NOŽÍŘ: Nůž jsem koval ze střepiny granátu i z rozsekaného BMW

Mít ve sbírce jeden z jeho nožů je pro sběratele málem povinnost. On sám je přitom samorost, na okolí a uznání moc nedá. Zato věří v tradici. „Přešel jsem z kamenného uhlí na dřevěné, z elektrické vrtačky na klikovou a z větráku na měch. Teď už mi v kumbálu zbylo jen staré rádio,“ říká nožířský mistr Jaroslav „Hloh“ Lett v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Malou kovárnu si postavil v zarostlé zahradě Mladotického mlýna ze stavebních odpadů. Připomíná perníkovou chaloupku a uvnitř není k hnutí. Pavučinami pokrytá okna pouští dovnitř jen tolik světla, aby návštěvník nezavadil o bytelnou kovadlinu a vyhnul se hromadě rezavého železa, ze kterého budou možná už brzy špičkové zavíráky.

„Tak to je ono, nic jiného za tím není, jen spousta práce,“ rozhazuje rukama nožíř, jehož originální výrobky nesou podpis Ignác Hloh. Tvůrčí nálada je tu znát na všem, náčrtky čepelí a pojistných mechanismů visí i na stěnách. „Ty začerněné uhlem už mám hotové. Ostatní dodělám, až budu mít chuť. Je moc důležité, aby vás práce bavila. Jinak to vůbec nemá cenu,“ říká.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: [e-mail]

Máte tu trochu plno, ale všechno hezky po ruce. Jaké náčiní se u vás najde?
Tohle je originál kovadlina z roku 1894. Je poznat, že ještě není litá, ale svářená z kusů, pod hamrem. Měch má taky tak stovku let. Ani ruční vrtačka Ixion není zrovna mladice. Jinak to s nářadím nepřeháním. Většinou něco někde najdu nebo si to vyrobím sám. Ve své podstatě toho na kování člověk nepotřebuje moc. Ostatně ještě na začátku 18. století vesničtí kováři kovali na babkách, rohatině nebo na kameni. Já začínal s elektrickou bruskou a vrtačkou, ale s objevováním tradičních výrobních postupů u mě začala převládat touha dělat to opravdu postaru.

Kde se dá poučit o starých a tradičních postupech?
Spousta věcí je někde zaznamenaná, zapsaná. A pak je tu ještě druhá cesta. Když objevím obrázek v nějaké staré knížce, přemýšlím, jak to asi udělali. Nedělám přesné repliky. Jde mi spíš o tvary, na nichž se učím postupy. Získávám zkušeností.

Co je vlastně zapotřebí na kování?
Ve své podstatě toho člověk nepotřebuje moc. Jezdím občas kovat pro děti do skanzenu a všechno se mi vlastně vejde do jednoho dřevěného kufru, k tomu do druhé ruky větrák na kliku. Tyto krabicové modely větráků používali už Řekové, od nich to převzali Keltové. Poskládat si pícku není problém. Uplácal jsem si ji z jílu, ten je k dostání všude. Důležité je, abyste do toho materiálu přidal i nějaké ostřivo, slámu a klacky, asi třetinu objemu, aby se to nerozsypalo. Ono to sice popraská, ale drží to tvar. Nesmí to být moc písčité, aby se to nerozsypalo. No, kýbl hlíny a je to.

Čím zatápíte?
Jedu na dřevěné uhlí. Stačí obyčejné, grilovací. Jsou tam nějaké teplotní nuance, ale to se snese. Ale někdo si to pálí sám.

Vás to ještě nenapadlo?
Tady na to nemám podmínky.

Málo dřeva?
To ani ne, ale jsou tu sousedi. A když pálíte ve velkém, je to na několik dní. Milíř může mít i pět metrů v průměru a hořet vydrží čtyři pět dní. To lidi okolo nevydýchají. Doslova. Zkoušel jsem pálit dřevěné uhlí v malém, třeba v barelu. Ale výtěžnost je tak malá, že se mi zatím vyplatí si uhlí kupovat.

Každý nůž je jiný

Babka

Každá kovadlina má otvor, který slouží k vkládání pevných spodních nástrojů, jimž se říká babky.

Kovařina je úctyhodné řemeslo, vy jste ale původně kamenosochař, že?
Jsem. Jenže tyhle dvě řemesla k sobě mají blíž, než by se jeden myslel. Kamenosochaři taky pracují celý život s ostřím, dlátem, majzlíky, špičáky. A ty se kovou. A protože to není moc továrně k dostání, musí jim to na zakázku upravit a překovat kovář. Já se s kováři seznámil už na střední, a když jsem pak tady přes ulici našel na sousedově zahradě starou výheň, bylo vše jasné.

