"Buď to v sobě člověk má, nebo to nemůže dělat," vypráví o puškařském řemesle nad vlastnoručně vyrobenou bambitkou za padesát tisíc. Odborně se jí říká pistole s perkusním zámkem a Miroslav Slanina ji vytvořil do poslední součástky od oka, bez jakýchkoli technických výkresů.
Stejně jako každou palnou zbraň podepsanou svým jménem a heslem In Deo fortitude (V Bohu statečnost) ji ve své dílně v Říčanech musel vyřezat, brousit, vrtat, rýt, hladit a lakovat i víc než tři sta hodin. Vše od dřevěné pažby přes kovovou hlaveň až po ozdobné rytiny a vykládání pažby je jeho ruční práce. "Žádný stroj není schopen udělat takové detaily jako ruka," vysvětluje, proč musí být dobrý puškař v jedné osobě řezbář, zámečník i kovorytec.
Na ruční kousky ten nejlepší materiál
Puškařské řemesloKořeny má v polovině 15. století, od té doby už bylo řemeslem uměleckým. Puškaři byli vždy elitou, zasedali i v městských radách, ti nejlepší pracovali u dvorů nebo byli jejich dodavateli. Palné zbraně představovaly luxus a byly symbolem společenského postavení. Při jejich výrobě se využívala všechna umělecká řemesla a návrhy vždy pocházely od předních umělců. Kde se vyučit |
Pažbu pušky vyřezává na míru dlátem z velkého kusu dřeva. "Je to dřina," tvrdí mistr, zatímco nese obrovskou fošnu z tureckého ořechu. Před dvaceti lety jej stála celých čtyři sta marek. Na pušky podle něj ale lepší materiál neexistuje, turecký ořech je lehký, pružný a má krásnou kresbu. "Když ale říznu vedle, mám vyděláno," podotýká pan Slanina.
Své nádherné zbraně pak puškař vykládá černou africkou rohovinou a dnes vzácnou slonovinou, která se už nesmí prodávat. Jeho slonovina však pochází ještě z válečného Mnichova, z vybombardovaného školního kabinetu.
"Nakonec se dřevo opatří šelakovou politurou, která na pažbě vytvoří dokonale průzračný medově zlatý lesk," ukazuje papírový sáček se šupinami indického šelaku, přírodního laku získávaného z výměšků červce lakového. Ani ten není zrovna levná záležitost.
Od historických zbraní k nerozeznání
Puškař Slanina není jen tak ledajaký puškař. Střelné zbraně vyrábí přesně podle starých vzorů, a to včetně ozdobných vzorů rytin. "Kdyby na té pistoli nebylo moje jméno, nikoho by časem ani nenapadlo, že to není stará pistole," dodává. Jako mistr uměleckého řemesla však nevezme každou zakázku. "Opravuji jen to, kde je ruční práce. Moderní věci z fabriky ne, o to ať se starají prodejci," stojí si za svým.
Zápalka v perkusním zámku
Jenže doba je dnes zlá, a tak aby se svým řemeslem alespoň skromně uživil, musí někdy vzít i "obyčejnou práci". "Tuhle dělám pro sběratele, tato je pro myslivce a poslední náleží muzeu," vypočítává nad zbraněmi na stole.
Rukodělné řemeslo na vymření
Klasická ruční puškařina je podle pana Slaniny vlastně obyčejná dřina. "Dělám to ale proto, že to je čisté rukodělné řemeslo," vysvětluje. Na rozdíl od dnešních továrních výrobků pro něj představují historické palné zbraně obdivuhodný odkaz zručnosti a umu našich předků.
MIROSLAV SLANINANarodil se před osmapadesáti lety na pražské Malé Straně. Absolvoval studium muzejní konzervace v Brně při Moravském muzeu. Puškařství se vyučil v České zbrojovce v Uherském Brodě a maturoval na strojní průmyslovce v Praze, kde se vyučil i oborům nástrojař a mechanik. Absolvoval Mistrovskou akademii v Praze a získal souhlas ministerstva kultury k restaurování kulturních památek. Jako mistr uměleckého řemesla a restaurátor historických palných zbraní přednáší v Asociaci starožitníků a připravuje k vydání svou druhou knihu o historii puškařského řemesla. Občas ho potkáte i na střelnici. Někdy tam zajde i svou vlastnoručně vyrobenou zbraní. |
Přestože luxusní lovecká puška stojí jako nový automobil, je toto řemeslo podle něj u nás dávno mrtvé. "Za Rakouska-Uherska tu byla řada významných puškařských dílen," vzpomíná Slanina smutně na zlatou éru řemesla před vznikem Československa. "Když byli Němci vyhoštěni po roce 1945 z na puškaře bohatého Krušnohoří a zbývající živnostníci v roce 1948 zrušeni, začala veškeré zbraně vyrábět už jen fabrika," stýská si.
"Asi by mi bylo lépe v Rakousku," vzpomíná kdysi i ve světě žádaný puškař Slanina na nejlákavější nabídku, kterou nakonec nevzal. Na stará kolena si přeje, aby lidé u nás našli poctivost: "Aby chtěli něco dokázat, vyrobit, ručit za to svým jménem a zbavili se zbytečných příživníků."
