Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Léčil muže sexem. Ať tě vykastrují, hrozili za to sexuologu Coleovi

aktualizováno 
Prznitel nevinnosti britské mládeže, zvrhlý bastard, provozovatel bordelu. Takové nadávky létaly na hlavu sexuologa Martina Colea. Přitom se jen snažil pomoci mladým přijmout vlastní sexualitu a pomoci mužům vyřešit sexuální problémy. A ano, též vedl osobní rebelii proti vlastní puritánské výchově. Zemřel 2. června.

Sexuolog Martin Cole (1931 - 2015) | foto: koláž iDNES.cz

Nesměly být příliš mladé, samozřejmě nemohly být plaché a ovšemže nesměly chovat nepřátelství k mužům. Měly být přitažlivé, i když toto nebyl nejdůležitější faktor, každopádně se musely vyznačovat inteligencí. Sexuolog a zakladatel birminghamského Institutu pro sexuální vzdělávání a výzkum Martin Cole je nazýval „náhradními partnerkami“.

Jejich úlohou bylo na závěr terapeutického cyklu mužským pacientům v rámci léčby dopřát sex, byť se pokaždé nejednalo o soulož. Martin Cole svérázné terapeutky zaměstnával od roku 1972, a když jej v ústavu o dvacet let později zpovídal redaktor listu The Independent, vyzradil mu, že za tu dobu poskytly lékařské služby asi čtyřem až pěti stovkám mužů.

To vše v Anglii, v kolébce viktoriánských puritánských hodnot. Není divu, že tamní křesťanské spolky viděly v Coleovi téměř ďáblova vyslance, posla chtíče, propagátora hříšnosti.

Taková slušná rodinka. Jako vězení

Při pohledu do jeho rodného listu by přitom jen málokoho napadlo, že to dotáhne až k neoficiálnímu titulu nejhříšnějšího muže Birminghamu. Narodil se v roce 1931 do uhlazené, slušné rodiny úředníka anglické národní banky, pečlivého a prý trochu komicky přeceňujícího význam svých pracovních úkolů.

„Rodiče mě vychovávali velmi přísně a naplnili mě tak velkým pocitem viny, že mi vydržel až do konce života,“ shrnul později dědictví puritánské výchovy Cole a dodal, že jejím následkem bylo dětské, instinktivní odmítnutí: „Pamatuji se, že jsem si slíbil, že můj život nebude jako jejich.“

Závazek, který dal sám sobě, se však měl naplnit až později. Nejprve jako by dělal vše, k čemu jej rodinné naprogramování předurčovalo. Vystudoval, s výbornými známkami, biologii na Southamptonské univerzitě, kde poté získal i doktorát. „Svou sexuální energii jsem přetavoval v tvrdou práci,“ komentoval to později. Následoval odjezd do Afriky, kde sám vyučoval tamní vysokoškoláky.

Věci se měly začít měnit až po návratu do Anglie v roce 1964.

Když se stydíme za sex, nedospějeme

A měnily se vlastně náhodou. Jako by mu chtěl pomoci najít cestu, jak se zbavit následků represivní výchovy přímo u kořenů, sám osud. Zasáhl, když Cole vyučoval na Aston University. Učil biologii, ale skončit měl u sexuologie. Začaly za ním totiž chodit studentky, aby se na něj obracely s radami ohledně sexuálního zdraví a výchovy.

„Univerzita neměla zdravotního poradce, takže studentky chodily za mnou. Předpokládám, že za mnou proto, že jsem učil biologii,“ vzpomínal Cole. Začal se proto zajímat o sexuální výchovu, její dostupnost i její kontext. Navzdory startující sexuální revoluci se tehdy Sdružení pro plánování rodiny, hlavní instituce pro poradenství ohledně antikoncepce, věnovalo jen vdaným párům. Důvod vězel podle Colea hluboko v útrobách tehdejší britské společenské morálky. Bylo jím „nadmíru romantizující pojetí sexu“, které bylo následkem studu nad vlastní sexualitou, myslel si a byla v tom i vlastní zkušenost a osobní, zažité trauma.

Proto skočil do vod sexuálního vzdělávání a sexuologie po hlavě. Když přesídlil do Birminghamu, založil sdružení na podporu reformy zákona o potratu, poté se dostal do čela londýnské sekce. Když došla snaha jeho organizace v zákonodárném sboru úspěchu, ihned otevřel birminghamskou poradenskou službu, která neinformované zájemkyně o potrat odkazovala na příslušné ústavy. Později začal provozovat vlastní ústav pro provádění potratů, nato i kliniku pro provádění potratů nesezdaných žen a nakonec i zmíněný Institut pro sexuální vzdělávání a výzkum.

A právě na jeho půdě vznikl výchovný film pro středoškoláky, který šokoval nejen křesťanské kruhy, ale i zákonodárce, ministryni školství a dokonce též odborníky na sexuální výchovu.

Rebel, který vyrostl z puritána

Řekněme to rovnou, ten třiadvacetiminutový snímek s názvem Dospívání (Growing Up) se vymykal a nedalo se čekat, že by ho v dubnu 1971 na premiérovém promítání pro odbornou veřejnost a zástupce státu zúčastnění přešli jen zakaboněním obočí.

