Před 40 lety zemřel Mao Ce-tung. Zahubil nejméně 70 milionů lidí

Kormidloval Čínu spletitou historií, vlastně ji sám psal. Vytvářel aliance, nezdráhal se roztržek, dokonce ani s Velkým bratrem Sovětským svazem. Plánoval čistky, plenil zemi. Příběh Mao Ce-tunga, který zemřel před 40 lety, 9. září 1976, je epopejí o spletitých moderních čínských dějinách.

V sobotu 1. října 1949 vystoupil šestapadesátiletý Mao Ce-tung na vrchol brány Náměstí nebeského klidu (Tchien-an-men) v Pekingu – podle vzoru sovětských vůdců, kteří řečnili z tribuny u Leninova mauzolea na Rudém náměstí. Vybledlý Čankajškův portrét zdobící přes dvě podlaží Bránu nebeského klidu nahradila stejně velká Maova podobizna.

Mao vyhlásil zrození Čínské lidové republiky. Mluvil těžkým chunanským přízvukem, nezáživně, jenom představil členy vlády. Stal se vůdcem víc než půl miliardy lidí, to znamená čtvrtiny obyvatel Země. Stotisícový dav skandoval: „Ať žije předseda Mao!“ Předseda se jen zmohl na větu: „Ať žije lid!“ Následovala přehlídka vojáků – nejdříve jízda na koních, potom řady ukořistěných amerických nákladních aut a tanků.

Hned druhý den uznal Čínskou lidovou republiku jako první Sovětský svaz. Přišla i řada blahopřání od komunistických stran a levicových organizací z celého světa včetně britských labouristů.

Armáda přebrala všechny civilní instituce a zaměstnala v nich osvědčené straníky plus vzdělané mladé muže a ženy z měst, hodně úředníků zůstalo na svých místech. Továrny a obchody dál fungovaly, zemědělství se kolektivizovalo až v polovině padesátých let. Vláda podporovala rozvoj venkova, investovala do vodního hospodářství, ve městech rozdělovala podpory, poklesla úmrtnost. Ovšem všude panovali komunisté, mnohdy bez ohledu na kvalifikaci.

Místo soudů rozhodovaly stranické výbory. Noviny a rozhlas přísně kontrolovala cenzura, veřejné mínění přestalo existovat.

Mao se obával vlivu Západu. Vždyť i mnohé komunisty nadchla americká technika. Jeho vojáci zbožňovali americké zbraně. USA a Británie měly v Číně přes třicet univerzit, stovky knihoven, 2 700 škol, skoro 4 000 náboženských misí a takřka 150 nemocnic. Pán Zakázaného města udělal jednoduchý škrt – všechny tyto instituce vykázal ze země a styky se Západem zrušil. Jistě, potřebujeme vzdělané lidi, ale k jejich výchově nám musí pomoct Sovětský svaz a komunistické země Evropy. A též pomohou vybudovat průmysl, zvláště zbrojní.

Sovětskou politiku Mao chápal, ale nebál se jí. Dokonce uspořádal v Pekingu v polovině listopadu 1949 setkání odborářů Asie a Austrálie – ale přijeli spíš zástupci komunistických stran. Nejvyšší čínský komunista začal snít o tom, že si se Stalinem rozdělí svět.

V prosinci 1949 odjel Mao do Moskvy. Bez pozvání. Za záminku si vzal, že chce Stalinovi blahopřát k sedmdesátinám. Na oslavách seděl po jeho pravici, jako jediný ze zahraničních hostů směl promluvit, ale jinak na něj hostitel neměl čas. Když ho konečně přijal, dal si záležet, aby ho náležitě ponížil, a to i před jeho předsedou vlády Čou En-lajem.

Po dvou měsících, uprostřed února 1950, podepsaly obě strany smlouvu o spolupráci. Peking se musel vzdát Mongolska, na které si činil nárok, a uznat ho jako samostatný stát. Moskva mu půjčí během pěti let 300 milionů dolarů, hlavně na vybudování armády. Nejdůležitější byly tajné dodatky, pro Čínu nevýhodné. Z Mandžuska a Sin-ťiangu mohou Sověti vyvážet strategické nerostné suroviny jako wolfram, cín a antimon. A ruští odborníci dostanou v Číně vysoké mzdy a nebudou spadat pod tamní jurisdikci.

K založení strany nebyl pozván

Mao Ce-tung se narodil v roce 1893, pocházel z rodiny v údolí Šao-šan v provincii Chu-nan v jižní střední Číně. Jeho otec byl zemědělcem, který zbohatl na obchodování s prasaty. Jméno Ce-tung znamená „lesknout se na východě“ – rodiče doufali, že se stane císařským úředníkem. Byl vášnivým čtenářem, ale fyzické práci se vyhýbal.

Když v červnu 1918 dokončil střední školu, marně sháněl zaměstnání. Proto se za vypůjčené peníze vydal do Pekingu. Mohl jako jiní odjet na studijní stipendium do Francie, ale musel by i fyzicky pracovat. Také mohl zamířit do Ruska. Ovšem v obou případech by se musel naučit cizí řeč – a on pro to neměl nadání. V knihovně zapisoval jména lidí, kteří si chodili půjčovat noviny, a dostával za to osm jüanů měsíčně.

V dubnu 1919 se vrátil domů, aby v Chu-nanu učil na částečný úvazek dějepis. Koncem roku spustili radikální učitelé a studenti kampaň proti diktátorskému chování vojenského velitele provincie. Nakonec vyslali delegaci se stížností do Pekingu, jejím členem byl i Mao. Nedosáhli ničeho.

Když v červnu 1920 jeli přes Šanghaj zpátky, navštívil Mao profesora Čchen Tu-sioua. Objevil se na prahu jeho domu, zrovna když profesor se svými soudruhy dával dohromady komunistickou stranu. „U zrodu strany se přinatrefil náhodou,“ píší Jung Chang a Jon Halliday v knize Mao – Příběh, který možná neznáte.

Čchen Tu-siou si za propagaci marxismu vysloužil v létě 1919 tříměsíční vězení. Po propuštění odešel z Pekingu do Šanghaje. Tam ho zastihl v dubnu 1920 vedoucí dálněvýchodní filiálky Kominterny Grigorij Vojtinskij-„Zarchin“. Kominterna čili Komunistická internacionála byla kolébkou komunistických stran, její zástupci je zakládali a finančně podporovali.