Jak jste začínal?
Právě od kamenického nářadí, dělal jsem dláta, sekáče, špičáky. To jsou tytéž základy jako u hřebíku. Od špičky se dá vycházet i při kování nože. Všechno je to podobné, jen se na to nabalují jiné fígle a finesy. Nejtěžší bylo naučit se používat kleště místo rukou. Ale když se párkrát spálíte, přijdete na to rychle.

Samouk ale nejste?
Úplný samouk by člověk být nemohl, ale určitě je dobré, když si zachová kousek vlastní tvořivosti. Když si prostě jisté postupy najde sám. Jeho dílu to dává určitý charakter. Vezmete si do ruky nůž a hned poznáte, kdo ho dělal.

Prý neděláte formy a každý kousek od vás je originál.
Ode mě nejsou nikdy dva nože úplně do puntíku stejné. Proto nemám moc rád, když si chce někdo objednat nůž, který viděl někde dřív. Takovým zájemcům vždy říkám, že to nikdy nebude stejné. Že jim radši udělám lepší.

To není špatná reklama.
Ona to není reklama, jak se učím z vlastních chyb, je opravdu každý další kus o něco lepší než ten předchozí. Pokud to tedy zrovna není nějaká slepá vývojová větev. I to se stává. Třeba tady za tímhle zavírákem je celá řada zmetků a nedodělků, které nefungují, jak by měly. Lidi to třeba nevidí, ale já jo. A žere mě to.

Vy se asi jen tak s něčím nespokojíte, že?
Proto nechci dělat ty samé věci dokola, protože to člověka nikam neposouvá. Může poté dělat třeba i dobré věci, ale stojí na místě.

A co zákazníci? Jsou s vaším přístupem a stylem spokojení?
Někomu vadí, že tam nechávám stopy po pilníku nebo že zanechám stopy na střence. Ale mně se líbí, že to není rovina, chytá to tvar dřeva. V ruce to prostě mluví. Je to podobný pocit, jako když do ruky vezmete opracované, ohmatané kladivo po dědovi.

Jak dáváte svým nožům typickou patinu?
To je různé. Někdo píchá nože do hnoje. Použít jde cokoliv, doporučuje se například citronová šťáva. Například jávské „krisy“ s hadovitě zakrouženými čepelemi, rodinné nože děděné po generace, ty se potírají právě citronovou šťávou. Některé jsou už tak staré, že už jsou skoro prožrané skrz.

Jaroslav „Hloh“ Lett

Narodil se v Českých Budějovicích v roce 1985, vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky České v Českém Krumlově, obor kamenosochař. Během studií přičichl ke kovařině a nožířské práci a ohnivému řemeslu záhy propadl. Kovárnu si postavil ze stavebních odpadů v Mladotickém mlýně u Ronova nad Doubravou, nedaleko Čáslavi. Jeho nože jsou k dostání na výstavách a kovářských workshopech.

Na čem teď zrovna pracujete?
Mám rozdělané tělo nože z přelomu 15. a 16. století. Ty jsou mimochodem hodně podobné zavazákům, nožům, které se dodnes používají u zárazu zvěře. Mám tu taky pár čepelí na zavíráky z překládané oceli. Opravoval jsem starý komunistický zavírák, který byl zabroušený úplně mimo tvar. Ale byla to památka po dědečkovi, tak to dávám trochu do kopy.

Jak dlouho trvá vyrobit nůž?
Celý nůž, bez pouzdra, jen vykovaný nahrubo a nabroušený, vám udělám třeba za půl hodiny. Ale není to nic extra, i když se dá použít. Už to řeže. Někdo má tyhle celokovové nože dokonce raději. Zavírák je mnohem náročnější. Teoreticky uděláte jeden za den, ale já to tak nedělám. To bych musel být v dílně od šesti ráno do šesti večer a to by mě dlouho nebavilo. To si spíš připravím dva tři nezakalené zavíráky a jeden pevný a s tím si pak hraju doma. A v kovárně si dělám jen tu práci za tepla. U zavíráku je třetina práce za tepla, dvě třetiny jsou rašple a pilníky.

