Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Licio Gelli: fašista, zednář, konspirátor. „Jsem pán loutek,“ říkal

aktualizováno 
Údajný Hitlerův zlatý poklad, spolupráce s nacisty i CIA, tajná zednářská lóže, bombový útok, příprava převratu, vytunelování bohaté banky. Jméno Licia Gelliho provázelo všechny italské skandály posledních 50 let. Jeho život je jako z románu. A vinou se jím politické ambice: po celý svůj život se snažil nastolit fašismus.

Licio Gelli byl jedním z největších konspirátorů poválečné Itálie. | foto: Profimedia.cz

Když onen dlouhý seznam drželi 17. března roku 1981 policisté v rukou, strnuli. Hned, už když očima přelétli první jména, jim došlo, že jejich domovní prohlídka luxusní vily Wanda ve městě Arezzo otevřela dveře do tajené komnaty, o které se zatím jen spekulovalo.

Výčet, nad nímž se jim málem roztřásla kolena, zahrnoval 962 jmen. Důležitých jmen. Byli na něm například šéfové všech tří italských tajných služeb, celkem 195 vysokých důstojníků ozbrojených složek včetně dvanácti generálů vojenské policie, dvaadvaceti vojenských generálů, osmi admirálů a mnoha policejních prefektů, také čtyřiačtyřicet poslanců, bývalí i současní ministři, devatenáct soudců, osmapadesát univerzitních profesorů, vlivní žurnalisté jako televizní moderátor Maurizio Costanzo, finančníci.

Fotogalerie

A další nalezený dokument dělal ze seznamu ještě výbušnější nález. Nesl název Plán demokratické obrody a byl vlastně scénářem, jak sevřít Itálii v okovech tajné vlády bez jmen a tváří, vlády vybrané skupiny mocných a jak zemi zbavit dělnického, komunistického a odborového nebezpečí. Jména na seznamu, která měla být do konspiračního plánu angažována, přitom naznačovala, že tohle nebylo dětské snění marginálních, poblouzněných hráčů na periferii politiky.

Ostatně, kvůli dokumentu padla o tři měsíce později vláda Arnalda Forlaniho.

Od Mussoliniho k Francovi a zpět

Licio Gelli se narodil v Toskánsku v roce 1919 a od jeho mládežnických let bylo zjevné, že bude politickým člověkem – a to na nejpravější straně politického spektra. Po generálském puči ve Španělsku v červnu roku 1936 a následné občanské válce a pokusu o dělnickou revoluci odjel jako dobrovolník Mussoliniho 735. expedičního „černokošiláčského“ batalionu bojovat na straně generála Franca proti anarchistům, socialistům a republikánům.

A vyhraněného politického angažmá se nevzdal ani po návratu do Itálie. Krátce pobyl ve fašistickém parašutistickém regimentu, poté byl jako sekretář fašistického funkcionáře v Jugoslávii. Nakonec se v Itálii stal klíčovým styčným činitelem mezi Mussoliniho vládou a německými nacisty, o jeho roli svědčí i jeho korespondence s Hermanem Göringem a poválečná obvinění z mučení a vražd antifašistických partyzánů a dezertérů.

Jeho portrét je však mnohem pestřejší, některé jeho aspekty jsou jako z příběhu, jehož autor se ve fantazírování příliš nerozpakoval: když totiž Gelli viděl, že hnutí odporu a spojenci začínají vyhrávat, kvůli snadnějšímu vplutí do post-fašistické budoucnosti údajně předával informace partyzánům a prý též spolupracoval s americkou tajnou službou.

Lóže s mnoha chapadly

Jisté však je, že jeho koketérie s partyzány byla tendenční a prospěchářská a že i po válce střelka jeho politického kompasu pořád ukazovala k fašistickým souřadnicím. Na jistou dobu nejprve musel prchnout do Argentiny, protože mu jeho minulost mučitele hrozila soudy. Během nedobrovolného odchodu však nezahálel, v Argentině si vybudoval vazby na tamního populistického vládce Juana Perona. Po válce se sice vrhl na podnikání, pořídil si textilní firmu a importní společnost, politiky se však nevzdal. Například v roce 1970 se zapojil do připravovaného, ale nezrealizovaného puče Golpe Borghese pojmenovaného po italském fašistickém důstojníkovi a politikovi. Gellimu neměl být svěřen o nic menší úkol než zajetí italského prezidenta.