„Zarchin“ nutil Čchena, aby založil komunistickou stranu. Avšak profesor byl kabinetní vědec, na politickou činnost nepomýšlel. Nakonec ho vyslanec Kominterny přesvědčil. Čchien našel sedm dalších teoretiků včetně Li Ta-čaoa, který v Pekingu v malém kroužku diskutoval o marxismu. Na srpen svolal ustavující schůzi strany.

Čchen požádal Maa, aby v Čchang-ša otevřel knihkupectví se socialistickou literaturou. Mladík profesorovi vyhověl. Komunistou se necítil, k marxismu měl daleko. Začal vydávat i časopis s poněkud anarchistickým obsahem.

Když se Kominterna rozhodla, že v Chunanské provincii založí buňku Ligy socialistické mládeže, obrátila se znovu na sedmadvacetiletého Maa. Čtení nejrůznější literatury ho přivedlo k poznání, že morálka se nevyplácí: „Konfuciánský koncept velké rovnosti a harmonie je blbost. Dlouhotrvající mír je pro lidstvo nezdravý, proto je třeba čas od času vyprovokovat vlny neklidu. Čína se musí zničit a potom znovu postavit.“

Podle této představy se řídil celý život. Když se o ní ovšem zmínil v dopise kamarádům, kteří studovali ve Francii, zpražili ho.

Peripetie velké země

Čína byla vždycky nejlidnatější zemí světa. Během sta let se počet obyvatel více než zdvojnásobil, ze 140 milionů na 400 milionů v roce 1940, aspoň podle odhadů. Vláda však tyto přírůstky nedokázala zvládnout. Neuměla se vypořádat s následky rozsáhlých povodní, zabránit hladomorům a epidemiím, dokonce přestala zvládat vybírat daně. Bída přivedla lidi k několika velkým povstáním, která vládní vojska krutě potlačovala.

V polovině 19. století tam získali cizinci mimořádná privilegia a některá území včetně pustého ostrova Hongkong. A většina vzdělaných Číňanů dychtivě přijímala nové myšlenky z Evropy včetně podnětů k budování továren, železničních tratí, telegrafních linek a škol. Nadřazenost konfucianismu, který byl po staletí základem myšlení a morálky a který se opíral o patriarchální rodinu, se hroutila.

V roce 1900 zahájilo boxerské hnutí válku proti cizincům, které prostí Číňané obviňovali z vykořisťování země. Zahraniční armády povstání snadno rozdrtily.

Na počátku 20. století se podařilo několika vzdělancům nasměrovat zemi po vzoru Japonska k modernizaci. Ovšem současně se rodil nový pocit vlastenectví, jemuž udal směr lékař a filozof Sunjatsen, když v roce 1894 na Havaji založil Společnost pro vzkříšení Číny (Revive China Society). Po návratu domů však musel uprchnout do zahraničí, hlásal příliš revoluční myšlenky.

V zemi se vzmáhal neklid. Číňané neměli rádi císařský rod Čchingů, kteří byli Mandžuové, nikoli Chanové, etnická skupina tvořící 94 procent obyvatel. Na podzim 1911 vypovídaly trůnu jednotlivé provincie poslušnost. V lednu 1912 vyhlásili v Nankingu Čínskou republiku v čele s prezidentem Sunjatsenem. Avšak vojenští velitelé ho neuznávali. Po sporech s vládou, která zasedala v Pekingu, Sunjatsen v březnu odstoupil. Jeho místo zaujal poslední císařův premiér generál Juan Š‘-kchaj.

V neděli 25. srpna 1912 založil Sunjatsen v Pekingu Čínskou národní stranu, zkráceně Kuomintang. Generál Juan zavedl diktaturu a novou stranu zakázal. Sunjatsen musel odejít opět do tokijského exilu. Juan se prohlásil císařem, ale vzbudil takový odpor, že se trůnu vzdal. Když v létě 1916 zemřel, vrátil se Sunjatsen z Japonska. Usadil se v Kantonu, metropoli provincie Kuang-tung. Byl předsedou Kuomintangu a lidé ho uctívali jako otce národa.

V dubnu 1921 ho parlament v Kantonu zvolil prezidentem. Čína byla stále rozbouřená, provinciím vládli generálové a v Pekingu fungovala další vláda.

Profesionálním revolucionářem

V roce 1920 otevřela Kominterna na Sibiři Úřad pro Dálný východ. Sověti tajně cvičili čínskou armádu na Sibiři a v Číně budovali špionážní síť. V zimě 1922–1923 nařídila Kominterna čínským komunistům, aby vstupovali do Kuomintangu. Měli se stát trojským koněm a stranu si podřídit.

Začátkem června 1921 přijeli do Šanghaje na falešné pasy příslušníci sovětské vojenské výzvědné služby GRU Holanďan Hendricus Sneevliet, krycí jméno „Maring“, a Rus Nikolskij. Navrhli komunistům, aby svolali sjezd, na němž by se Čínská komunistická strana (ČKS) formálně ustavila. Do sedmi krajů poslali pozvánky a vždy přiložili 200 jüanů na náklady. V Čchang-ša ji dostal Mao. Peníze představovaly jeho dvouletý plat ředitele základní školy.

Odevšad měli jet dva delegáti. Mao si vybral přítele Che Šu-chenga. Sjezd začal 23. července ve východočínské metropoli Šanghaji, účastnilo se ho 13 novinářů, učitelů a studentů. Avšak žádný dělník. Kupodivu i dva zakladatelé Li Ta-čao a Čchen Tu-siou chyběli, protože je z formálních důvodů nepovažovali za členy. Hlavní slovo měli sovětští agenti. Předsedou jmenovali Čang Ku-tchaa, který nedávno navštívil Moskvu.

Maovi vysoký stálý plat vyhovoval. Dostával měsíčně 60–70 jüanů, později 100 a nakonec 160 až 170. Vzdal se jak novinařiny, tak ředitelování školy, stal se revolucionářem na plný úvazek. Zařídil si pohodlný dům a najal služebnictvo. Oficiálně ho vedl jako kancelář pobočky strany.

