Martin Švihla a stromy v pražské Belgické ulici. Zatím je uhájil.

Martin Švihla a stromy v pražské Belgické ulici. Zatím je uhájil. | foto: Jan Hanzlík

Bojuji klidnou silou, říká muž, který chrání stromy ve své ulici

  • 28
Je vinohradským patriotem, který odmítl akceptovat rozhodnutí úřadů vykácet stromy v ulici, kde bydlí. Díky Martinu Švihlovi stromy nejen stojí, ale především se dali dohromady sousedé a společně se začali brát za město, v němž žijí.

Martin Švihla spatřil Vinohrady poprvé v šestnácti letech. Pak se tam po vysoké škole přestěhoval a v roce 2008 si otevřel kavárnu v Belgické ulici. Na Vinohradech bydlí se svojí rodinou, tady pracuje i tráví volný čas. Má to tu rád. Už dávno je to jeho čtvrť. Stejně jako stovek jeho sousedů, kteří tvoří duši sousedské iniciativy Belgická žije!. Společenství, které by nemuselo vzniknout, kdyby v Praze platily zákony selského rozumu. Ale popořadě.

Povídají si tak loni v létě na ulici sousedi: „Tak si představte, že jsem šel na úřad, jestli by nemohli zastřihnout tu lípu, co mi stíní do oken, a oni, že to už nebude potřeba. Nebude se zastřihávat, bude se řezat. A nejen lípa. I akáty a javory a všechny ostatní stromy na ulici. Proč? Protože ulice se bude opravovat a stromy by překážely strojům.“

Martin, účastník sousedské debaty, se ocitá v absurdním filmu. „Cítil jsem mezi sousedy nesouhlas, smutek, ale také bezmoc, že se s tím nedá nic dělat. V tom momentě mi došlo, že jestli s tím má někdo něco začít dělat, tak to budu muset být já,“ popisuje. „Že bude potřeba se sousedy mluvit, hledat a navrhovat lepší řešení.“

Tehdy se prý vyděsil podruhé, protože okamžitě věděl, co to bude znamenat. „Věděl jsem, že se budu muset vystavit, že se budu muset postavit dost velké mašinérii a přijít do kontaktu s politikou, které jsem se vždycky snažil vyhnout. A i tak jsem věděl, že není cesty zpět, protože už o tom vím. I kdyby se nikdo nedozvěděl, že jsem před tou situací zavřel oči, dotýkalo se mě to tak, že bych se nemohl dívat klidně do zrcadla,“ říká. Z kavárníka se stal načas aktivista.

„Já jsem poměrně pragmatický, takže když jsem se dozvěděl, že je to pravda, začal jsem sepisovat seznam lidí, kterým můžu zavolat a poprosit je o radu, začal jsem si kreslit, jak to tu vypadá, jak to funguje v Praze. Tak to začalo,“ vzpomíná.

Na cestě Martina Švihly za záchranou aleje v Belgické ulici je okouzlující především energie, se kterou do věci vstoupil. Aby mohl říct „ne“ konci jednoho stromořadí, zavrhl veškerou negaci. Odmítá nadávat na zákony, předpisy a nařízení, na úředníky a politiky. Jeho přístup je pozitivní. „Ok, bude se rekonstruovat ulice, ale to je příležitost, aby ta ulice byla po rekonstrukci lepší než před ní. S tím jsem začal oslovovat lidi. Není to tak, že něco nechceme a bojujeme, ale že navrhujeme, aby to bylo lepší,“ vysvětluje. A dodává, že ví, že stromy jsou v pořádku, že je důležité, aby tu zůstaly, že mají veliký význam pro životní prostředí, pro zdraví lidí, pro podnikání v té ulici, pro majitele nemovitostí. Prostě že je to důležité pro lidi, kteří tu žijí, pro městskou část, pro to, jak Praha vypadá.

Když se proto jeho iniciativa obracela na jednotlivé účastníky, ať už to byli úředníci, politici, nebo firmy, obracela se prý na ně jako na partnery, ne jako na nepřátele a škůdce. Šlo o to, ujasnit si, co je reálně důležité, nebýt fanatický, posbírat co nejvíce informací a dát si dohromady plán, se kterým se dá uspět. „Když jsem psal naši petici, psal jsem ji tak, aby ji mohl podepsat i šéf oné rekonstrukce,“ dodává.

Praktické kroky? Ujistit se, že stromům opravdu nic nechybí, a tudíž není jediný rozumný důvod je kácet. Sepsat petici, vytvořit web a o svých záměrech informovat sousedskou obec. Z těch nejaktivnějších sousedů se pak stala páteř iniciativy Belgická žije!. Sbírali podpisy, mluvili s občany, kteří už podobný problém řešili, s novináři, šířili povědomí o Belgické ulici.

„Pak jsem se setkal s lidmi, kteří rozumějí tomu, jak probíhá komunikace s úřady. Co je městská část, co je magistrát, co je Technická správa komunikací (TSK), jaké je procesní pozadí celé věci, co se tu vlastně děje. To je velmi zajímavé, protože ono to i po téhle stránce má všechno logiku. Ta logika sice ničí stromy v Praze, ale je to v podstatě logické. Technicky, ekonomicky, procesně i politicky,“ vysvětluje Martin Švihla.

Vysvětluje, že pravomoci jsou v Praze rozdělené tak, že městská část není správcem ulic, ani stromořadí v nich. Majitelem je magistrát a správcem je firma, jako je například TSK, která je stoprocentně vlastněná magistrátem. Takže o ulicích rozhoduje někdo, kdo je nikdy neviděl. A peníze tečou přes velkou Prahu a Praha rozhoduje, jak budou využity. Jestli se použijí k tomu, aby byly stromy pravidelně ošetřovány, nebo na to, aby se čas od času všechny vykácely. A městská část ani lidé, kteří v ní žijí, na to nemají v podstatě žádný vliv.

Martin Švihla

  • majitel kavárny Bio Zahrada
  • učitel bojového umění aikidó
  • facilitátor kurzů osobního rozvoje
  • v minulosti byl programátorem, vysokoškolským pedagogem, webovým vývojářem, podnikatelem i shiatsu terapeutem
  • jeho zájmem je komunikace - technologií, dotekem, gestem, nebo slovem

„Z tohoto pohledu logika uniká, ale dá se velice snadno odvodit, když se zeptáte, komu to vyhovuje a proč. Ale tím pádem se dějí i takové absurdity, že městská část má ve svých ulicích třeba sto míst, kde chybí strom, a nevysadí je tam, protože není majitelem, tak proč by investovala do ‚cizího‘. A TSK to neudělá taky, protože proč by to dělala? Ji to nezajímá. A magistrát to taky neudělá, protože má úplně jiné starosti než stromy. Takže kdo to udělá? Nikdo. V roce 2014 se tato situace na Praze 2 trochu posunula tak, že městská část nějaké nové stromy vysadila. Ale to je její dobrá vůle, ne systémové řešení,“ rozhazuje Martin Švihla rukama.

Jemná diplomacie občanské vzpoury

Martin záhy pocítil, že jednat s úřady vydá za léta studia jemné diplomacie. Zodpovědný úřad TSK s veřejností takřka nekomunikuje, není k tomu ostatně nijak motivován. Představitelé městské části komunikují ochotně, ale jejich pravomoci jsou mizivé. Kdo chce interakci, musí na magistrát. Tam se Belgické žije! podařilo na posledním jednání před loňskými komunálními volbami a na impuls tehdejšího primátora prosadit povinný dendrologický posudek, který, světe, div se, do té doby neexistoval a ani ho nikdo nežádal. O osudu desítek stromů tak bylo rozhodnuto, aniž kdokoliv věděl, v jakém stavu se nacházejí.

Martin Švihla je bojovník, ale rozvážný.

V ulici a v okolí iniciativa vzbudila velký ohlas. Vznikl web, který informoval o tom, co se děje. Petice, kterou dosud podepsalo asi tři tisíce lidí. Hodně lidí reagovalo na Facebooku, zapojilo se okolo čtyřiceti firem. „Zároveň, a to je jedna z věcí, které nelze naplánovat, se tady v kavárně v jednom momentě objevil tehdejší primátor Hudeček, že chce podepsat petici, což bylo v tom momentě velmi symbolické a zároveň nám to přineslo možnost ho oslovit a přeměnit to symbolické gesto na něco skutečného,“ vykládá Martin. „V tomto ohledu se nám děly věci velmi zázračné. Aktivně se zapojily desítky sousedů, dočkali jsme se podpory od lidí, od kterých bych to nečekal a kteří ani nechtěli, abych o nich mluvil. Tak chci všem alespoň takto poděkovat. Ten proud byl v jednom momentě velmi silný a na mnoha úrovních. Politické i sousedské.“

Galerie NE

Medailon Martina Švihly vyšel v rámci projektu Galerie Ne.

