„Makoko vypadá přesně tak, jak by vypadal svět po biblické potopě,“ říkají křesťanští obyvatelé Lagosu. „Když přežijete konec světa, musíte prostě žít dál a plavat na hladině, i když dobře víte, že lepší už to nikdy nebude.“ Příhodněji popsat nigerijský vodní slum usazený v mělké hladině u Beninského zálivu i životní perspektivy jeho na hladině přežívajících obyvatel nejde.
Lidské mraveniště
Kolik jich je doopravdy, však vlastně nikdo neví. Poslední oficiální pokus o sčítání provedla vláda ze souše v roce 2007, tehdy dospěla k číslu 85 840. Jenže proniknout do uzavřeného světa slumu zvenčí není snadné. Místní mají dost důvodů, proč nevěřit vládě ani lidem mimo svůj svět, a už vůbec ne bílým. Stačí jen poplašné zvolání „Yevo!“ („Běloch!“) a dveře i okna se zavírají, můstky a žebříky mizí z cestiček a stezek slumu.
Jiný odhad provedlo několik amerických univerzit za pomoci rozboru leteckých snímků a roznásobení průměrného počtu obyvatel na jeden zastřešený objekt. Dospěli k číslu 168 tisíc. Další odhad je poté založen na objemu odebírané pitné vody ze souše. A ta odpovídá spotřebě 250 tisícovek lidí. Tato metoda má přitom největší ambice přiblížit se realitě, byla ostatně aplikována i na samotný Lagos, v jehož laguně Makoko leží.
V největším nigerijském městě žije oficiálně okolo 7,5 milionu obyvatel, ale odběr vody potvrzuje přítomnost dalších 8 až 9 milionů. Podle nejnovějších odhadů má dokonce celá meropolitiní lagoská oblast už 21 milionů lidí.
S pevninou slum spojují jen vratké visuté můstky, ztrouchnivělá mola a lodní lana. A i jeho pevninské sousedství má podobu chudinských čtvrtí, ovládaných gangy. Do turisty navštěvovaných lokalit kolem přístavu ani do čtvrtí plných mrakodrapů v srdci pevninského města lidé z Makoka nikdy nedohlédnou. Žijí své „tady a teď“ na vodě.
Makoko se začalo rozrůstat na přelomu 17. a 18. století, v době, kdy v Portugalci ovládaném „Městu jezer“ Lagosu vrcholil obchod s otroky. Makoko se stalo rybářskou osadou, která v nepřetržitém provozu zásobovala obchodní a otrokářské lodě nasolenými rybami. Většina rybářů se tehdy přesunula z osad na pobřeží do chýší na kůlech, situovaných přímo nad vodní hladinu. Postupně došlo k dalším kolonizačním vlnám. V hojném počtu se tu například usadili osvobození otroci plantáží, které už ve vnitrozemí Afriky nic nečekalo. V průběhu posledních desetiletí roste populace Lagosu skoro geometrickou řadou.
Podle oficiálních statistik přijde každý den do Lagosu na dva tisíce nových obyvatel a nemalá část z nich končí právě jako obyvatelé Makoka.
Bydlení ve zdejších chýších připomíná spíše očistec či dobrovolné vyhnanství, obyvatelé plovoucího města se ale cítí bezpeční. Nedochází tu k pogromům a účty se tu nevyřizují mačetami. Alespoň ne tak často jako na pevnině. A kdyby se přece jen něco dělo, stačí nasednout do člunu a odrazit dál od břehu.
Bizarní svět na vodě
Makoko je mraveništěm, v němž tepe život. Z domů a dílen zní švitořivá egunština, jorubština a také francouzština a angličtina. Jsou tu kostely, obchody a díky nigerijskému architektovi Kunlé Adeyemimu i originální plovoucí škola. Narazíte tu na bezpočet dílen a opraven a také na několik neregistrovaných klinik. Mezi domy funguje čilý ruch, přepravu materiálu i lidí zajišťuje bezpočet člunů. Jedním z nejfrekventovanějších povolání mladých mužů je „kyblíkařina“. Potápějí se na dno mělké zátoky se džberem a plní ho pískem, ten nahoře vysypávají do široké lodice. Když je plavidlo až na hranici ponoru, vyrazí k pobřeží, kde je náklad odprodán a naložen na nákladní auta stavebních firem.
Mnozí architekti a městští geografové si dokážou představit, jak Makoko zachovat, ale pozvednout tamní životní úroveň.
Tohle je skoro zázrak. Plovoucí škola zbudovaná s pomocí Spojených národů je jednou ze třinácti nejinvenčnějších škol na světě. Podle odborníků by se mohla stát vzorem pro architekturu plovoucích měst.
Kyblíkáři berou nepatrný bakšiš, většina peněz končí u majitele lodě. Pokud se vlastník vzmůže a pořídí si více pískařských lodí, má šanci, že se jeho syn jednou stane rybářem. To je vysněné povolání, ale většině obyvatel slumu upřené, byť žijí na vodě. Lov ryb přímo pod domy totiž není možný, kvalita uloveného masa je po hygienické stránce kvůli koncentraci exkrementů pod domy žalostná. Za rybami se musí dál na moře a k tomu už je zapotřebí člun s motorem a palivo. Kyblíkařením se tu živí údajně až třetina mužů. Pořád si vydělají víc než ženy v udírnách ryb a hrnčířských dílnách.
Nejméně placená práce je vyhrazená malým dětem. Paběrkují z vody dřevo, aby ho dopravily k pecím či udírnám. Mladá děvčata zajišťují přísun pitné vody ze studní a nádrží na pobřeží. S dvacetilitrovými kanystry od oleje našlapou denně čtyři hodiny. Nedostatek vodních zdrojů je největším problémem vodního města.
„Ne, nemoci nás netrápí,“ říká Baale Emma, doktor-dobrovolník. „I když tu všichni vykonávají potřebu do vody a všichni v ní tráví podstatnou část dne, nemáme tu skoro žádné případy cholery nebo tyfu.“ Horší je to s malárií. Kritická je kvalita ovzduší a podvýživa.
Město mimo zákon
Kvůli své fluidní povaze, absenci jakékoli regulace i sociální kompozici je Makoko postaveno mimo zákon. Přesto je zde relativně bezpečno. Pokusy „suchozemských“ kriminálních skupin o ovládnutí vodního prostoru v 70. letech vedly ke vzniku Agberos, jakési místní domobrany či ochranky. Nejsou to muži zákona, většina z 16 000 příslušníků této bezpečností služby se plně oddává prodeji drog a okrádání turistů, ale jinak ochraňují obyvatele Makoka od gangsterů na pevnině. Částečně též spolupracují s policií při vydávání hledaných osob a díky této součinnosti je jim ponechána určitá forma autonomie.
Jinak je však město lagoským úřadům trnem v oku. Lidem na dně nechce nigerijský stát nechat ani to poslední útočiště. Lagos se chce prezentovat jako pokrokové, moderní město a Makoko je mu vředem na jeho pokrytecky vystavované úhledné tváři.
„Plánujeme tu největší město Afriky, plánujeme budoucnost čtyřicetimilionového Lagosu. Ilegální osídlení zátoky, bez ohledu na to, že přetrvává po staletí, musí jednoduše zmizet. Je to špína a ekologická katastrofa, která musí být uklizena a musí udělat místo dálnicím a železnici,“ uvedl někdejší státem jmenovaný guvernér Lagosu Babatunde Raji Fashola. Co bude s lidskými bytostmi, pro něž nezbylo nikde jinde místo, se stát ani představitelé Lagosu, města s velkolepou vizí, nestarali.
Čtyři dny poté, co obyvatelům části slumu roznesly skupiny s mačetami v rukou výzvu k vyklizení, v červenci roku 2012 nastoupily demoliční čety. Chatrče začaly kosit exploze a motorové pily, neklid rozhořčených chudáků přišla podle místní neziskové organizace uhasit policie – střelbou. Po zastřelení jednoho z obyvatel demoliční čety odešly. O střechu nad hlavou však do té doby stihly připravit 30 tisíc zoufalých lidí. Neměli jinou možnost, než se vrhnout do náruče nepřátelských suchozemských slumů, výsledkem byly výbuchy násilí.
Stávající guvernér Akinwunmi Ambode je při konečném řešení situace opatrnější. Nehovoří o demolici, ale o regeneraci. Plovoucí domy by mohly za určitých podmínek na hladině zůstat, jako vitální složka místní ekonomiky. „Makoko je opravdovou komunitou, vybudovanou rodinami, které zde žijí. Plovoucí město je pro ně cenné a pro město jako celek také,“ říká.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
