Do Austrálie vyrazil šestadvacetiletý mladík z Lužic u Hodonína za plazy, jako nadšenému herpetologovi mu přestal stačit pokoj plný terárií a jeho zájem přesáhl i práci v zoologické zahradě. Nastoupil na Univerzitu Charlese Darwina, aby studoval angličtinu, ale důležitější část jeho australské mise se pojí s jeho koníčkem. Jeho první kroky však vedly na lodní palubu.
Jak se člověk ke sběru krevet dostane?
Zní to trochu pohádkově, ale v přístavu jsem narazil na chlápka, který jako by doslova vypadl z oka pirátskému kapitánovi Jacku Sparrowovi. Pokecali jsme a hned mě vzal na loď, z jednoho rádia tam duněli AC/DC a z druhého nějaké irské vypalováky. Ukázal mi co a jak, hlavně kde je chlaďák na pivo a kde je rum...
Zajímavý pracovní pohovor.
Vlastně se mě jen jenom zeptal, jestli jsem už seděl. Protože co si budeme povídat, drtivá většina posádky už za sebou vězeňské zkušenosti měla. Pak mi řekl, že jestli do toho půjdu, bude to asi nejtěžší práce, co jsem kdy dělal. Ale abych nezapomněl, taky přede mě hodil hlavolam ze železa a řekl: „Jestli to rozmontuješ pod čtyři minuty, máš u nás práci.“
Hlavolam?
Na lodi oceníte manuální zručnost a postřeh, ne tituly a diplomy. S certifikátem z univerzity si tu můžete leda ubalit cigárko. Takže jsem to za minutu rozebral, dopil rum, típl cigáro a sbalil si věci, to nakonec obnášelo jen kytaru, kýbl instantního kafe a zásobu tabáku. Hned druhý den ráno jsem vyrazil na palubě lodi Libertine od pobřeží Západní Austrálie na dva týdny do vod Indického oceánu.
Čekal jsem, kdy mě opustí štěstí
Indický oceán má pro nás přídech exotiky, ale lov krevet zní trochu fádně, ne?
Byla to drsná, ale hlavně nebezpečná práce. Jack Sparrow nekecal. Že to bylo náročné fyzicky, by ani tak nevadilo, ale nejhorší byl nápor na psychiku.
V čem to bylo tak divoké?
Cesta na určené místo v Indickém oceánu trvala necelé dva dny. Po příjezdu jsme začali chytat. První směna byla noční a trvala osmnáct hodin, druhá dvaadvacet. Pak přišla třetí, ta trvala dva dny v kuse. To už nám všem hrabalo. A loď je samozřejmě asi to nejnebezpečnější pracovní prostředí, co si jen dokážete představit.
Jak lov krevet probíhá?
Zazní klakson oznamující vytažení sítí. Mým úkolem bylo nachystat lana, vrhací háky, pak hákem přitáhnout síť, zajistit a připravit se na vstup do „vany smrti“ a začít separaci tygřích krevet od všech ostatních živočichů, které síť polapila.
Jan ČíhalVyrůstal na jihomoravském venkově, odmala ho fascinovala divoká příroda. Vystudoval obor zemědělský podnikatel na středním odborném učilišti zemědělském, stal se chovatelem hadů, pracoval v zoologické zahradě v Hodoníně. Loni se vydal do Austrálie, konkrétně do Darwinu v Severním Teritoriu, kde nastoupil na univerzitu a našel si zaměstnání jako ošetřovatel v Crocodylus Park. Hlavním plánem jeho australského pobytu jsou expedice v terénu a příspěvky do magazínu Aussie Adventurous. |
Co všechno ze sebe moře v síti vydá?
Představte si kovovou nádrž velikosti bazénu, do které se najednou ze sítě vyklopí směs obsahující krevety, ryby, žraloky, trnuchy, murény, pilouny, čtyřhranky a mé oblíbené mořské hady. Do toho musíte skočit bez bot a ručně vybírat drahocenné tygří krevety.
Proč bez bot?
Když jsem se na to kolegů ptal, vysvětlili mi, že v botech to děsně klouzalo a nebezpečí pádu do oceánu bylo větší než to, co hrozí od vylovených potvor. Na obranu tak máte jen lopatu a celá ta živá zubatá kaše se mele kolem vás. Každou chvíli jsem čekal, že mě opustí štěstí.
Dochází při této práci k úmrtím?