Galerie NE je multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat.

Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe.

Paradoxní je, že se za celou kauzou nejspíš neskrývá zlý úmysl zabíjet stromy. Fakta jsou mnohem banálnější. Za vším hledejme pohodlnost, zdánlivé ekonomické výhody, lhostejnost, jednoduchost technokratických řešení. Vždyť ulice bez spadaného listí se dá uklidit laciněji, ulice s jednodruhovými stromy se dá zamést naráz. A vůbec nejlépe se uklízí hladký beton. Tato logika je nerozborná.

„Spousta těch procesů je neefektivních. Pomáhalo mi usmát se tomu, zjistit, že tudy vlak nejede, a jít jinou cestou. Nebušit do toho, nenadávat, že to nedává smysl a je to absurdní, že by to mělo být jinak. Prostě to nejde, tak hledejme jinou cestu. Velmi často vidí i lidi, kteří to mají na starost, že by to mohli udělat lépe, ale situace to neumožňuje. Technicky, ekonomicky, právně i technologicky jsou to všechno věci, které jsou logické, ale nejsou lidské. Není tam ani stopa po lidskosti,“ říká Martin Švihlík. Nikdo podle něj neřeší, že je tři sta metrů od nás dálnice, kde neustále stojí auta, a proto je důležité, aby tu byly stromy, které to zachytí, a lidé tak mohli dýchat. To jsou všechno parametry, které nikdo nezvažuje, protože v žádném úřednickém postupu nejsou. Nejsou v tabulce.

Martin toto podivné „nastavení procesů“ řešit nehodlá, na to je přílišným realistou. Místo toho se věnuje drobné práci, která přináší ovoce. Tisíce podpisů pod peticí, jednání s politiky a úředníky, veřejné prezentace, třetí místo v soutěži Alej roku 2014 (v rámci Prahy je z toho dokonce místo první), probuzený zájem o osud Belgické nejen na Vinohradech, ale po celé Praze. Přesto nic není jisté, natož vyhrané. Velké úřady mají tendenci nechat problémy „vyhnít“. Prostě si rok počkají, nechají místní „vyšťavit“ a pak přijedou bagry. Ale to všechno Martin Švihla i zbytek Belgické ví.

„Situace se pořád mění. Neočekávám moc, ale vypadá to tak, že budou přehodnoceny a přepracovány plány na rekonstrukci. Co se stane doopravdy, však uvidíme, až když se to stane. Pro nás je důležité zachránit stromy od plošného kácení, krokem dvě by měla být pravidelná péče o ně. Jenže městská část na to nemá peníze ani kompetence. Takže kdo? Znovu tedy budeme hledat cesty, jak toho dosáhnout. Vlastně nic nekončí,“ kývá hlavou.

Nezní to moc radostně, ale Martin se usmívá. Asi mu i v tomto pomáhá, že je učitelem mírumilovného bojového umění aikido.

„To, o čem se bavíme, je přímá aplikace principů aikido v běžné praxi. Můžeme tomu říkat i klidná síla nebo cesta souladu, ale není to žádný zázrak. Podle mých životních zkušeností to funguje v podstatě proto, že je to lidské a že to respektuje i integritu a postoj druhé strany,“ vykládá Martin a vysvětluje, že technika aikido se s destruktivní sílou setkává a vede ji ke konstruktivnímu a pozitivnímu řešení. Minimálně tam, kde neuškodí ani jednomu z účastníků konfliktu. V lepším případě vytvoří z obou stran konfliktu společnou tvořivou sílu. „Z dlouhodobého hlediska nemá smysl jít proti něčemu, hlavně když je protistrana mnohem silnější. Jde o to, jít naproti, aby se obě strany mohly střetnout, a pak vědomě hledat dobré řešení.“


Témata: Brána