Materiál je všude kolem: recykluju

Odkud berete kujný materiál?
Asi 80 procent věcí, které používám, pochází ze sběrného dvora. A mám jich tady tolik, že už jsem si čtyři roky nebyl pro další. Zrecyklovat se dá skoro všechno. Staré pilníky, futra z ložisek, listová péra. Čep z pásu tanku je vynikající na kamenické nářadí, a když například natáhnete vinuté péro, je skvělé na pérka do zavíráků. Tovární materiál nekupuju, občas ho od někoho dostanu. Já ani nevím, kde bych ho sháněl. Na tavbu se dá použít i obyčejný plech nebo drát. Materiál je všude kolem, něco dostanu, něco vyměním.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Že by ten samotný život? Já nedělám věci jen tak pro radost, já žiju tak, abych z života neměl smutek.

Z čeho máte největší strach?
To ani sám nevím. Až to přijde, určitě to poznám, nebojte. Já nemám vlastně z ničeho strach, ani z ničeho velkou radost, já to prostě beru, jak to jde. Souvisí to s tou první otázkou: proč mít z něčeho urputnou radost nebo urputný strach, když žiješ, jak chceš?

Jak se vám v Česku žije?
Proč bych to řešil? Proč by mě mělo trápit, že se v Americe nebo Libanonu má někdo líp? Tam, kde sem, tam se cítím dobře. A když se mi tam nelíbí, tak jdu jinam.

Který vám přišel, svým původem nebo povahou, nejzajímavější?
Technicky asi přetavená ocel, ale ta na kování moc není. A původem třeba meteorická ocel. Meteorit se kove docela dobře, ale na ostří nože vhodný není, protože je příliš měkký. Koval jsem ze střepiny dělostřeleckého granátu nebo z rozsekaného BMW. Taky z hřebíku z trámu ze zhruba 14. století. Jenže po překování se z toho stane něco nového a punc stáří to ztratí. Nahradí to nový příběh. Ale jasně, pracovat s historickým materiálem je příjemný pocit.

Jaký nejlepší nůž jste udělal?
Takový ještě nebyl. Každý je o trochu lepší než předchozí. Na nejlepší ale čekám, ale možná, že nikdy nepřijde. Kdo ví.

Je to pro vás vaše práce víc dřina, nebo zábava?
Práce je radost.

Jak se u nás kovařině a nožířství daří? Jsou jako řemesla na ústupu?
Může se to zdát, ale tak úplně pravda to není. Nebo mám možná deformované vidění. Spousta mých kamarádů jsou kováři, znám jich dobře několik desítek a vím možná o stovce. A všichni brbláme, že nás je až moc, nebo kdo co ošidil, kdo po kom co zkopíroval. V tom se nožíři od ostatních řemesel vůbec neliší. Ale řekl bych, že máme mezi sebou až nadstandardně dobré vztahy.

Mají u nás nožíři svůj cech?
Jeden tu byl, ale zanikl, z klasických důvodů, lidi se prostě pohádali. Pak vznikl truc cech a řada dalších. Možná by to tady fungovalo, kdyby to mělo tradici, jenže ta u nás zanikla s druhou světovou válkou a následujícím obdobím. Máme padesátiletou mezeru, kterou během dvaceti let nezacelíte.

Jezdíte své nože ukazovat na výstavy do ciziny?
Poměrně často. Kalendář nožíře je plný různých akcí, spoustu času trávím taky ve skanzenu, kde kováme s dětmi. Příští týden se chystám na výstavu do Rakouska, možná letos nakouknu i do Anglie. Člověk se aspoň něco přiučí.

Jak si stojí nožíři z Česka ve srovnání se zahraničím?
Takový kovář a nožíř v Anglii je něco dočista jiného než u nás. Mimochodem, tam cechy ještě pořád mají. Každoročně se navlíknou do fraků a cylindrů a vyrazí do těch nejdražších restaurací na výroční schůzi.

Další rozhovory

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:

METEOROLOG: Předpovědi v médiích nesleduji. Lovím bouřky a počítám blesky

Vy se s kolegy nescházíte?
Scházíme. A rádi, my od řemesla se tady známe všichni. Rozdíl je jen v tom, že... no, tady si vezmeme umaštěný kraťasy a sedneme si u piva a pečeného prasete.

Nůž mi v kapse vydrží tak půl roku

Jaký nůž máte právě teď u sebe?
Zrovna teď je to finský nůž od kamaráda nožíře. To už tak je, že nožíři u sebe nosí obvykle nože od kolegů. Asi nejdéle jsem měl nůž v kapse půl roku. Většinou ze mě můj nůž někdo vydyndá, takže jich za rok vystřídám několik. Chvilku ho nosím a pak ho pošlu do světa.

