Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Byl jsem buran, co šmelil s VHS kazetami, říká spisovatel Jiří Zídek

aktualizováno 
Černý byznys s videokazetami a západními cigaretami před rokem 1989, poté obchod s levnými DVD. Jejich prodej vynášel ohromné peníze. Pak ale přišel pád na dno, jeho společník jej o vše obral. „Byl to trest za nestřídmost,“ konstatuje fotograf a spisovatel Jiří Zídek a otevřeně mluví o tom, co se na dně naučil.

Všichni komunisti nebyli zlí a všichni disidenti nebyli dobří, říká fotograf Jiří Zídek. | foto: archiv Jiřího Zídka

Stál jste u zrodu boomu trhu s levnými DVD. Jak to tehdy vlastně začalo?
Na začátku byl časopis Filmag, který jsem tehdy vydával a do kterého jsme jako speciální přílohu vkládali DVD převážně s válečnou tematikou. A ono to fungovalo. V té době stálo DVD kolem 600 až 800 korun – a najednou lidi dostali časopis i s filmem za celkem 75 korun. Od toho byl už jen krok k samostatným levným DVD. Seděli jsme tehdy se šéfem společnosti Hollywood Classic Entertainment a přemýšleli, jak co nejvíce osekat náklady. Tak jsme se dostali až k papírovým přebalům a ceně 49 korun. Nám samotným se ten papírový přebal trochu ekloval, přece jen jsme měli filmy rádi, ale při vidině výnosu jsme nad tím nakonec mávli rukou.

Peníze se válely na zemi. A my je zvedli

Fotogalerie

Takže jste vyjeli s prvními DVD prodávanými v trafikách...
A rozjelo se to neuvěřitelným způsobem. Věděli jsme, že zájem bude, přece jen už jsme měli nějaká čísla prodejů z těch příbalů k časákům, ale že se kolem toho strhne taková nakupovací mánie, to jsme nečekali. Lidi ty filmy kupovali doslova jen a jen proto, že byly levné. Nakupovali je po desítkách, i tituly, které by jinak obešli obloukem. Nebylo výjimkou, když se nějakého filmu prodalo kolem 600 tisíc kusů. Byl to trh, kde se doslova válely neskutečné peníze. Práva na film jste na mezinárodním trhu koupili za 400 dolarů, pak jste tady tomu za 30 tisíc udělali dabing a titulky, náklady na jedno DVD se pohybovaly kolem tří korun a prodávalo se za 49 korun.

Dokážu si představit, že jste moc nepřemýšleli o tom, co vydáte...
To se nedá říct. Jednak jsme měli jisté omezení v tom, že jsme nemohli vydávat ty úplně největší filmové hity, protože na ty měla práva velká studia, a jednak jsme si byli dobře vědomi toho, co lidé právě chtějí. V té době hodně frčela retrománie. Když jsme jezdili dělat akvizici na filmové trhy na Berlinale nebo do Cannes, soustředili jsme se jednak na takové ty válečné velkofilmy, jako byly Boj o Moskvu, Osvobození nebo Blokáda, protože sentiment starších generací vůči těmto titulům fungoval naprosto dokonale, jednak jsme nakupovali třeba v té době dobře fungující eko horory, tedy horory s nadrozměrnými agresivními zvířaty. Náš asi nejúspěšnější titul byl v tomto ohledu italský plagiát Spielbergových Čelistí. Neskutečná kravina, ale lidi to kupovali po desetitisících.

Byl nějaký titul, který jste si koupil vyloženě „pro sebe“?
No jasně, britský seriál Já, Claudius, který jsem jako dítě zbožňoval... Chtěl jsem také koupit práva na seriál Robin Hood s Michaelem Praedem, který za komunistů běžel na sklonku osmdesátých let a byl nesmírně populární, ale to se mi nepodařilo. Pro náš region koupil práva pro někdo jiný, ale nikdy to nevyšlo.

Jak dlouho boom levných DVD vydržel?
Dva roky. Pak to začalo nezadržitelně padat.

Jak se na to zpětně díváte?
Jestli si to kladu za vinu? To vážně ne. Kdybychom to tehdy nerozjeli my, udělal by to někdo jiný.

Penězi si fotografickou činnost narušovat nenechá. „Svatbu bych nefotil ani za sto tisíc,“ říká Jiří Zídek.

Penězi si fotografickou činnost narušovat nenechá. „Svatbu bych nefotil ani za sto tisíc,“ říká Jiří Zídek.

Když se pustím do projektu, dělám ho naplno, říká Jiří Zídek.

Když se pustím do projektu, dělám ho naplno, říká Jiří Zídek.

Musel jste tehdy vydělávat neskutečné peníze...
To ano. Nemusel jsem přemýšlet nad tím, co a za kolik si koupím. Měl jsem ale výhodu, že už jsem měl svoje odžito, takže jsem z toho nezblbnul jako někteří jiní. Zatímco já jsem rval peníze do baráku a kupoval si technický vymoženosti, ale přitom jsem tak nějak zůstával nohama na zemi, jiní začali chlastat, další fetovat, peníze z nich udělaly kretény.

Nepotřebuji nikomu nic dokazovat

O peníze jste ale nakonec stejně přišel. Jak?
Klasika – společník mě docela brutálním způsobem hodil přes palubu. Stane se.

To s vámi muselo zamávat, ne?
Ne že bych na tím jen tak mávl rukou, to ne, ale nejsem typ, co se lituje a ze svého neúspěchu obviňuje druhé. Dokážu se poměrně rychle smířit se situací, v jaké jsem, takže jsem začal hledat způsoby, jak se zase vydrápat nahoru. Navíc jsem měl výhodu, že už jsem jednou na dně byl. Když jsem se kdysi z Mariánských lázní, kde jsem se narodil a vyrůstal, přestěhoval do Prahy, žil jsem tři měsíce ve sklepě. A dostal jsem se z toho, takže jsem věděl, že když se ode dna chcete odrazit, dokážete to. Nepropadl jsem strachu, že už zůstanu na dně napořád. Založil jsem si tehdy vlastní internetový portál, začal jsem fotit, psát a pomalu jsem se zase začal škrábat nahoru.

Chápu tedy správně, že váš pád byl vlastně vaše hloupost?
Jednoznačně. Já jsem jel vždycky na podání ruky. V tomhle jsem bohém, neřeším smlouvy. Nudí mě to, je to strašnej voser. Vím, že jsem v tomhle směru idiot, ale budu takovej pořád. Když se rozhodnu něco dělat, když se pro něco nadchnu, prostě to dělám. Snažím se projekt dokopat k co nejlepším výsledkům a v tu chvíli se nezaobírám něčím tak malicherným, jako jsou smlouvy a výše honoráře. A samozřejmě se pak stane něco takovýho, jako že padnete na držku. Ale nelituju toho a beru to tak, že jsem byl potrestán za svou nestřídmost, protože těch peněz, co jsem měl, jsem si skutečně moc nevážil. Tahle lekce mě ale posílila v motivaci jít dál. Levná DVD už byla mrtvá, tak jsem se pustil do něčeho jiného.

Nikdy ve vás nebyla touha se za to společníkovi pomstít?
Ne. Pro mě ten člověk umřel. Je mi ukradenej. Když jsem se dozvěděl, že na tom není zdravotně nejlíp, nepřál jsem mu to. Ale bylo mi to prostě jedno.

Máte motivaci dokázat mu, že se zase dokážete postavit na nohy?
Nepotřebuju nikomu nic dokazovat. Nepotřebuju žádnou satisfakci. To, co dělám, nedělám proto, abych někomu něco dokázal. Dělám to pro svůj pocit, že dokážu, co si usmyslím. Když jsem napsal knihu a pak jsem ji držel vytištěnou a zpětně jsem si ji s odstupem přečetl, měl jsem radost, že funguje, jak jsem chtěl, když jsem ji začal psát. A nezáleží mi, jestli na ní něco vydělám. Stejný je to při focení. Toužím po dokonalém záběru, pro který si tam jdu. Chci fotku, nad kterou budu jásat. Nepotřebuju fotku, nad kterou budou jásat ostatní. Nechci nikomu nic dokazovat. Nechci se topit v penězích. To už jsem si užil. Chci mít prostě radost z toho, co dělám.

Jiří Zídek

Novinář, spisovatel, fotograf. V 80. letech dělal číšníka v rodných Mariánských Lázních. V 90. letech vybudoval distribuční síť komiksů, které v tu dobu ještě v Česku neměly ustálenou skupinu fanoušků, jako je tomu dnes. Na přelomu tisíciletí se přestěhoval do Prahy a začal se prosazovat jako recenzent filmů a počítačových her. Vedl a založil několik filmových časopisů, stál u zrodu ankety Zlaté DVD a také u boomu trhu s levnými DVD, který de facto předznamenal pád trhu s filmy pro domácí užití. Poté, co kvůli společníkovi přišel o veškerý majetek, se začal stále více a více prosazovat na poli filmové a divadelní fotografie. Na jaře mu vyšel román Bídníci.cz aneb Špinavé obrazy z dějin národa českého, který nevšedním způsobem zachycuje české poválečné dějiny.