Mezi dělníky často nechodil. Pouze v prosinci 1921 navštívil horníky z dolu v An-jüanu, ale nic pro ně neudělal. Šanghajské vedení ČKS mu tuhle laxnost vyčítalo. Proto ho nepozvalo na druhý sjezd v červenci 1922. Později se vymlouval, že zapomněl, kde se koná. Strana měla v celé zemi 195 členů.

Na podnět „Maringa“ vstoupil Mao do Kuomintangu, nakonec se dostal i do vedení. „Kuomintang by se měl stát stranou proletářů. Nevěřím, že malá komunistická strana něco zmůže,“ řekl Mao na třetím komunistickém sjezdu v červnu 1923. „Jedině ruská intervence by nám mohla pomoci,“ byl si jistý.

Na sjezdu se stal generálním tajemníkem Čchen Tu-sio a tajemníky Mao Ce-tung, Cchaj Che-sen a Luo Čang-lung. Mao začínal svou kariéru.

Když v březnu 1925 zemřel Sunjatsen na rakovinu, jeho nástupcem se stal Wang Ťing-wej, se kterým se Mao dobře znal. Wang ho jmenoval zástupcem vedoucího odboru propagandy a poslal jej i do redakce týdeníku Politika. Rovněž mu svěřil členství ve výboru, který prověřoval delegáty na druhý sjezd Kuomintangu. Mao vedl i Vzdělávací institut rolnického hnutí, který marxisticky školil budoucí agitátory.

Kuomintang bez komunistů!

Po smrti Sunjatsena zahájil Kuomintang pochod z Kantonu na sever – nejprve šli agitátoři vyškolení Kominternou, za ním Čankajškova vojska vyzbrojená sovětskými zbraněmi. V letech 1926 a 1927 porazila či pohltila tato síla šest místních diktátorů. Naděje na sjednocení rozbouřené země stoupala.

Na příkaz Wanga se Mao věnoval venkovu. Při cestování mezi vesnicemi podněcoval rolníky, aby mučili bohatší lidi, lámali je duševně a fyzicky. Říkal: „V každém okresu je třeba vyvolat vládu hrůzy.“ I další komunisté vyvolávali násilí.

Proti tomu se bouřila armáda – vojáci a důstojníci nelibě nesli, jak jejich rodiny likvidují. Funkcionáři Kuomintangu požadovali: Musíme ukončit spolupráci s Moskvou a s komunisty.

V dubnu 1927 Čankajšek nařídil: „Očistíme nacionalistickou stranu od komunistů! A podezřelé zatkneme!“ Vydal seznam 197 lidí v čele s Borodinem, byl mezi nimi i Mao. Avšak v Šanghaji se do toho zamíchali bandité. Zahynulo na 12 tisíc lidí.

Severně od Pekingu přepadlo vojsko ruský areál. Množství dokumentů, které zabavilo, ukazovalo na propojení komunistické strany s Moskvou, společně chtěli uchvátit moc. Spolupráce Kuomintangu se Sověty skončila.

A protikomunistický pogrom pokračoval. Do konce roku nacionalisté zabili desetitisíce komunistů a dalších podezřelých. Členové strany, kteří přežili, se stáhli do anonymity.

„Moc pochází z pušky“

Stalin, který plně opanoval Sovětský svaz a Kominternu, rozkázal čínským komunistům, aby si vytvořili armádu z těch pluků, kde měli většinu. V létě 1927 tam poslal Bessa Lominadzeho jako hlavního vojenského poradce.

Schůzi vedení komunistické strany 7. srpna 1927 řídil právě Lominadze. Do čela přicházeli mladí lidé vyškolení Moskvou. Mao při jednání prohlásil: „Moc pochází z pušky.“ Tahle rétorika Rusům lahodila – Mao povýšil na kandidáta politického byra.

Komunistické oddíly si měly na jižním pobřeží vyzvednout zbraně z Ruska. Také se plánovalo povstání rolníků v Chu-nanu a ve třech provinciích. Čouovy oddíly zamířily do přístavu pro zbraně, ale vládní vojsko je rozdrtilo. Mao, který získal část vojáků, se schoval v nepřístupných horách Ťing-kang, kde se spojil s půl tisícovkou banditů. Odtud podnikal výpady do okolí – olupoval rolníky, mučil vládní úředníky, boháče a každého, kdo se mu postavil na odpor.

Sověti jmenovali Maa v listopadu stranickým komisařem vojska. Velitelem byl zkušený důstojník Ču Te, kterého Moskva znala, protože si ho vycvičila. Když se do kraje banditů blížila dobře vyzbrojená Čankajškova armáda, dal se Mao se třemi tisíci vojáky na úprk. Vojáci se s jeho oddíly několikrát střetli.

Mao týral lidi, choval se nesnášenlivě a diktátorsky. Vojáci ho neměli rádi. Stranický výbor se ho pokusil odstavit z funkce, ale neuspěl – podpořil ho ambiciózní důstojník Lin Piao.

Na jaře 1930 měla čínská Rudá armáda 63 tisíc mužů ve třinácti skupinách, ale jen 39 tisíc pušek. Čou En-laj jel se žádostí do Moskvy: Potřebujeme zbraně!

Začátkem roku 1931 se vrátilo z Moskvy osmadvacet zocelených čínských bolševiků, kteří převzali moc. Velitelem armády zůstal Ču Te. Mao byl jedním z 15 členů Vojenské rady. Když dorazil jako nejvyšší stranický představitel Čou En-laj, Mao ho musel poslouchat.

V létě zaútočil Čankajšek s armádou o 300 tisících mužích proti Rudé armádě. Během dvou měsíců ji zatlačil na malé území.

Od naprostého zničení zachránili rudoarmějce paradoxně Japonci – 18. září přepadli Mandžusko. Druhý den obsadili hlavní město Šen-jang (Mukden) a další území. Vládní vojska se musela bránit agresorovi.

Na podzim 1931 potvrdila Moskva Mao Ce-tunga jako budoucího vůdce. To byl pro něj podnět, aby si upevnil pozici v armádě. Nechal popravit na 10 tisíc vojáků, čtvrtinu Rudé armády, které velel. Prý odhalil Antibolševickou ligu!