Vrcholná a nejslavnější, i když rovněž nejtajemnější, kapitola jeho života se však začala psát již o šest let dříve.

Zednáři v Itálii

Zednářská organizace byla v Itálii založena v roce 1805 a mezi její přední členy patřil například Giuseppe Garibaldi. V roce 1925 ji Mussolini zakázal, po konci druhé světové války se však zednářství opět prodralo k životu. Lóže P2 vznikla v roce 1877 jako útočiště zednářů s význačným společenským postavením, po pádu fašismu se však v někdejším lesku nezaskvěla, byla neživým spolkem nevýznamných malých podnikatelů a státních úředníčků.

Příchod Gelliho přivedl do lóže P2 dlouhou řadu prominentních osobností a její aktivity rozšířil i mimo Itálii, do Brazílie, Uruguaye, ale především Argentiny. Členy lóže byl například prezident Argentiny Juan Peron i Raúl Alberto Lastiri, který zemi vedl v době státního terorismu Špinavé války proti levicovým aktivistům, a José López Rega, ministr a zakladatel krajně-pravicového zabijáckého komanda Alianza Anticomunista Argentina.

V roce 1974 Lino Salvini, velmistr nadřízené zednářské organizace Grande Oriente d ́Italia, nepříjemně mocnou lóži P2 zrušil, když mu však Gelli odpověděl, že neuváží-li věc ještě jednou, během půl hodiny jej dostane do vězení, Salvini svůj výnos odvolal. Rok nato se stal Gelli velmistrem P2. V roce 1976 zednářské autority zrušily P2 znovu a Gelliho vyloučily ze zednářských řad, P2 v čele se svým „velmistrem“ však v činnosti samozřejmě neustala.

Po objevení výbušného seznamu v roce 1981 zednáři prohlásili, že zrušení lóže v roce 1974, podle jiné verze v roce 1976 platí a že od oněch dat nelze Gelliho spolek považovat za zednáře. O rok později prohlásila parlamentní komise P2 za podvratnou, zločineckou organizaci a právně ji rozpustila. V reakci na mnohá vyšetřování a korupční reputaci v roce 1993 tehdejší velmistr s dalšími členy organizaci Grande Oriente d ́Italia opustil a založil lóži Gran Loggia Regolare d ́Italia.

Tehdy se Licio Gelli, při svém hledání struktury schopné ovládnout Itálii, stal svobodným zednářem, jistěže pro zednářské silně antikomunistické postoje. Dva roky nato, v roce 1966, se chopil vedení obskurní a skomírající lóže P2 (Propaganda Due) a začal, s využitím svých latinskoamerických kontaktů, trpělivě pracovat na jejím oživení podle vlastního plánu. A ve velkém, ambiciózním stylu – síť lóže P2 prošpikovala všechny kanceláře, salony i zákoutí italského establišmentu. A byla schopná se pod vedením Gelliho, který se stal v roce 1973 jejím velmistrem, nadechnout k opravdu velkým činům.

Jedním z prvních bylo ovládnutí listu Corriere della Sera v roce 1976. Například v roce 1980 noviny vydaly obsáhlý rozhovor, v němž Gelliho zpovídal člen lóže Maurizio Costanzo a v němž dovedla velmistra spokojenost s vlastním dílem k velké otevřenosti. „Loutkářem, pánem loutek,“ odpověděl na otázku, čím vždy chtěl být.