Přesto jste ve svém pádu nebyl sám. Máte rodinu, vaše dcery byly malé...
Je to jednoduchý. Peníze nejsou modla, jen dávají svobodu. Dřív jsem nechtěl, aby moje žena musela pracovat. Nepotřebovali jsme to, vydělával jsem dost. Ale taky jsem jí to samozřejmě nezakazoval. Řekl jsem jí, ať dělá, co ji baví, klidně zadarmo. Když pak došlo k pádu, když jsme byli během pár týdnů na nule, protože jsem ve svém bohémství nemyslel na zadní vrátka, žena šla pracovat sama od sebe. Měla potřebu rodině pomoct. A já si jí za to nesmírně vážím. I za to, že mi to, do jaké situace jsem nás dostal, nikdy ani slovem nevyčetla.

Jak jste se smířili s docela jiným životním standardem?
Nebylo to jednoduché období. Ale stejně jako žena jsem se i já snažil situaci znormalizovat. Omezil jsem koníčky a všechny peníze šly do domácnosti a do dětí, aby se ten propastný skok příliš nedotkl jejich potřeb. Ale zrovna tak jsme je učili, že skromnost je vlastně docela fajn vlastnost a že člověk nemusí mít v životě všechno, aby byl šťastný.

Neznal bych se k sobě, takový jsem byl buran

Pojďme se vrátit do konce osmdesátých let, kdy jste dělal číšníka a simultánně daboval videokazety pro černý trh...
To byly taky zlatý časy. Bydlel jsem v Mariánských Lázních, dostat se tam k německým videokazetám nebo ke komiksům nebylo zase tak těžké. Já jsem se německy naučil vlastně kvůli komiksům. Překládal jsem je a ty bubliny jsem přelepoval nálepkami s českým textem. Stejně tak filmy. Předabovávali jsme filmy do češtiny takovým tím způsobem „už budu, už budu, můj bože“ a kamarád je pak prodával na burze. Za peníze jsme kupovali cigarety, tehdy u nás byly marlborky za patnáct korun, ale v Německu se prodávaly za tři marky, což bylo 75 korun. Takže na jedné krabičce jsme měli šedesát korun.

Jaký jste v té době byl?
Vážil jsem 120 kilo, byl jsem vyžranej, byl jsem vulgární, přízemní, vychcanej buran. Maloměstskej Čecháček, kterej kouká se svojí manželkou (tehdy ještě první) z okna a komentuje sousedy, jak žijou, jak se jim daří nebo nedaří. Popravdě nevím, kdo jsem tehdy byl. Ale určitě někdo, ke komu bych se dneska neznal.

Jaká byla vaše cesta z Mariánek do Prahy?
Táhlo mě to ke komiksům, proto jsem se v devadesátých letech spojil s Jirkou Pavlovským, který zakládal nakladatelství CREW zaměřené na komiksy, a začal jsem pro něj budovat distribuční síť. A protože to docela šlo, vykašlal jsem se na číšnické řemeslo, které jsem tehdy dělal, a ve chvíli, kdy mi Jirka Pavlovský řekl, že by mě potřeboval v Praze, jsem se sem i se svou druhou ženou přestěhoval. A zase tak nějak po svém, tedy impulzivně. Jirka mi řekl, že můžu bydlet v prostorách nakladatelství, ale já jsem až po příjezdu zjistil, že to je vlastně sklep. A v tom jsem, jak už jsem říkal, bydlel čtvrt roku, než jsem si sehnal byt.

Cirkus, jak ho zachytil objektiv Jiřího Zídka.

Cirkus, jak ho zachytil objektiv Jiřího Zídka.

Jak jste se dostal ke psaní?
Poprosil jsem Jirku, jestli by mi někdy něco neotiskl. „Chtěl bych číst svý zasr... jméno pod nějakejma písmenkama,“ řekl jsem mu. A tak to začalo.

Jaké texty jste psal?
Recenze na filmy a videohry, postupně jsem psal víc a víc, pak jsem postavil první filmový časopis, založil anketu Zlaté DVD, která byla protiváhou k Českým lvům. A jak jsem zvyklý, pojal jsem to velkolepě. Na jednom ročníku se do sálu střechou spustila zásahovka... Další z časopisů, který jsem projektoval, vedl a z poloviny napsal, to překvapivě dotáhl až na druhé místo v kategorii Životní styl. Zástupci vydavatelství, kteří se šli tehdy na udílení cen jen najíst, byli docela překvapení. Pak jsem natočil podle svých povídek video seriál a pak přišla éra levných DVD, o kterých už jsme mluvili.