Musel jste někdy použít nůž na sebeobranu?
Ne, takovou situaci jsem naštěstí nikdy nemusel řešit. A pokud jde o sebeobranu, nůž není zrovna nejšťastnější řešení. Pořád je lepší možnost staletími osvědčený kámen nebo klacek. Nožem bodnete a dotyčný je pořád schopný něco udělat, než mu to dojde. To když ho majznete klackem, je mu to jasné hned.

Koupil byste si nůž z Číny?
Už jen ze zvědavosti, třeba abych prozkoumal, jak je udělaná pojistka. Oni Číňani kopírují i docela slavné nožířské značky a výroba ryze amerických značek se často odehrává právě v Číně. A není nic neobvyklého, že továrna frčí půl dne práci pro USA a druhou půlku jedou Číňané na sebe, ve srovnatelné kvalitě. Pakliže se před pěti lety říkalo, že čínské nože jsou pouťové tretky, teď už to neplatí.

Měl by si každý milovník nožů někdy zkusit vykovat vlastní nůž?
Někteří možná radši ani ne. Ale určitě by se měli naučit nože brousit. Z uživatelského pohledu je to ta nejdůležitější věc.

Jsem samorost, který nikomu nevadí

Používáte pseudonym Ignác Hloh, jak jste se k němu dostal?
Přezdívka vznikla úplně náhodou. Když jsme ještě za studií jezdívali městskou dopravou načerno, hlásili jsme revizorům falešný jména. A Ignác Hloh se mi nějak zalíbilo. Sakra, teď doufám, že mi ty pokuty znovu nesečtou.

Proč jste se rozhodl postavit kovárnu zrovna u Mladotického mlýna v čáslavském okrese?
Maminka mojí ženy mlýn už léta opravuje a na staré zahradě bylo zbytečně moc místa.

Podle čeho si vybírat nůž? Radí nožíř

„Pokud vybíráte nůž na každodenní nošení, koukejte na váhu a tvar. Těžké a neforemné nože se v kapse pronesou a brzy omrzí. Budete nožem krájet jablko, nebo ho občas použijete i při vaření? Potom se zajímejte o to, z jakého materiálu je čepel. O nerezový nůž se nemusíte moc starat, uhlíkový používáním zčerná.

Některé nože však člověka prostě chytnou, ať je jejich původní účel jakýkoli. Někdo si oblíbí například knip, je sice určen na řezání kůže, ale dobře se jím ořezávají tužky a trhají papírové krabice. A jsou lidi, kteří se tahají celý den s utonem, tedy vojenským útočným nožem, u boku. A pokud si chcete nůž jenom občas někam vzít a trochu se s ním předvést, je to vlastně úplně jedno. No a do kriminálu nejlíp s kudlou vyrobenou z kuřecí kosti. Ale nezapomeňte ji pořádně znečistit: když někoho bodnete do stehna, budou mu muset amputovat celou nohu,“ směje se Jaroslav Lett.

Je pro vás důležité bydlet a pracovat na venkově?
Já nežiju úplně na venkově. V kovárně dělám onu třetinu veškeré práce, tu, co se dělá za horka, a se zbytkem si hraju doma. Ale samozřejmě, kdybych si mohl vybrat, kde žít, budu radši na venkově. Jen mě okolnosti momentálně donutily žít v Praze, žiju tam s rodinou, mám tři děti.

Budou z nich kováři?
Když budou chtít. Já je do toho ale tlačit nebudu.

Podporují vás vaši blízcí ve vašich nápadech, nebo si jdete svou cestou?
Jdu si svou cestou a oni mi neodporují. Nebo o tom aspoň nevím. Ale na výběr asi nemají. Já jsem prostě takový samorost, který nikomu nevadí.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, zjistil jsem, že nemáte telefon. Proč?
Někdy před šesti lety jsem ho utopil a další jsem si pak už nikdy nepořídil. Je mi bez něj dobře. Telefon je věc, která prostě zbytečně otravuje život. Víte, já nejsem člověk, který by někam spěchal. Mám rád svůj klid.

Jak ale hledáte zákazníky?
Já je nehledám. To oni si vždycky najdou mě. Já je spíš odmítám, teda aspoň ty, které nestíhám. Protože jsem děsně línej a pak o to víc nestíhám.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory