Vcházíme do LA Café - vyhlášeného baru v centru filipínské Manily. Jede to tu nonstop, sedm dní v týdnu. Otevřeno prý bude i na Štědrý den. Nedaleko je americká ambasáda, vyhlášený hotel Manila, ale i chatrče stlučené z prken a plechu.
Stejně si přijdu nesvůj, hlavně při pohledu na kontrast, který tady na vás křičí od každého stolku: olezlý šedesátník s kulatým obličejem a ještě kulatější postavou, který si sem z Evropy přijel vyhodit z kopýtka… a vedle něj okatá kráska v blýskavých šatičkách, která vypadá mladě i na jeho vnučku.
Malé holky v kraťounkých sukýnkách, ze kterých vedou až na zem štíhlé nohy v rajcovních síťových punčochách, obsluhují. Na hlavě mají santaclausovské čepice, v ruce propisku a po baru kmitají v teniskách. Prý si pamatují bezpečně každého hosta a ví, kam ho usadily. Když jim řeknete, že vám stolek moc daleko od baru nevyhovuje, seženou vám lepší.
Kupodivu tu není moc zahuleno. Marlborky tu sice stojí asi patnáct korun, ale vevnitř moc lidí nekouří.
Obcházíme bar, objednáme pivo a civíme. Soutěž mrkacích panenek s předlouhými řasami o co nejkoketnější pohled a nejnevinnější úsměv začala.
Kamkoliv se hnu, neustále se po mně natahují ruce a hladí mě. Ty odvážnější mě i přes kalup, ve kterém se kolem nich snažím protáhnout, stihnou pohladit po tváři.
Kolem kruhového baru postávají a posedávají páry nebo muži. Dívky k němu mohou jen v pánském doprovodu. Když se některá vydá k baru na vlastní pěst, vyžene ji obsluha zpět.
Jsme v obklíčení, vnitřek prstence vymezuje dřevo baru a ven se nemůžeme bez úhony dostat přes trojřad krásek, které nás hypnotizují. Vypadá to, že když neuteču, budu si některou z nich muset vzít a odvézt domů. Nic kompromisnějšího jim z očí nekouká.
Jdu se podívat ke kulečníku za sloupem, najednou mi cizí ruka zapluje k lokti a zavěšuje se do mě krátkovlasá brunetka. Leknu se, ucuknu rukou, ona se ušklíbne a jde zpátky mezi kamarádky.
Na baru sedí hubený týpek opotřebovaný životem a alkoholem. Pravděpodobně štamgast. Když už to vypadá, že začne slintat a usínat, zvedne se z barové stoličky a vrávoravě odkráčí. Vypadá to, že mele z posledního, ale pak ho objevím v horním patře se zářícíma očkama, jak hypnotizuje minitričko a mikrokalhotky pod pidisukýnkou tanečnice mezi tyčemi na pódiu.
Nahoře je ale akorát horko, dole to žije víc.
Způsob objednávání je trochu komplikovanější, po pár pivech ho přestáváte chápat. Řeknete si o pivo a obsluha vám vypíše jakýsi propisovací paragon. To, co tam načmárala, snad znamená opravdu jen jedno pivo, doufám.
Objednávkový lístek musím podepsat, jeden díl mi obsluha nechá a druhý nese na bar. Tam objedná pití pro mě a pokračuje k malému okýnku vedle baru, ze kterého vyleze ruka a lístek si vezme. Při placení jí potom stejná ruka vydá účtenku a případné drobné na vrácení.
Teď do baru přichází nagelovaný italský hejsek v růžové košili rozepnuté k pupku, na prsou mu svítí velký kříž. Od pohledu mu je tak dvacet a určitě tu není poprvé. Lepí se něj pět holek najednou a vypadá to, že se znají.
To ke mně a mému průvodci se bez ptaní pozvou dvě dívky samy, aniž jsme si kdy vyměnili slovíčko. Krátkovlasá kráska, která má očividně příbuzné i v Africe, zaměřuje svou pozornost na kolegu. Mladě a nevinně vypadající dlouhovláska si vybrala mě a já do toho očividně nemám co mluvit.
Piju jedno pivo za druhým, ona usrkává brčkem mangový džus. Zkušený kolega se baví po svém, černá kráska ho hladí po obrovském břichu a tváří se, že nic víc vzrušujícího nikdy neviděla, on ji hladí po tváři a usmívá se tak, jak jsem to u něj nikdy předtím neviděl.
Hlaholícím davem se proplétá mladý kluk - podle cedulky na krku patří k personálu - a nabízí za sto pesos (tedy asi 30 korun) rychlomasáž přímo na místě. Protáhne vám ruce, profesionálními hmaty prohněte zátylek a záda a přebere kosti v rukou.
V popisu práce má také otevírání dveří na pánských záchodcích a hygienu. Ve velkém hrnci napařuje malé ručníčky, kterými se upocení týpci otírají.
Nervózně koukám sem a tam a už mě přestává bavit uhýbat kolenem před rukou "mé" nápadnice. Pořád mě hladí po krku, zádech, stehně a já se snažím vést nezávaznou a aspoň trochu smysluplnou konverzaci.
S každým na Filipínách se domluvíte anglicky, takže aspoň můžu odvádět řeč na něco neutrálního. I když si říkám, že se to ode mě stejně neočekává. Říká, že tu je poprvé, že tu nikoho nezná a že do takových podniků nechodí. Věřím jí asi tak jako politikům před volbami.
Čím víc piju, tím jsem střízlivější. Kdykoliv vycítí, že nejsem ve střehu, položí mi hlavu na rameno a přilepí se na mě ještě intenzivněji.
Kolem posedávají typické páry: cizinec, který si přijel dokazovat svou atraktivitu, a okatá kráska, která mu ji za kolu potvrdí. Scénář je ale dost smutný. Chlap sedí, baví se hlaholivě s kamarády a kouká po ostatních holkách. Ona sedí vedle něj, kouká na druhou stranu, usmívá se a spolu neprohodí ani slovo. Ona ho hladí, otírá ubrouskem sklenici čerstvého piva a on ji občas majetnicky mezi loky "zkontroluje".
Tím to ale skončit nemusí: můj průvodce znalý místních poměrů tvrdí, že 1 500 pesos - tedy asi šest set českých korun - na noc je akorát.
Mě přišel celý večírek se čtyřmi pivy a dvěma mangovými džusy pro slečnu na necelé dvě stovky.
Vylezu ven, dveře mi otevře policajt, který tam má ještě kolegu s kolegyní, aby celou noc hlídali. Chytnu si taxíka a víle s vilným pohledem ujíždím. Ta už asi zase natahuje ruce po těch, co jdou kolem barového pultu...