Když jsem se kolegy ptal, řekl, že hodně lidí to odnese pádem do vln, což znamená přímo do hejna dravců, kteří se táhnou za lodí. A další po napadení některým z nejjedovatějších živočichů na světě ve „vaně smrti“. K lidem, co tuto práci dělají, mám velký respekt. I když onen chlapík říkal: „Tohle není práce, tohle je život.“
Dvě krabice krevet. A desetitisíce korun
Mluvil jste o mořských hadech, nepatří náhodou ti v Indickém oceánu mezi opravdu smrtící?
Ano. Setkal jsem se s nimi už předtím, ale svůj prozatím nejlepší „úlovek“ jsem udělal na lodi. Byl jím vodnář Stokesův. Když jsem ho vytáhl zpod hromady ryb, vypadal jako mrtvý, tak jsem ho jen lopatou přihrál do rohu vany. Že si ho potom víc prohlídnu. Jenže za chvíli koukám, že je někde jinde. Byl však hodně malátný, zesláblý a navíc poraněný.
Co jste s ním dělal?
Chytl jsem ho, ošetřil zranění, které měl na krku, a vrátil zpátky do vody.
Takové péče by se mu asi od vašich kolegů nedostalo.
No, rybáři na to samozřejmě kašlou. Není na to čas. Ale takhle se na přírodu prostě nemůžeme dívat. Navíc vodnář Stokesův je opravdu fascinující zvíře. Patří do první pětky nejjedovatějších hadů v Austrálii, což prakticky znamená rovněž na celém světě. Má nejdelší jedové zuby ze všech mořských hadů a jeden z nejúčinnějších jedů v celé živočišné říši. Navíc je ideálně přizpůsoben svému životnímu prostředí.
Jak konkrétně?
Má například speciální klapky na nozdry, ocas má tvar pádla, kýlovitý tvar těla, jed je tak prudce jedovatý proto, že kluzkou kořist musí usmrtit rychle. „Můj“ kámoš měl dobře přes dva metry, už něco pamatoval.
Kolik z toho, co loď nachytá do sítí, je vedlejší produkt a kolik to vynese krevet?
Jedna síť může po vytažení vážit něco kolem sto padesáti kilogramů, a když se zadaří, můžete zde najít poklad v podobě pěti tygřích krevet.
To se vyplatí?
O trhu mořských plodů toho moc nevím, ale když jsem rozprodal celý svůj osobní „bonus“ v podobě dvou krabic od bot plných krevet, stačilo to na pokrytí čtrnáctidenní kontinuální spotřeby piva. Které je tu dost drahé.
Na lodi jste pracoval dva týdny. Kolik vám to vyneslo?
Kromě krevet v krabicích asi 1 200 australských dolarů za týden, což je v přepočtu zhruba 24 tisíc českých korun.
Krásná země plná jedu
Krevety, byť s bonusem v podobě mořských hadů, byly ale jen začátek vašeho australského pobytu. Co milovníkovi plazů Austrálie nabízí?
V první řadě výzvu. Zdejší fauna chyby prostě neodpouští. Máte tu zastoupení deseti nejjedovatějších hadů světa, najdete tu nejjedovatější pavouky ptákožrouty, nejjedovatější medúzy. Smrtelně nebezpečná je například malá medúza čtyřhranka. Disponuje nesmírně prudkým jedem, po žahnutí můžete zemřít v neskutečných bolestech do dvou minut.
Austrálie, to jsou však též krokodýli, že?
Samozřejmě, všudypřítomní krokodýli mořští. Tady jim říkají „salties“. Patří k největším plazům na planetě. S délkou okolo šesti metrů, váhou přes jednu tunu, stiskem čelistí, které hravě rozdrtí lebku buvola, a s výkonným mozkem, který se vyvíjel neskutečných 200 milionů let, patří k nejdokonalejším predátorům na zemi.
Do Austrálie jste se vydal hlavně za hady. Jaký byl váš první úlovek?
Trochu fádní. Jen si tak večer sedím na dvoře, popíjím pivo a poslouchám neustále se rvoucí vačice a bandikuty. Večerní idylka, jak má být. Najednou se dva metry ode mě z buše vyplazí had. Vyletěl jsem ze židličky, stůl poskočil – a už jsem ho držel za ocas. Byl to „Slaty-grey Snake“ (Stegonotus cucullatus), taková australská užovka. Když nepočítám krajty, patří mezi jediné tři zdejší nejedovaté druhy hadů.