V roce 1978 dosáhly, i když podle obvinění, která nebyla nikdy doložena, chapadla lóže i do kauzy uneseného a zavražděného křesťansko-demokratického politika Alda Mora. Gelli a jeho síť pokrývající policii i tajné služby prý sabotovala úsilí o záchranu politika, který byl trnem v oku jak ultralevici, tak ultrapravici kvůli své ochotě k uzavření historického kompromisu s komunistickou stranou.

V době silného dělnického hnutí namířeného proti státu, šéfům i tradičním dělnickým stranám a odborům, v době neovladatelných továren měla lóže financovat neofašistické teroristické skupiny. Kromě toho Gelli prohloubil kontakty s peronisty a Argentinou, stal se poradcem argentinské ambasády v Itálii, zprostředkoval několik třístranných smluv o ropě a zbraních mezi Itálií, Argentinou a Libyí a v roce 1973 podle svých slov uvedl mezi zednáře samotného Perona.

A potom přišlo tragické ráno 2. srpna roku 1980 a vlakovým nádražím v levicové Boloni otřásl výbuch.

Masakr s mnoha náhodami kolem

Mohla za něj časovaná nálož v odloženém kufru v čekárně, zničila většinu budovy a vlak na nejbližším nástupišti. Exploze za sebou nechala 85 mrtvých a přes 200 zraněných, byla nejstrašlivějším útokem od druhé světové války. Za hrůznou akci byli nakonec, až v polovině devadesátých let, odsouzeni dva členové neofašistické organizace Nuclei Armati Rivoluzionari, celou kauzou se však zhusta proplétala i lóže P2 se svým velmistrem.

Útok v Boloni si vyžádal 85 mrtvých. Měl vyvolat chaos a zvýšit pocit ohrožení, očernit krajně-levicové organizace, otevřít cestu fašistickému převratu.

Útok v Boloni si vyžádal 85 mrtvých. Měl vyvolat chaos a zvýšit pocit ohrožení, očernit krajně-levicové organizace, otevřít cestu fašistickému převratu.

Za boloňský útok šli sedět dva neofašisté z Nuclei Armati Rivoluzionari, oba dva však do konce svou vinu popírali.

Za boloňský útok šli sedět dva neofašisté z Nuclei Armati Rivoluzionari, oba dva však do konce svou vinu popírali.

Podle mnohých byla právě P2 pravým pachatelem, masakrem chtěla posílit atmosféru strachu a vydláždit cestu k ultrapravicovému puči. A podle řady důkazů dělali její členové zapojení do vyšetřování (a bylo jich mnoho, Gelli ovšem udiveně říkal, že to byla jen „náhoda“), co se dalo, aby podezření odvrátili od Gelliho jinam. Proto šéf vojenské tajné služby a člen lóže generál Giuseppe Santovito podporoval údajnou stopu vedoucí ke KGB. Proto generál tajné služby a ano, opět čirou náhodou také člen P2 Pietro Musumeci poslal jednoho policistu, aby do vlaku v Boloni umístil kufr. Byla v něm výbušnina použitá při srpnové explozi, a aby Musumeci rovnou ukázal, kdo má boloňský masakr na svědomí, také osobní údaje dvou ultrapravicových extremistů. Oba generálové i Gelli byli v roce 1995 odsouzeni za křivá obvinění a maření vyšetřování, kvůli procesním ohledům si ovšem Gelli pětiletý trest neodseděl.

Mračna se však nad Gellim začala stahovat dávno předtím. Jeho problémy začaly, když se již nedařilo ututlávat svérázné operace finančníka s přezdívkou Boží bankéř.

30 až 40 miliard by mělo stačit

Vlastním jménem se jmenoval Roberto Calvi, byl ředitelem největší soukromé italské banky Ambrosiano, samozřejmě též členem lóže P2 a svou přezdívku dostal kvůli svým výtečným stykům s vatikánskými bankovními strukturami. Spolu s Gellim a sicilským finančníkem napojeným na mafii i křesťanské demokraty Michelem „Žralokem“ Sindonou vytvořili složitý a rozsáhlý stroj na praní peněz pro mafii, nelegální peněžní vývody i manipulace s cenami akcií. Hlavním partnerem jim byl biskup Pavel Marcinkus, šéf vatikánského peněžního ústavu Istituto per le Opere Religione.

Boží bankéř Calvi (na snímku) skončil nešťastně. „Udával. Nikdo mu už nevěřil. Dlužil spoustu peněz. Všichni jeho přátelé se od něj distancovali. Každý se ho chtěl zbavit,“ vypověděl mafiánský kmotr Francesco Di Carlo. A prstem ukázal na lóži P2. Dodal ale, že případ nebude nikdy vyřešen. „Čím výše jdete, tím méně důkazů najdete,“ odtušil s odkazem na moc P2.

Boží bankéř Calvi (na snímku) skončil nešťastně. „Udával. Nikdo mu už nevěřil. Dlužil spoustu peněz. Všichni jeho přátelé se od něj distancovali. Každý se ho chtěl zbavit,“ vypověděl mafiánský kmotr Francesco Di Carlo. A prstem ukázal na lóži P2. Dodal ale, že případ nebude nikdy vyřešen. „Čím výše jdete, tím méně důkazů najdete,“ odtušil s odkazem na moc P2.

V roce 1978 začal stát Calviho vyšetřovat – a odtud už případ policisty nasměroval až do Gelliho vily Wanda, aby je tam vyděsil nalezenými dokumenty, jimiž jsme spletitý příběh začali. „Na to, aby umožnila pečlivě vybraným mužům, kteří budou jednat v dobré víře, dobýt klíčové pozice nezbytné pro celkovou kontrolu země, se zdá být dostatečná suma 30 až 40 miliard lir,“ četli policisté v textu Plánu demokratické obnovy.

Odpovídalo to spekulacím o vlivu a síle lóže velmistra Gelliho. Jedni ji nazývali „stínovou vládou“, druzí „státem ve státě“. Když se v roce 2008 ohlížel proti toku času nazpátky sám Gelli, své struktury nepopisoval vůbec skromně. „Měli jsme Itálii ve svých rukou,“ uvedl. A ospravedlnil to tradičním argumentem – bylo přece třeba zastavit komunisty.

Hodokvas zastánců spikleneckých teorií

Příběh Licia Gelliho, lóže P2 a událostí kolem jsou žněmi pro stoupence toho, čemu se v italštině říká „dietrologia“, tedy tendence hledat za vším skryté motivy, utajené hybatele. Kostra Gelliho fašisticko-zednářských anabází je jistě pevná a nosná, z mnohých jejich slepých míst, kde se nedostává důkazů, však zastánci spikleneckých teorií vyvozují velkolepé případy obludných machinací a spojenectví. Doba sedmdesátých let, v nichž rozličné sektory italského státu opravdu spolupracovaly s neofašistickými strukturami a během nichž operovala organizace Gladio, divoké interpretace ostatně více než usnadňovala.

Seznam italských mocných, jakkoli působivý, by ale neměl vést k přitakání nezřízeně divokým konspiračním teoriím, které Gelliho příběh pochopitelně živí a které dokážou v osudech lóže P2 spojovat vše od KGB přes NATO, Rudé brigády, Frakci rudé armády až po teroristu Šakala i Frontu osvobození Palestiny. Ostatně, opatrnější hlasy tvrdí, že si mnohá jména na seznamu zaslouží otazník. Nositelé některých prý ani nebyli vyzváni, aby do lóže vstoupili, další do ní nebyli uvedeni formálně. Oficiální parlamentní vyšetřovací komise však soupis označila za důvěryhodný.

Život Božího bankéře Calviho skončil v červnu 1982 na oprátce s kapsami nacpaným dlažebními kostkami pod londýnským mostem Blackfriar ́s Bridge (Mostem černých mnichů), a jakoby v tom byla nezakrývaná symbolika. „Černí mniši“ si totiž říkali členové P2. Policie a někteří členové podsvětí však své podezření Licia Gelliho stavěli na méně symbolických základech: Calvi musel podle nich zemřít, protože se snažil vydírat své představené z P2 a protože dlužil velké peníze Gellimu i mafii. Oficiálně však Gelli nebyl obžalován nikdy.

Útěky, vězení a zlato v begóniích

Banka Ambrosiano zkolabovala v srpnu roku 1982, zmizela tehdy více než miliarda dolarů. Gelli s ní nepadl, trampot jej však čekalo hodně. V roce 1982 byl zatčen v Ženevě, když se snažil vybrat 150 milionů dolarů deponovaných latinskoamerickými pobočkami banky Ambrosiano. Podplatil bachaře a utekl, čtyři roky byl na útěku, pravděpodobně v Chile.

V roce 1987 se vrátil a švýcarským úřadům se vzdal. Mezitím dostal v Itálii osm let za financování neofašistických teroristických aktivit, po vydání do své vlasti dalších dvanáct let za podíl na machinacích banky Ambrosiano, nakonec stanul s dalšími šestnácti členy lóže P2 před soudem za politické spiknutí, špionáž, vyzrazení státního tajemství a ohrožování ústavy. V roce 1994 dostal sedmnáct let, právník mu ale vymohl domácí vězení. V luxusní vile Wanda, jak jinak.

V roce 1998 z ní uprchl a při následné razii se policistům opět dostalo překvapení. Našli 172 zlatých prutů o hmotnosti 160 kilogramů a v ceně dvou milionů dolarů, byly jimi napěchovány vázy s muškáty a begóniemi. Podle některých hypotéz to byla výslužka z Gelliho jugoslávské mise. Gelli údajně zlato ukořistil z nacistického pokladu o 55 tunách a ze země ho vyvezl v zapečetěném vlaku Červeného kříže.

Zpět do rukou spravedlnosti se Gelli dostal při zatčení v Cannes, putoval do Itálie a znovu do domácího vězení, kde dožil. Zemřel 15. prosince 2015.

Kousek po kousku

Své přesvědčení o nutnosti krajně-pravicového režimu si uchoval až do smrti. Ostatně, přesně jak slíbil. „Jsem fašista a jako fašista též zemřu,“ prohlásil na tiskové konferenci v roce 1999.

Doklad o Berlusconiho členství v lóži P2

Doklad o Berlusconiho členství v lóži P2

A až do smrti též dělal propagandu dalekosáhlému vlivu lóže P2. „Vše se stává realitou, krok za krokem, kousek po kousku,“ uvedl v rozhovoru v roce 2003, „justice, televize, veřejný pořádek. O těchto věcech jsem psal před třiceti lety... Berlusconi je výjimečný muž, muž akce. A to Itálie potřebuje, nikoli muže slov, ale muže akce.“ Na Silvia Berlusconiho byl hrdý právem, onen zlověstný seznam z vily Wanda totiž obsahoval samozřejmě i jméno tehdy vycházejícího mediálního magnáta, který se měl stát všemocným politikem.

Jindy ale, s ješitností megalomana posedlého touhou po uznání vlastní moci, neskrýval hořkost. „Berlusconi dovádí můj plán demokratickou obnovy k dokonalosti,“ prohlásil a dodal: „Alespoň by mi měl přiznat copyright.“

Autoři: ,


Témata: CIA, Hnutí Obroda, NATO




Nejčtenější

Základem naší práce je empatie, říká Kateřina Vrbová.
Pozůstalí volali nebožtíkovi do rakve na mobil, vzpomíná šéfka krematoria

Svěřováno jim je do péče tělo zesnulého, ústřední je však pro ně práce s pozůstalými. „Jsou bezradní, zmatení, nepozorní. Musíme být empatičtí a trpěliví....  celý článek

Poznávacím znamením akcí Bald Knobbers se staly čertovské masky. Takhle se...
Bald Knobbers: mafie nosila masky čertů a podporovali ji počestní občané

Začali jako svévolní ochránci veřejné bezpečnosti, skončili jako oficiální mafie, která si hleděla vlastního prospěchu. Dějiny americké organizace Bald...  celý článek

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.