Zatímco dřív kontrolovali komunisté území s 3,5 miliony obyvateli, nyní panovali 10 milionům lidí. Moskva jmenovala předsedou Ústředního výkonného výboru Maa, předsedal i Lidovému výboru, jak nazývali vládu. Za hlavní město zvolili Žuej-ťin – pouhých 300 kilometrů od Nan-čchangu, metropole provincie, která patřila pod Kuomintang. Subtropická krajina ze tří stran chráněná kopci byla velmi úrodná.

Pocházel z relativně zámožné rolnické rodiny.

Administrátor Čou vytvořil komunistický stát řízený byrokratickým aparátem. Ve vesnicích zřizovali nejrůznější výbory, které rozhodovaly o všem. Většinu mužů buď odvedli do armády, nebo na nucené práce. Tíha zemědělských prací padla na ženy. Životní úroveň lidí prudce klesla – žili jako otroci. Poměry byly tak úděsné, že se v letech 1931 až 1935 snížil počet obyvatel o půl milionu.

Dlouhý pochod

V létě 1932 zahájil Čankajšek s půlmilionovou armádou, podporovanou dvěma stovkami letadel, ofenzivu proti komunistickému území. Rudoarmějcům, vyzbrojeným většinou jenom puškami, způsoboval hrozné ztráty. Mao se střetnutím vyhýbal, ale moc se mu to nedařilo. Funkcionáři se ho chtěli zbavit, ale on na schůze pod různými záminkami nechodil, navíc za ním stála Moskva.

V prosinci se situace zásadně změnila – Sovětský svaz navázal diplomatické styky s Čankajškovou vládou. Kreml se bál, aby Japonci nevtrhli na Sibiř. Do Číny poslal mnoho diplomatů a novinářů, často profesionálních vyzvědačů. Vojenský atašé generál GRU Eduard Lepin se setkával s důstojníky generálního štábu a tahal z nich informace, které posílal čínským komunistům.

Pcho Kchu, vysoký stranický funkcionář, který vystudoval v Moskvě, se chtěl nesnášenlivého a mocichtivého Maa zbavit: Pošleme ho do Sovětského svazu! Avšak Mao nechtěl odjet a také Kominterna o něj neměla zájem.

Tak ho tady necháme a odejdeme sami! Zbytky komunistů a jejich vojáků se chystaly k odchodu přes hory na sever, do provincií hraničících se Sovětským svazem, daleko od základen vládní armády. Mao se však držel velících důstojníků jako klíště, zbavit se ho nemohli. Museli ho vzít s sebou.

V říjnu 1934 vyrazilo 86 tisíc lidí na cestu. Začal Dlouhý pochod. Lidé šli v trojstupu, průvod se protáhl na třicet kilometrů. Ústředí, které tvořilo pět tisíc funkcionářů, bylo uprostřed. Nejvyšší činitele nesli nosiči na nosítkách – Mao si četl anebo diskutoval s funkcionáři, kteří rovněž pohodlně odpočívali.

Po kamenitých stezkách museli zdolávat hory a vzápětí zase řeky. Po planinách, kde byly cesty, putovat nemohli, tam by je snadno zadržela Čankajškova armáda. Byla zima a často hustě pršelo. Spousta vojáků a nosičů dezertovala.

Když Čankajškovi jeho letci oznámili, že Mao nejde směrem k S‘-čchuanu, jak chtěl, přikázal jeho vojsko bombardovat. Komunistům zůstaly roty po 50–60 mužích. Velitelé dvou armád se setkali 25. června 1935 v jedné vesnici – Mao s 10 tisíci vysílenými muži a Čang Kuo-tchan s 80 tisíci odpočatými vojáky.

Znovu se vypravili na cestu. Do bohatší provincie Šan-si na východě, kde by byl přímý styk se Sověty, Čankajšek Maa nepustil. Donutil ho, aby zamířil na Severočínskou pahorkatinu v severním Šan-si.

Čankajšek navrhl v létě 1935 sovětskému vyslanci Alexandru Bogomolovi: „Uzavřeme tajnou dohodu o boji proti Japoncům.“ Moskva souhlasila, ale požadovala, aby „upravil vztahy s komunisty“, tedy aby je nechal žít.

Stalin si uvědomoval, že jediný, kdo by byl schopen sjednotit Čínu, je vůdce nacionalistů. Proto nařídil Maovi, aby se s ním dohodl „na společném boji proti Japoncům“. Mao Ce-tung s jednotnou frontou všech Číňanů proti Japoncům souhlasil.

Na Nový rok 1937 se zbytkům komunistických vojsk – pouhým sedmi tisícům lidí – otevřely brány opevněného města Jen-an v těžko dostupné horské krajině. Dlouhý pochod po 12 tisících kilometrech skončil.

Mao získával chudé rolníky pozemkovou reformou – rozdával jim půdu, kterou bral statkářům. Vesnické boháče nechával často mučit, aby si na nich lidé vylili všechen vztek. Odporné divadlo fungovalo.

Nicméně brzy začala komunistická vláda zemědělce vysávat. Museli živit její armádu a aparát, vojáci mnohdy zabavovali obilí velmi surově.

Čankajšek na dohodu se Sověty přistoupil. Bude financovat Maovu vládu a vojsko. A dohlédne, aby se v tisku nepsalo o komunistech špatně. Tuto smlouvu považoval britský historik Alan Bulock v knize Hitler a Stalin – Paralelní životopisy za „klíčový úspěch sovětské politiky při zajišťování ruské východní hranice – vzhledem k tomu byly zájmy Čínské komunistické strany až na druhém místě“.

Vyprovokovaná válka

Japonci dobyli velká města včetně Pekingu. Válka přiměla Kuomintang ke smíření s komunistickou stranou. Komunisté opustili vězení a otevřeli své sekretariáty.

V listopadu 1937 poslal Stalin letadlem do Jen-anu Wang Minga z Kominterny. V prosinci se sešlo za jeho účasti politbyro. Většina souhlasila se Sověty, že Rudá armáda musí přijímat rozkazy od Čankajška. Členové politbyra chtěli Maa vystrnadit z jeho pozice – byl ostatně jen neoficiálním vůdcem, formálně vedl stranu Luo Fu. Nezvolili ho za člena sekretariátu. Většina chtěla za šéfa Wanga.