Své svinstvo si obhájí každý

Dneska máte internetový magazín a navíc se v posledních letech stále více prosazujete jako filmový a divadelní fotograf. Jak jste se k focení dostal?
Vlastně ani nevím. Kdysi jsem koupil foťák a nějaký objektivy kvůli kamarádce, která mě fotila při paintballu. Pak jsem tím foťákem něco vyfotil sám, ty fotky pár lidí vidělo, chtěli po mně, abych je vyfotil, a tak se to postupně rozjelo. A jak jsem se od svého příjezdu do Prahy neustále pohyboval v showbyznysu, najednou začaly přicházet nabídky focení filmů a divadelních představení.

Vybíráte si?
Pořád platí, že se musím pro daný projekt nadchnout. Neumím fotit na zakázku. Svatbu bych nefotil ani za sto tisíc. Ale klidně nafotím za litr film, když mě osloví námětem nebo lidmi, kteří ho dělají. Jasně, když fotím věci jako třeba turné Heleny Vondráčkové, mám jasně stanovenou sazbu, ale jinak se dokážu na podmínkách dohodnout.

Letos jste vydal knihu Bídníci.cz s podtitulem Špinavé obrazy z dějin národa českého. Vzbudila rozruch, akcentací tématu sexu a násilí jako prostředku k ovládání lidí, ale i stylem, který kombinuje historické reálie s fikcí a popkulturními odkazy. Co stálo na začátku té knihy?
Mariánky. Místo mého dětství a dospívání. Do Prahy jsem odcházel s tím, že jednou napíšu knížku. Od té doby jsem stihl všechno možný, ale knížku jsem nenapsal. A když jsem pak padl, začal jsem na svůj portál psát o českých dějinách. Šel jsem do hloubky, studoval jsem prameny a najednou se mi ty příběhy začaly spojovat a samy vytvářet velikou mozaiku o tom, jací my Češi jsme.

Proč zrovna historie?
Ta kniha není o dějinách, ale o lidech. Celé dějiny jsou jen a jen o lidech. Nikdy jsem nikomu nic nezáviděl, nikoho neobdivoval, tvořil jsem si vlastní názor. Znám svině, ale i lidi, co chtějí něco dobrého. Vyloženě dobrý člověk neexistuje, každý vždy bude sledovat vlastní zájem. A o tom ta kniha je. O špíně, která v lidech je. Každý si své svinstvo obhájí a já se to snažím pojmenovat pravým jménem. Snažím se být objektivní, neříkám, že všichni komunisti byli špatní. Ne. Komunismus je jen slovo, naplňují ho lidi. Stejně tak ne všichni disidenti byli hodní a čestní.

Říkáte o sobě, že jste bohém. Jaké jsou vaše slabosti?
Kdybych se chtěl držet slavného výroku Micka Jaggera, řeknu, že sex ano, drogy vůbec a rock ́n ́roll - proč ne. Ale já jsem bohém spíš tak sám pro sebe. Nedokázal bych ráno v sedm vstát, jít do práce a osm hodin něco produkovat. To bych ze sebe nic nedostal. Ano, kdyby bylo rodině nejhůř, dělal bych to, ale veškerá produktivita by byla totálně v hajzlu. Můj denní režim je přitom paradoxně docela přísný. Vstávám kolem páté, píšu, pak do večera fotím, jsem v pohybu, to mě baví. Nedokázal bych se bohémsky ožrat, protože to vnímám jako směšný model chování. Nevzal bych drogu, protože tenhle druh inspirace nepotřebuju. Mě dostává do transu psaní, jsem schopný psát několik dní v kuse.

Zmiňoval jste sex. Jak to snáší žena?
Bouřlivá léta jsou už dávno pryč. Nejsem vzorný manžel, mám svoje mouchy, dokážu být protivný a nevrlý, ale že bych utíkal a mizel, to ne. Jsme spolu jednadvacet let a funguje nám to od prvního dne až dodnes.

Vaše žena tedy na modelky nežárlí?
Není důvod. Ví, že bych nesnesl, aby se trápila, a na oplátku mi poskytuje zázemí, které potřebuju. Neuměl bych žít životem rozervaného umělce, který se bičuje a žene se z jednoho pelechu do druhého. V tomhle jsem tradicionalista. Rodinu potřebuju. A moje žena je natolik dokonalá, že bych jí prostě nedokázal ublížit. Zažila se mnou tolik vzestupů a pádů, že kdybych ji měl zradit, byla by to moje největší životní prohra.

Autoři:






Nejčtenější

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska...
OBRAZEM: Starý svět gejš a sumistů dýchá vznešeností, důstojností

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska druhé poloviny devatenáctého století. Zachycuje na nich válečníky ve zbroji,...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.