Začíná polehoučku, skoro fádně, stylem, který vás nutí se ironicky, posměšně ušklíbat nad naivitou autorů. Jenže pak se vše změní. Objevují se genitálie, v různém stupni vzrušení, ukázka chlapecké i ženské masturbace, ta byla v podání jisté učitelky jménem Jennifer Muscottová, a dokonce explicitní scéna souložení nahého páru. To vše v době, kdy se sexuální výchova omezovala na cudné obrázky, které měly víc společného s hodinami přírodopisu než s opravdovou lidskou sexualitou.

A právě to Coleovi vadilo. Dosavadní osvětové filmy o sexu pro školy byly podle něj svázány s hodnotami střední třídy a patriarchátu a byly protektorské, kázaly a určovaly hranice. „Všemožně se snažily vyhnout se tomu, o čem údajně měly být, tedy sexu,“ uvedl Cole v rozhovoru v roce 1972 a popisoval: „Na začátku jste měli maminku ze střední třídy, jak drží miminko, a na konci jste měli též maminku ze střední třídy, jak drží miminko. Poselství je zřejmé: přijatelný je pouze sex pro reprodukci rodiny, jakýkoli ostatní je špatný.“

Ostatně byly to masturbační scény, které Národní sdružení řídících učitelů znechutily nejvíc: masturbace je čiré zlo! A film zatím říká, „masturbace je ve vývoji důležitým krokem vpřed a může dospívajícímu chlapci poskytnout přirozené a zdravé sexuální uvolnění na mnoho let“!

Coleovi však bezpochyby nešlo jen o pozvednutí veřejné sexuální výchovy, bojoval i soukromou bitvu. A neskrýval to. Přiznával, že své postoje si formoval jako velmi rozezlenou reakci na přísnou výchovu, které se mu dostalo. A na zaslepenost a omezenost společnosti, která se snaží potlačit sexualitu mládeže – a zejména na to, že tak potlačovala sexualitu jeho vlastní.

Když mluvil o propasti mezi starými hodnotami a touhami, postoji, ambicemi, zvědavostí mladé generace, dodával, že on sám byl v době natáčení dokumentárního filmu někde mezi. „Vypadám jako postava z establishmentu, ale to je na druhé straně jen kamufláží mé zlosti a hněvu na to, jak společnost zacházela nejen se mnou, když jsem byl mladý, ale též s mnoha jinými,“ uvedl. Snímek Dospívání byl nejen navrhovaným nástrojem sexuálního vzdělání, ale též manifestem vlastní, soukromé rozporuplnosti.

Jako zvířata

Dílo samozřejmě narazilo. Odsoudil ho labouristický politik Lord Longford i tehdejší ministryně školství Margaret Thatcherová, významná a mocná konzervativní aktivistka Mary Whitehouseová ho prohlásila za „zkažený film, který nedělá z dětí nic víc než zvířata“. Zákonodárkyně za konzervativce Elaine Kellet-Bowmanová po promítání ohlásila: „Toho muže bych zastřelila.“ A zděšen byl i tehdejší konzervativní birminghamský radní David Gilroy Bevan, tvrdil, že po Coleově filmu je možná už jen apokalypsa, kterou ilustroval až barvitým obrazem jak z děl Hieronyma Bosche: „Lidé budou kopulovat na ulicích a psi je budou od sebe roztrhávat litím vody z kbelíků.“ Armagedon v Británii dvacátého století!

Stranou samozřejmě nezůstávali ani anonymní ctihodní občané. „Jsi špinavý pes. Dávej pozor, protože tě někdo poleje dehtem a posype peřím,“ vyhrožoval starosvětsky jeden. „Doufám, že tě někdo vykastruje, zkaženej bastarde,“ psal jiný.

Masturbující kantorka Muscottová byla ze školy vyhozena. Státní zastupitelství po tři měsíce zkoumalo, zda vést proti Coleovi právní proces kvůli ustanovením o veřejném pohoršování. Nakonec nápad zamítl, ovšem s tím, že pokud by se film začal promítat studentům, proces okamžitě zahájí.

Cole se za film nikdy neomluvil, v sázce bylo příliš mnoho: vytěsňování sexuality vedlo k tomu, že mladá generace nemá šanci přirozeně a bez traumatu dospět. A nemyslel si, že je jakýmsi revolucionářem. „Nešlo mně o svržení společnosti, chtěl jsem jí jen dát pod zadek dynamit. A to není tak docela tatáž věc,“ shrnul svou ambici.