Japonci postupovali do vnitrozemí. V prosinci povraždili v Nankingu 300 tisíc civilistů a zajatců. Čankajšek se stáhnul, jeho metropolí se stalo město Wu-chan na řece Jang-c‘, později severnější Čchung-čching.

V lednu 1938 přijel do komunistické metropole zástupce sovětského generálního štábu V. V. Andrijanov. Přivezl s sebou tři miliony dolarů na vybudování Rudé armády – místo tří divizí jich musí mít třicet, a všechny proti Japoncům.

„Dnes se pokoušejí svrhnout nacionalisty pouze japonští fašisté a jejich přisluhovači a trockisté,“ prohlásil Wang v únoru na zasedání politbyra. Tím varoval Maa – mohl být popraven jako trockista.

Stalin podezíral Maa, že je japonský špion. Loni v červenci nechal zatknout šéfa výzvědné služby Kominterny Osipa Pjatnického. O dalším člověku, který se vrátil z Číny, Borisi Melnikovovi, si myslel, že naverboval Maa a jiné funkcionáře strany pro Japonce. A nechal Melnikova, stejně jako mnohé další funkcionáře Kominterny, kteří působili v Číně, popravit.

Osmá pochodová armáda, které veleli Ču Te a Pcheng, vzrostla na 240 tisíc vojáků. Nová čtvrtá armáda vedená Liou Šao-čchim, která byla poblíž Šanghaje a Nankingu, měla 30 tisíc mužů.

Tokio nepovažovalo komunisty za význačného nepřítele, tím byl Čankajšek. Když to Mao vycítil, nařídil na podzim 1939 zahájit spolupráci s japonskou tajnou službu – přes japonského vicekonzula v Šanghaji Eiči Iwaima. Dodával jim informace o Čankajškovi, o amerických a britských agentech v Hongkongu a v Čchung-čchingu. Náčelníkovi japonské rozvědky v Číně generálmajoru Sadaakimu Kagesovi navrhl Mao uzavřít na severu příměří. Nyní útočila Rudá armáda po boku Japonců na nacionalisty.

Věčný intrikán Mao

Mao si potrpěl na přepych, pořídil si několik luxusních rezidencí včetně úkrytu v horách. A stal se z něho sukničkář, neustále sháněl nové milenky. První dvě manželky skončily ve víru občanské války. Třetí poslal do Moskvy, aby ji vyléčili – měla v těle šrapnel. Když byla pryč, odvrhl ji a vzal si herečku Ťiang Čching. Nevadilo mu, že před ním střídala partnery, chovala se tyransky a byla hvězdou bulváru. Soudruzi ze Šanghaje kvůli tomu dokonce poslali Maovi varovný dopis.

Kreml vyslal k Čankajškovi poradce generála Vasilije Čujkova. Dal mu i tajný úkol: „Zjistěte, jestli jsou komunisté schopni po porážce Japonska chopit se moci.“

V dubnu 1941 podepsala Moskva smlouvu o neutralitě s Tokiem. Japonci mohli přesunout vojska do jihovýchodní Asie a do Pacifiku – útočit na oblasti pod vládami evropských zemí a proti USA.

Čínští komunisté se obávali, že válka přeruší přísun dolarů od Kominterny. Proto v roce 1942 nakoupili semena opiového máku a začal ho pěstovat a obchodovat s ním. V 1943 prodali opium asi za 60 milionů dolarů.

Koncem roku 1941 měla tamní komunistická strana na 700 tisíc členů, kteří do ní vstupovali po přepadení země Japonskem. Byli mladí a vzdělaní. Naproti tomu účastníci Dlouhého pochodu byli většinou starší negramotní rolníci.

Mladé Číňany oslepila komunistická propaganda. Vadila jim bída, korupce a nespravedlnost na území Kuomintangu. O vraždění podle Maova diktátu nevěděli. Když dorazili do Jen-anu, poslali je do ideologických škol a kurzů. Také mezi nimi hledali nacionalistické agenty, podezřelé mučili, aby se doznali.

Maův syn An-jing, který v Moskvě absolvoval vojenskou akademii, se měl vrátit domů. Sověti si z něj udělali rukojmí – požadovali za něj Wang Minga. Nejdřív odletí Wang a až potom se vrátí An-jing! Druhý syn An-ťing byl mentálně postižený, zůstával v psychiatrické léčebně. Mao obchod odmítl.

Čankajškova vojska se stala důležitým článkem spojenců bojujících proti Německu, Itálii a Japonsku. Američané k nim vyslali misi vedenou generálem Patrickem J. Hurleyem a zásobovali je zbraněmi. Washington o Maovi a jeho vztazích se Stalinem prakticky nic nevěděl. Proto počítal s ukončením občanské války a s vytvořením koaliční vlády.

Rudý filozof. Mao Ce-tung v roce 1938

Mao však usiloval o vítězství. Rezident GRU v Jen-anu hlásil v létě 1943 své centrále, že Nová čtvrtá armáda zaútočila spolu s Japonci na nacionalisty v Šan-tungu. A takových střetnutí přibývalo.

Sedmý sjezd komunistické strany probíhal od dubna do června v Jen-anu. Mao porazil všechny své oponenty a byl zvolen předsedou ústředního výboru, politbyra a sekretariátu.

Smrtelné příměří z americké vůle

Tři dny po tom, co Američané svrhli atomovou bombu na japonské město Hirošimu, 9. srpna 1945, vtrhlo do Číny půldruhého milionu sovětských a mongolských vojáků. Mao nařídil armádě, aby se k nim přimkla a spolu s nimi obsazovala území.

Kapitulaci Tokia oslavovala celá země. Válka připravila o život 20 milionů Číňanů. A přes 95 milionů ztratilo své domovy.

Sověti tajně otevřeli Maově armádě japonské válečné sklady a věnovali jí ukořistěné zbraně – 900 letadel, 700 tanků, 3 700 děl, minometů a granátometů, takřka 12 tisíc kulometů, sungariskou říční flotilu, obrněné vozy, protiletadlové zbraně, statisíce pušek. Několik desítek tisíc zajatých japonských vojáků mělo naučit Číňany bojovat s japonskými zbraněmi, japonští piloti je učili létat, zdravotníci učili čínské kolegy. Někteří japonští vojáci dokonce přímo bojovali. Ze severní Koreje přivedli k Maovi 200 tisíc korejských vojáků.

Čankajškovi vojáci bojovali v jižní Číně a v Barmě, daleko od území zabraného sovětskou Rudou armádou. Měli bychom se domluvit na dalším uspořádání, zval generalissimus Maa k jednáním do Čchung-čchingu. Avšak komunistický vůdce se bál o život, proto za sebe poslal Čou En-laje. Stalina tím naštval: S Čankajškem musíte jednat vy osobně!“ Sovětský diktátor si nechtěl rozhněvat Američany, kterým na usmíření v Číně záleželo. Ostatně, Sovětský svaz podepsal s nacionalistickou vládou 14. srpna smlouvu o přátelství a spojenectví.

Mao se bál o život. Nakonec pro něj přiletěl 28. srpna 1945 do Jen-anu generál Hurley, jeho doprovod považoval za záruku bezpečnosti. Komunisté požadovali uznání správních orgánů v oblastech, které kontrolovali, reorganizaci ozbrojených sil na základě parity, legalizaci své strany a spolupráci na nové ústavě. Mao potřeboval občanskou válku. I Čankajšek se obával, že je nevyhnutelná. Teď museli pod dozorem amerických a britských diplomatů podepsat mírovou smlouvu, aby uspokojili velmoci. Jednání skončilo 10. října 1945 dohodou o svolání reprezentativního Politického poradního shromáždění.

Američané obsadili Peking a Tiencin, loděmi dopravovali vojáky Kuomintangu do Mandžuska. V listopadu 1945 zaútočila vládní vojska vedená generálem Tchu Jü-mingem na maoisty v průsmyku Šan-chan-kuan a rozdrtila je.

Prezident Harry Truman poslal do Číny v prosinci 1945 generála George Marshalla, bývalého náčelníka generálního štábu, aby občanskou válku zastavil. Marshall si udržoval od Čankajška odstup. Když sloužil v Číně ve dvacátých letech, dověděl se o korupci jeho příbuzných. Čou En-laj mu při setkání vychvaloval Maa. Avšak vedoucí americké mise v Jen-anu plukovník Ivan D. Yeaton generála Marshalla varoval: „Komunistům nesmíte věřit!“

Začátkem března 1946 odletěl generál do Jen-anu. Mao se choval přeuctivě, na všechny návrhy amerického hosta přikyvoval. Marshall požádal Čankajška, aby vyhlásil příměří. Generalissimus musel souhlasit – potřeboval od Washingtonu finanční pomoc.

Příměří se protáhlo na čtyři měsíce. Maoisté ho využili k tomu, že začlenili takřka 200 tisíc vojáků armády mandžuského loutkového státu do své Rudé armády a do uniforem oblékli další muže na svém území. Kdo nechtěl bojovat, toho zabili – zavraždili na 150 tisíc lidí.

Stalin nařídil rudoarmějcům, aby vyklidili města v Mandžusku. V létě 1946 je během několika týdnů vystřídala Čankajškova vojska. Číňané toužili po jednotě a nacionalisty považovali za legitimní vládu.

Mao se zhroutil a ulehl na kliniku. Přiletěli sovětští lékaři a zjistili, že mu nic není, trpí nervovým vyčerpáním. Sám se vzpamatuje.

V červnu, kdy panoval v Číně klid nadiktovaný Marshallem, měli nacionalisté 4,3 milionu vojáků, Mao pouze 1,3 milionu.

Marshall odjel z Číny v lednu 1947. Příměřím, které zemi naordinoval, bezděčně umožnil komunistům, aby se dostali na území přiléhající k Sovětskému svazu, takže s ním navázali přímé spojení. Podle česko-švédského historika Karla Durmana „se prosadil pohled, podle něhož by ani vítězství komunistů v občanské válce přímo neohrozilo americké bezpečnostní zájmy, zvláště zůstanou-li vojenské síly USA v Japonsku a na tichomořských ostrovech“.

Čankajšek jmenoval novou vládu, která měla zemi přivést k blahobytu. Kabinet však neuměl vládnout. Nařídil měnit jüan, vydaný Japonci, za nový čínský v kursu nevýhodném pro obyvatele obsazeného území. Spustila se hyperinflace a z obchodů se vytratily potraviny a spotřební zboží.

Naproti tomu komunisté získali na svou stranu venkov. „Pozemková reforma znamenala vyvlastnění a neutralizaci nebo zničení ekonomické a sociální moci statkářů a ostatních místních boháčů, zatímco se současně zlepšilo postavení aktivistů z řad chudých rolníků, kteří mohli pod záštitou komunistické strany ovládnout vesnice,“ pokračoval Fairbank. „Cílem této rozsáhlé kampaně bylo, aby venkov i nadále podporoval v celé severní Číně komunistickou armádu.“

V březnu 1947 zahájily vládní síly novou ofenzívu. Generalissimus netušil, že většina jeho vojevůdců tajně sympatizuje s komunisty, tvrdili Chang a Halliday. Velitelé udělali v bojích s Rudou armádou spoustu chyb, některé asi úmyslně. Ztráceli jednu oblast za druhou. V listopadu opanovala Maova armáda celé Mandžusko, severozápadní a střední Čínu. V lednu 1949 kapituloval u Pekingu generál Fu Cuo-i. Nebyl komunistou, chtěl prý zachránit lidi a historické památky.

Velkou vinu na porážce měl i Čankajšek. Neposlouchal rady Američanů. Měl do bojů nasazovat tanky a letadla, jenže jemu spíš sloužily jako symbol moci. Také neměl zabírat velká území, dokud je neovládne. A sám někdy dával rozkazy i velitelům divizí, aniž znal skutečné podmínky. Úplatkářství a demoralizaci Kuomintangu pranýřoval tisk, zatímco o ukrutnostech v Maově říši málokdo věděl. Komunisté opanovali venkov, zemědělci je volky nevolky poslouchali. Podobným způsobem získávali lidi a území ruští bolševici v občanské válce.

Komunisté v císařském Zakázaném městě

Začátkem roku 1948 kontrolovali komunisté území se 160 miliony lidmi. Mao nařizoval, aby všude likvidovali bohatší rolníky. Za povinné účasti vesničanů je na návsi týrali, ponižovali, mučili, spílali jim.

Když lidé žijící na území Svobodné Číny slyšeli o těchto násilnostech, nevěřili jim – považovali je za propagandu. Přesto tam neměli komunisté dost členů.

Obyvatelé měst, jak hlásili zahraniční novináři, Rudou armádu vítali. „V roce 1949 většina obyvatel Číny (a mnoho cizinců) pohlíželo na nastupující komunistický režim s nadějí, že jim přinese vysvobození z chaosu a bezvládí, které byly charakteristické pro poslední období nacionalistické vlády, a nikoli útlak,“ napsal britský novinář Philip Short v knize Mao.

V neděli 30. ledna 1949 se odstěhoval Čankajšek z Nankingu do Kantonu. Doprovázel ho jediný cizí diplomat, sovětský vyslanec Roščin. V sobotu 23. dubna 1949 obsadila Rudá armáda Nanking, metropoli Kuomintangu. Čankajšek odletěl do svého rodiště Si-kchou. Pomodlil se u matčina hrobu. Mao potom přikázal, aby byl tento hrob, dům Čankajškovy rodiny a chrám chráněn.

Generalissimus odplul do Šanghaje a odtud na Tchaj-wan. A tam vytvořil Čínskou republiku a čekal, kdy se do sebe pustí Američané se Sověty. Když Mao požádal Stalina, aby jeho letadla a ponorky pomohly obsadit Tchaj-wan, sovětský vůdce odmítl, nechtěl riskovat střetnutí s USA.

Hlavním městem uděláme opět Peking, tradiční sídlo císařů – rozhodli komunisté. A naše vedení se usadí v Zakázaném městě, kde císaři žili.

Mao Ce-tung začal pěstovat kult osobnosti. Propagandisté ho představovali jako „Velkého kormidelníka“, milovaného vůdce a učitele, který vede svůj lid ke šťastné budoucnosti.

Tragické experimenty

Smrt kremelského diktátora v roce 1953 pána pekingského Zakázaného Města nijak nevzrušila. Zato tajný projev jeho nástupce Nikity Chruščova o Stalinově kultu osobnosti a jeho tragických důsledcích čínského vůdce vyděsil. Vždyť stejným způsobem vládl on sám – tuhle kritiku mohl vztáhnout i na sebe.

Plno smíchu, ale politickými spojenci Mao Ce-tung s Chruščovem nebyli.

Napětí, které panovalo mezi Pekingem a Moskvou, se po tomto odhalení v roce 1956 zvýšilo. Čínští komunisté usilovali o dosažení statutu supervelmoci a k tomu potřebovali jaderné zbraně. „Pokusme se odhadnout, kolik lidí by zahynulo, kdyby vznikla světová válka,“ řekl Mao na schůzce komunistických vůdců v Moskvě v roce 1957. „Na Zemi žije dva a půl miliardy lidí. Ve válce by mohla zemřít třetina nebo dokonce polovina. V nejhorším případě zahyne půlka a druhá půlka přežije. Ale zato válka vymýtí imperialismus a celý svět bude socialistický.“

Touto představou Mao vystrašil nejen Kreml, ale i vůdce západoevropských komunistických stran. Chruščov souhlasil s vybudováním atomového průmyslu a energetiky v Číně, avšak předat tajemství bomby odmítl.

Rovněž snahy o „mírové soupeření“ mezi socialismem a kapitalismem, jak je propagoval nový sovětský vůdce, Maovi nevyhovovalo. Chtěl, aby SSSR a Čína využily své početní převahy a vystupovaly na mezinárodním kolbišti ostřeji.

V roce 1959 Sověti odvolali z Číny odborníky a zrušili spolupráci při výstavbě továren. Peking zůstal izolován i od komunistických států. Čínské vedení se obávalo, že Kreml dá pokyn k atomovému útoku. Chruščov s tím nepočítal.

Diktátor ze Zakázaného města nařídil vědcům, aby vyvinuli atomovou bombu sami. Museli překonávat řadu těžkostí, takže její prototyp vyzkoušeli až v roce 1966. Rakety, které by ji dopravily na nepřítele, postavili později.

Mao Ce-tung neuměl vládnout, byl to despota bez základních manažerských znalostí. O ekonomice nevěděl nic. Improvizoval, rady nejbližších soudruhů, kteří měli větší rozhled, protože studovali ve Francii, odmítal. Nicméně Čína dokázala ovlivňovat dění ve prospěch komunismu v nejbližším okolí, v Koreji, Vietnamu, Kambodži a v dalších státech – se všemi tragickými důsledky.

Mao chtěl během patnácti let dohnat ekonomicky nejvyspělejší státy. Současně ho strašilo lidové povstání v Maďarsku na podzim 1956 a chtěl tímto způsobem zlikvidovat všechny potenciální odpůrce. Proto vymyslel Velký skok vpřed, který zahájil v roce 1958. Zemi rozdělili do desetitisíců komun jako základních správních a hospodářských jednotek, které měly být naprosto soběstačné. Každá musela postavit vysoké pece na výrobu oceli. Experiment selhal – rolníci neměli zkušenosti, chyběla železná ruda i palivo, museli proto tavit své nářadí a hrnce, topit dřevem z obydlí. Tradiční zemědělská výroba se rozpadla, narušily se rodinné vazby. Kácení lesů zavinilo povodně a sesuvy půdy. Tragédii dovršila nepřízeň počasí. Hladomor, zima a nemoci zahubily asi 40 milionů lidí, rozhodně víc, než kolik zahynulo v první světové válce.

V lednu 1961 ústřední výbor komunistické strany tento neúspěšný experiment zrušil. Hrubý národní důchod se snížil o 27 procent.

Maova prestiž klesla. Jeho přívrženci vedení maršálem Lin Piaoem se ji pokusili vzkřísit o tři roky později vydáním „rudé knížky“ – souborem citátů z jeho projevů a článků. Díky mohutné kampani se stala biblí komunismu mezi mladými Číňany – stejně jako Hitlerův Mein Kampf biblí nacismu v Německu. I ultralevicoví intelektuálové v západní Evropě a v USA si ji zamilovali.

Čínský vůdce kritizoval Chruščova za to, že na nátlak Američanů nechal na podzim 1962 stáhnout své rakety z Kuby. To byl nepřijatelný ústupek!

