„Na začátku si většina lidí myslí, že se to dá snést, protože nemají těžké bolesti. Jenže nevědí, jak daleko nemoc může zajít,“ říká Kale Mantkava. Ví, o čem mluví. Tuberkulóza mu byla poprvé diagnostikována v roce 1987. Léčil se, ale o šest let později se objevila znovu. Léčba trvala osmnáct měsíců. Následných sedmnáct let měl za to, že je zdravý.
Potom přišel kašel. A neutuchající horečka. A vysilující slabost. Bylo to zpátky. Tuberkulóza dál ukousávala a ničila jeho plíce. „Říkám, že to je boj s devítihlavou saní,“ uvádí lékařka Iza Jikija z tbiliského Národního centra pro tuberkulózu a plicní choroby. „Pokud se nevypořádáte byť jen s jednou hlavou, nemoc se znovu rozvine.“ Pacienti proto musejí být silní, velmi silní. A trpěliví.
Nemoc, která se naučila bránit
V Gruzii tato nemoc vyrostla do podoby veřejné hrozby po rozpadu Sovětského svazu. Občanská válka, která následovala po vyhlášení nezávislosti, přinesla obrovské množství vysídlených lidí a také rozpad zdravotního systému. A chudobu. Z toho všeho nemoc žije.
Největší prostor dostává ve slumech, vězeních, uprchlických táborech, kde je nedostatečná léčba. To jí nejvíc nahrává. Pokud pacienti dostávají nekvalitní léky nebo je berou v nedostatečném množství, ve špatných intervalech nebo kombinacích, bakterie tuberkulózy získají čas, aby se poučily, zvykly si a vypěstovaly si odolnost. A multirezistentní tuberkulózu pak pacient může přenášet dál.
V Gruzii došla situace až tak daleko. Tuberkulóza se vymkla kontrole.
Pokud má onemocnění typickou, standardní povahu, trvá léčba šest měsíců a obnáší čtyři antibiotika. Její multirezistentní verze je však mnohem odolnější, takzvaná antibiotika první linie na ni nestačí. Lékaři musejí ustupovat ke starým, toxickým a méně efektivním lékům, s nimiž se bakterie ještě nesetkala.
Největší infekční zabijákTuberkulóza je jednou z nejsmrtelnějších chorob na světě, z infekčních nemocí je největším zabijákem. Loni na ni zemřelo 1,8 milionu lidí, z toho 400 tisíc z nich mělo zároveň i HIV. O rok dříve na ni zemřelo 1,5 milionu lidí. Počet obětí tedy roste. |
Během léčby pacient zkonzumuje až 14 600 pilulek. Vedlejší účinky, jimž ho vystaví, se liší člověk od člověka, avšak všechny bolí. Léčba obnáší nekonečné a bolestivé injekce, dennodenně. Mnohdy musí nemocní podstupovat dvakrát denně hodinové infuze, po nichž jim zůstává slabost, pocity na zvracení, vyrážky. A protože Gruzie takto nedokáže pečovat o pacienty doma, tráví mnoho hodin cestováním mezi nemocnicí a domovem.
Šance nejen pro Gruzii
Teprve před pár lety byly objeveny dva nové léky, které přinášejí naději. Bedaquiline a delamanid jsou však pro chudší země cenově nedostupné, přístup k nim má jen minimum lidí.
Do Gruzie a dalších třinácti zemí se dostaly díky projektu „endTB“, který vznikl v partnerství Lékařů bez hranic a organizací Partners in Health, Interactive Research and Development a UNITAID.
Gruzie bude dokonce první z pěti zemí, kde proběhnou klinické testy, jejichž cílem je dospět k účinnější, jednodušší a šetrnější léčbě. Výrobci bedaquilinu a delamanidu totiž sice zásobují trh svými léky, ale nepodílejí se na vývoji kombinací léků. Ony nové se totiž musejí stále užívat ve spojení se starými, jejichž vedlejší účinky se však díky tomu zmírní a zvýší se šance na úspěšnou léčbu.
Lékaři bez hranic jsou obecně jedním z největších nevládních poskytovatelů léčby proti tuberkulóze. Projekty na její léčbu mají ve čtyřiadvaceti zemích světa, jen loni léčili více než 20 tisíc pacientů, včetně těch s rezistentní formou.
