Když do pronajaté manhattanské místnosti oné staré dámy přišli agenti FBI, odpočívaly na policích spousty starých psacích strojů. Na svou příležitost vedle sebe číhaly značky Remington a Royal, Olympias a Adler. Každý stroj měl na sobě štítek se jménem: tato jmenovka patřila herci Humphreyi Bogartovi, ona herečce Lousie Brooksové, tamta Ernestu Hemingwayovi.
Stará dáma psací stroje sháněla po všech newyorských zastavárnách a starožitnictvích a vybírala je podle toho, zda píší podobně, jako byla vysázená písmena na dopisech spisovatelů a hereček, jejichž korespondenci chtěl falšovat. Právě paděláním dopisů známých se totiž už rok a půl živila.
Srostla jsem s nimi
Mohlo za to několik faktorů, které se smíchaly ve společném hrnci: alkoholismus staré dámy, blok, který jí bránil ve spisovatelské dráze, potřeba financovat léčbu nemocné kočky. A taky její temperament, ba dokonce svárlivost, která jí bránila mít obvyklou práci a předurčila její naprostou nezaměstnatelnost. A rovněž náhoda.
Psal se rok 1991 a bylo jí dvaapadesát. Měla za sebou dvě úspěšné biografie, herečky Talluhah Bankheadové a novinářky Dorothy Kilgallenové, ta dokonce vystoupala na žebříčku bestsellerů New York Times na patnáctou příčku. Jenže její třetí kniha, o zakladatelce kosmetického gigantu Estée Lauderové, jí vynesla nevalné recenze. Byla to pro ni rána. „Nikdy předtím jsem ve své kariéře neznala jinou cestu než nahoru,“ přiznávala později.
Neuznalé kritiky ji zasáhly, obejmul ji spisovatelský blok. Strnula, každé údery do psacího stroje zaklely křeče. Skončila na podpoře, běžné zaměstnání pro ni vskutku nebylo. Zaprvé kvůli její povaze, nemohla pracovat v kolektivu. „Byla velmi divoká, lidé s ní nechtěli pracovat,“ vzpomínal její přítel David Yarnell. A zadruhé proto, že od života rebelsky čekala víc než osm hodin nudy, vykořisťování, stresu, nesmyslnosti, poslouchání, disciplinace. „Na námezdní otrokyně v blůzkách z kanceláří jsem se vždycky dívala s pohrdáním a s lítostí,“ říkala.
Jenže ani peníze od státu neznamenaly nápaditý život, po němž toužila. Peněz potřebovala víc, na alkohol a též na léčbu své kočky Kitty. Jedna návštěva knihovny jí napověděla, jak dál. Zaměstnankyně jí totiž omylem, nevědomky vydala osobní dopisy herečky a zpěvačky Fanny Brice. Co je tak střelit do antikvariátu? Zkusila to s prvním dopisem a kupce jí prozradil, že kdyby měl dopis zajímavější obsah, dostala by víc. A protože na dalším papíře zbývalo dost místa, napadlo ji, jak to zařídit. Pod „S pozdravem Fanny Brice“ vysázela starým psacím strojem hrst pikantních vět, které vystřelily cenu o pár pater výš.
A pak v tom pokračovala. V antikvariátech kupovala staré papíry, ve starožitnictvích obstarožní psací stroje. Naučila se napodobovat podpisy, studovala životopisy a autentickou korespondenci osobností, jejichž soukromé životy si vyhlédla přivlastnit, a přepracovávala si je po svém se šikovností spisovatelky. Mísila realitu s fikcí, soukromí s veřejným, respektuhodné životy se zlodějnou.
„Můj úspěch jako falzifikátorky byl v souladu s mým někdejším úspěchem jako biografky. Po desetiletí jsem se zdokonalovala v mísení identity své a svých postav,“ vysvětlovala později. Dokonce i její pronásledovatelé pro ni měli slova uznání. „Byla brilantní,“ složil jí poklonu agent FBI Carl Burell a dodal, že osobně nejvíc obdivoval dopis, který vymyslela jménem Ernesta Hemingwaye. Spisovatel si v něm stěžoval na to, že hlavní postavu zfilmovaného díla Stařec a moře má hrát Spencer Tracy. Koho by to napadlo vymyslet? A koho by poté tak konkrétní výrok napadlo považovat za podvrh?
Lee Israel sama měla jiné favority. Především dopisy napsané jménem Noëla Cowarda. „Byly lepším Cowardem než Coward sám!“ rozplývala se. A opravdu, nepostrádaly pikantnost, uvěřitelnou pikantnost, koketovaly totiž s hercovým vztahem k homosexualitě, který objevila pečlivou četbou jeho deníků. Že se dva její padělky hercovy údajné korespondence objevily v souborném vydání Dopisů Noëla Cowarda v roce 2007, označila za „legrační a ohromný kompliment“ své osobě.
Za rok a půl spáchala přes čtyři stovky padělaných dopisů. Prodávala je docela lacino, od padesáti do sto padesáti dolarů. Když zaplavila trh příliš mnoha padělky a bála se, že vzbudí podezření, změnila taktiku. Kradla originální dopisy v knihovnách, měnila je za své falzifikáty a původní exempláře prodávala.
Nakonec sklapla past i tak, jeden soukromý sběratel se totiž pozastavil na tvrzením kolumbijské univerzity, že škola vlastní dopis Ernesta Hemingwaye. Totéž psaní, které si koupil on sám od Lee Israel. Když přijel na univerzitu vše překontrolovat, zjistilo se, že univerzita vlastní padělek. A že poslední, kdo si dopis vypůjčil, byla jistá Lee Israel. Tatáž Lee Israel. O starou dámu se začala zajímat FBI.
Neměla moc práce, stopy a důkazy byly nakonec docela jasné. Přes čtyři stovky dopisů za sebou musely nechat paseku. V roce 1993 se paní v letech přiznala a díky tomu, že spolupracovala na identifikaci všech padělků, dostala mírný trest, jen šest měsíců domácího vězení a pět let podmínky. Každé ráno ji v brzkých hodinách navíc budil sociální pracovník, aby se ujistil, že předešlé noci nepila do bezvědomí. Kromě toho měla navštěvovat sezení Anonymních alkoholiků, hrdě a poťouchle ale tvrdila, že nebyla ani na jednom. Jako svou čtvrtou knihu vydala dílo o své kriminální dráze s názvem „Odpustíte mi někdy?“, byla to ale hyperbola. Své padělatelské kariéry nikdy nelitovala.