Dál bojoval i na domácí frontě. Části čínských politiků se sovětská orientace na evoluční přechod k socialismu líbila, stejně jako západní technika. Mao však věřil v sílu ideologie a možnost zmobilizovat masy jako za války proti Japoncům. V podstatě se rozhořel spor mezi „autentickými stoupenci revoluce“ a „revizionisty“.

Připravil rafinovanou čistku. V srpnu 1966 vyvolal akci, kterou honosně nazval Velkou proletářskou kulturní revolucí. Středoškolská a vysokoškolská mládež sdružená v Rudých gardách začala urážet, mučit a utloukat k smrti své učitele, starší zasloužilé pracovníky a funkcionáře. Stačilo, když zakolísali ve vyznávání komunistické ideologie, krutě se vyřizovala i osobní nedorozumění. Děti odsuzovaly rodiče.

Tímto způsobem komunistický vůdce rozvrátil školství, kulturu a výzkum, nechal zničit spoustu starobylých památek, ochromil státní a stranickou administrativu.

Nixon Maa oddémonizoval

Okupace Československa sovětskou armádou v srpnu 1968 Mao Ce-tunga polekala. Co kdyby chtěl Chruščovův nástupce Leonid Brežněv uplatnit svou doktrínu jednotného společenství socialistických zemí i na něm? Musí ukázat světu, že je na Sovětském svazu nezávislý, a Moskvě, že se Brežněva nebojí.

Na sovětsko-čínské hranici na řece Ussuri nařídil operaci Odplata. V noci na 2. března 1969 se přeplavily tři stovky čínských vojáků na ostrůvek Ďamanskij, který je 500 metrů široký a 1 700 metrů dlouhý. Ráno spustili palbu na sovětské pohraničníky. Sověti nakonec rozdrtili Číňany silnou palbou nejmodernějších raketometů.

Na jedné straně. Mao-Ce-tung s vůdci Rudých Khmerů Ieng Sarym (vpravo) a Pol Potem (uprostřed), rok 1976

Spojenci.Mao Ce-tung s americkým prezidentem Richardem Nixonem, rok 1972

Vzápětí přišel americký ministr zahraničí Henry Kissinger na nápad, že koketováním s Pekingem by mohl přitlačit ke zdi Moskvu, aby se pustila do vážného jednání. V létě 1971 tajně navštívil Čou En-laje. Mao s těmito rozhovory vřele souhlasil.

Kissinger přiměl prezidenta Nixona, aby se i on vypravil do komunistické Číny. Největším darem, který Maovi host přinesl, byl příslib, že vypudí Čínskou republiku na Tchaj-wanu z OSN a její křeslo předá Číně. Také odepsal Tibet, který Číňané okupovali a jehož obyvatelé se bránili. Američané mu také dali spoustu zpravodajských informací o Sovětském svazu a umožnili přístup k některým tajným technologiím. Při jednáních se chovali podlézavě a na oplátku kromě společné zpravodajské činnosti proti Sovětům nic nepožadovali.

Ovšem tím se čínským komunistům otevřela brána na světovou scénu. Nixon „oddémonizoval Maa pro většinové smýšlení obyvatel Západu“, jak napsali Chang a Halliday. Západní státníci se nyní předháněli v návštěvách.

Poslední intriky

Mao si začal uvědomovat, že armáda musí přestat vystupovat jako politická síla. Proto odepsal maršála Lin Piaoa. Tento proces probíhal – stejně jako ve všech diktátorských režimech – skrytě, jemnými narážkami a dosazováním spolehlivých lidí. Řídil ho muž číslo tři Čou. Lin připravil spolu se svým synem plán vojenského převratu, během něhož měl být Mao zavražděn. Když bylo spiknutí prozrazeno, nasedl 13. září 1971 čtyřiašedesátiletý maršál s rodinou do letadla a zamířil na sever k sovětským hranicím. Stroj však cestou havaroval a všichni zahynuli.

Čou En-laj povolával do Pekingu funkcionáře, které gardisté za Kulturní revoluce smetli do továren a zemědělských družstev. Jedním z nich byl i Teng Siao-pching. S jeho návratem do vysoké politiky souhlasil i Mao. Nejprve mu obnovil členství v ústředním výboru strany, nikoli však v politbyru. Nicméně když Čou odešel na dlouhodobou léčbu rakoviny, nařídil mu, aby vykonával práci předsedy vlády. Později ho jmenoval prvním vicepremiérem.

Také zavrhl manželku Ťiang Čching, když na politbyru 17. července 1974 řekl: „Nezastupuje mě, ale jenom sama sebe.“ O rok později jí nařídil, aby spolu se třemi svými spojenci – mluvilo se o „gangu čtyř“ – udělala sebekritiku před politbyrem.

Ovšem pod vlivem dalších našeptávačů začal mít Mao obavy z Tenga. Zdálo se mu, že jeho názory na obnovu hospodářství země znamenají kapitulaci před kapitalismem a zradu Kulturní revoluce. V zimě 1975 až 1976 ho proto zbavil většiny funkcí, jenom v křesle vicepremiéra ho ponechal.

Novým předsedou vlády jmenoval „Velký kormidelník“ jednoho z deseti dosavadních náměstků a ministra veřejné bezpečnosti – Chua Kuo-fenga. Sám se do velkého boje už nemohl pouštět – mluvil s obtížemi, takřka oslepl, pravou polovinu těla měl částečně ochrnutou a bez pomoci nedokázal sám chodit. Ťiang rozpoutala veřejnou bitvu o Čou En-laje, kterého označila za zastánce kapitalistické cesty. Teng přišel o poslední funkci a utekl pod ochranu přátel z armádních kruhů do venkovské provincie.

V květnu dostal Mao první lehký infarkt. Na konci června další. A 9. září 1976 zakladatel Čínské lidové republiky zemřel.

Měsíc nato nechal premiér Chua zatknout čtvrtou Maovu ženu Ťiang Čching a její tři nejbližší společníky. Obvinili je z přípravy protistátního spiknutí, Ťiang toužila nahradit Maa jako rudá císařovna. Soud poslal členy „gangu čtyř“ na dlouhá léta do vězení.

Přes všechny zločiny zůstal Mao oficiálním symbolem komunistické Číny.

Zkrácená kapitola z knihy Osudová třináctka (2012)

Autor:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...