Ivan mluví, když prodává motoristům umělohmotné lahve s burčákem: "Nezapomeňte, že burina pracuje, kysličník neustále uniká. A proto co hodinku zastavte a upusťte z lahve plyn, aby vám v autě neexplodovala."
Já osobně doufám, že mi neexplodují střeva, ale vinaři uklidňují, že do sebe liju sice výbušný, ale skutečně blahodárný mok.
1. Pročistím si jím trávicí trakt – to bezpochyby.
2. Je v něm spousta vitaminů. A hroznového cukru, který dodává energii, například vrcholovým sportovcům – ještě pár deci a můžu, myslím, reprezentovat v čemkoli.
3. Nad burčákem se prý líp seznámím s děvčaty – je sladký, chutná jim, po litru bývají povolnější.
4. "A hlavně ti to pročistí hlavu, zapomeneš na bolesti," vytahuje eso starý pan Sichra, který se s námi nějak pozdržel: "Kdyby tě dnes píchalo v boku, tak zítra ráno už nebude; to tě bude bolet hlava a na bok si nevzpomeneš. Já to vím – my léčívali všechno jenom burčákem."
Pak se Sichra znovu napije a já vidím, že z kvality a chutě burčáku poznává, jaké bude víno. "Baže," soustředí se, "táto Müllerka má pěkný základ, pěknú kyselinku, bude to svěží, pěkné víno. Je dlúhé." A tak to má nejspíše být.
3,7 litru v sobě: škytám, každý lok bolí
Ponaučení – i nejlepší burčák bývá po třetím litru nechutný. Kdykoli se napiju, zdá se mi, jako bych olizoval ploché baterky nebo tak něco.
A tenhle burčák dobrý je, určitě lepší než ony nápoje v PET lahvích, které se prodávají u silnic a na náměstích. Ačkoli vinaři ze Zaječí nic nedramatizují – netvrdí, že se ve stáncích prodávají jen a jen patoky; záleží prý na štěstí a na tom, co komu chutná.
"Burčák od silnice je sice risk, ale stánkaři si dnes už moc nedovolí šidit, protože inspekce je na to háklivá. Riskuješ, že chuťově nebudeš mít požitek, ale nic víc ti nehrozí. Inspekce opravdu kontroluje, jestli není burčák zředěný vodou, jestli není z jablek, jestli je z moravských hroznů a má tak právo na označení burčák," říká Ivan Kleiber. Celou tu dobu popíjí solidárně se mnou, takže se ho odhodlávám zeptat i na peníze – na to, je-li burčák dobrý byznys.
Ochotně odpoví, ale ještě předtím mě upozorní na tu veselou burčákovou atmosféru kolem; jak se sousedi navštěvují, koštují, po setmění zpívají, jak jsou všude vinné mušky a po dědině voní matolina – slupičky a pecky, které neprošly lisem. Ztratily svůj smysl, začínají tlít.
4,3 litru v sobě: krize překonána
"Letos byla opravdu nezvykle špatná sezona," upozorňuje Ivan na nestálé letní počasí a na plíseň, která moravské hrozny požrala, "ale když se ptáš, tak ti odpovím – někteří vinaři vydělávají na burčáku šílené peníze. My ne, my ho máme jako doplněk pro hosty, ale kdo si najde velké odběratele ve městech, kdo zásobuje stánky a vinotéky, ten má za málo muziky hodně peněz."
A pak mi Ivan popisuje, že byl dnes v Brně, kde se burčák na stánku prodával za šedesát korun.
Vinař prodává stánkaři zhruba za čtyřicet.
Ale výrobní cena litru burčáku je, tím mě Ivan překvapil, deset korun. Pokud chce tedy někdo od září do listopadu rýžovat, tady má šanci.
I já dostal svou šanci – šanci zavzpomínat. Díky Ivanovým propočtům mi došlo, kolikrát jsem si už se slavnostním pocitem koupil za stovku PET lahev vyšumělého, lehce zapáchajícího burčáku, který bylo nejbezpečnější vylít do kanálu.
Zato dnes!
Dnes se cítím jako burčákový král. Pět litrů úspěšně v sobě, krize zažehnána, teď už mi to pití nechutná vůbec nijak. Jen pořád chci, aby si se mnou někdo povídal: "V každém zrnéčku vína je písnička," sděluju novou filozofii všem nešťastníkům, kteří se mi připletou do cesty, až nakonec zjistím, těsně před polovinou šestého litru a o půl druhé ráno, že mluvím sám pro sebe, jinak nikde nikdo.
Popisovat ranní pocity by nebylo kultivované, tak snad jen tolik, že jsem čekal horší buření. V deset ráno už křepce vejdu do sklepa, pozdravit vinaře. "Ahoj, dáš si burčák?" ptají se.
"Nikdy," rozlepím rty. To ale přeháním. Těším se na příští září, zase na litřík. Nanejvýš na dva.