Utopie neexistuje

„Problém je, že dospělí chtějí neusmiřitelné: on či ona chce být chtěn a milován, chce mít výlučný vztah, chce požadovat, chce vlastnit, chce být vlastněn, ale zároveň chce být volný. V samotné povaze těchto věcí je neřešitelnost. A to je pro některé lidi navždy nepřijatelné, nesnesou vědomí, že neexistuje utopie či nějaká idea nebo řešení, že nelze napsat: Takhle by vše mělo vypadat,“ rozvažoval Martin Cole. Koketoval s myšlenkou společenských experimentů, ale nesázel na společnost bez rozporů: „Prvek nevyřešených konfliktů potřebujete, abyste šli dál a byli kreativní.“

Ohledně snímku se omluvil za jediné. Za slova zkraje dokumentu, která při premiéře přiměla k zamítnutí filmu zástupkyně Hnutí osvobození žen. Ženy jsou pro rození dětí, zatímco muži jsou lepší v plození myšlenek, tvrdil film. „Nebylo to nic jiného než ryzí, nefalšovaný předsudek na mé straně,“ uvedl upřímně v roce 1972.

„Pocházím z velmi obyčejné, středostavovské, patriarchální domácnosti a trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem to ze sebe smyl. Neomlouvám to, skutečně se za to stydím,“ prohlásil k předsudečným slovům z dokumentu a dodal, že stejnou chybou je, že dokument vůbec nemluví o homosexualitě.

Přes tyto chyby snímek Dospívání daleko překročil hranice tehdejší sexuální výchovy. Ačkoli se však setkal s pozitivním přijetím u řadových učitelů, neexistuje doklad, že by se do roku 1971 promítal na některé škole. Podle dnešních odborníků je dokument milníkem v sexuální výchově. A leckde prý není překonaný dokonce ani dnes. „Současné materiály pro děti neobsahují ani explicitní kresby,“ posteskl si v reakci na Coleův snímek v roce 2007 David Limond z dublinské Trinity College.

Terapeutický institut a nevěstinec je rozdíl

To ale nebyla jediná kontroverze Coleova života. Byly tu jeho potratové kliniky. Skvěle vymyšlená konspirace, halasily birminghamské křesťanské kruhy: velekněz z pekla svede mládež na cestu sexuálních hříchů, nevázaného sexu, aby si tak vyrobil klientky svých manufaktur na zabíjení nenarozeného života a těšil se z finančních zisků!

Poprask však způsobily zejména terapeutické praktiky v jeho Institutu. Ano, ty, při nichž asistovaly „náhradní partnerky“. Coleovi se hlásily samy, měly pomoci mužům s erektilními dysfunkcemi, pacienti za ně platili 95 liber. Léčba však nevypadala tak, že by muž přišel, dostalo se mu soulože, a ta by mávnutím kouzelného proutku všechny jeho problémy zahlušila. V polovině případů je erektilní porucha způsobena zdravotními problémy, na něž je třeba se zaměřit, vysvětloval Cole listu The Independent. Zbylá polovina jde na vrub nedostatku sebedůvěry, dotyční pánové jsou buď staří panicové, nebo, a to spíš, muži, kteří se rozvedli, byli pár let bez přítelkyně a sexu, a poté, když si partnerku najdou, se příliš soustředí – a přirozeně selhávají.

Cole však zdůrazňoval, že „náhradní partnerky“ připadají v úvahu až na konci terapeutického cyklu, a to ještě ne u všech pacientů, a ne vždy měla jejich intervence podobu soulože.

Úzkoprsý však ve svých nápadech Cole nijak nebyl. V jednom rozhovoru zkraje sedmdesátých let přemýšlí nad možným terapeutickým účinkem nevěstinců. Muži s problémem se sexem se často bojí žen, lekají je, nemohou se k nim proto sexuálně vztahovat. V nevěstinci by však byli psychicky svobodní, volní. „Když jste to vy, kdo platí, jste to vy, kdo je šéf, to vy si koupíte tolik a tolik času, tolik a tolik odborných znalostí dotyčné, a pak smlouva končí, můžete odejít,“ líčil s tím, že terapie ve zdravotním zřízení klade na jednotlivce vyšší požadavky. Případný pozitivní vliv nevěstinců však nepřeceňoval, tomu, aby se díky nim muži naučili ovládnout svůj ostych či přímo strach a zacházet s intimní situací, stojí v cestě to, že nenávist prostitutek k mužům je větší než strach mužů z žen.

„Náhradní partnerky“ v jeho vlastním „nevěstinci“, jak o jeho Institutu mluvili jeho nepřátelé, byly k mužům vstřícné a citlivé. Institut šel ke dnu z jiných důvodů, hrozba AIDS ústav o zaměstnankyně připravila.

Navzdory svým úvahám o sexuálně svobodné společnosti se Cole nepovažoval za architekta budoucnosti. „Nevím, co se stane s homo sapiens v příštím století,“ říkal, „já nejsem intelektuál, mám sklon k jednoduché filozofii. Starám se o to, jak zacházet se společenskými problémy, jimž čelí člověk v roce 1972.“

Když plody svého snažení rekapituloval o devatenáct let později, byl s možnostmi lidí dosáhnout sexuálního štěstí a naplnění ve srovnání s šedesátými a sedmdesátými lety spokojený. „Na seznamu dlužných položek je naopak jistá míra sexuální anarchie. A zhroucení rodiny jasné zisky změny vyrovnává,“ konstatoval třikrát rozvedený sexuolog, který posledních dvaatřicet svého života dožil sám.

Autoři: ,




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.