Když žena odjížděla, povzdechla si: "To bych ráda věděla, co si tady beze mne počneš." Ale já jsem byl připraven. Přátelé mi řekli, co by dělali oni, a tak jsem si šel užívat. Dělal jsem věci, které by mě předtím nikdy nenapadly, a kdyby ano, tak se budu sám sobě smát. Ale ne že by se mi to nelíbilo.
Má hlava je balon čili Moët k snídani
Servírka je jemná a šikovná: něžně a vytrvale kroutí rukou, až se ozve tiché vzdechnutí. Špunt je venku. Nikdy jsem si nemyslel, že je nutné snídat šampaňské, ale když je to Moët Chandon, neřekl by ne ani Limonádový Joe.
CITY DNESCelou reportáž o Milana Vodičky si přečtěte v CITY, magazínu MF DNES o Praze a pro Pražany, který vychází v úterý 27. listopadu. |
To bylo tak: říkal jsem si ráno, jak si dám čaj a rohlík od včerejška, pak vygruntuju... Ale rázně jsem odehnal Satanáše pokušení a vyrazil na snídani do Café Colore na rohu Palackého a Jungmannovy ulice. Moje dvoudecová lahvička se chladí na ledu, čtu si Financial Times. Pak se pouštím do snídaně. Pocitronuju si uzeného lososa, protože tak to mám rád, k tomu si ulomím kousek bílého chleba a namáznu. A občas přikousnu vajíčko natvrdo. Misku lesního a tropického ovoce – kanadské borůvky, jahody, ostružiny a kiwi si šetřím až k šampaňskému. Bublinky se vznášejí ve sklenici a pak i v mé hlavě. Nálada mi s nimi letí až někam ke stropu jako balonek. "Budete si ještě něco přát, pane?" ptá se servírka. Určitě, něco bych si přál, ale to vám, slečno, nesmím prozradit: po druhé lahvičce bych se totiž vznášel až moc. A tak si dám jen druhé silné espreso, protože musím běžet. Odkládám noviny s lítostí, že burzovní zprávy nejsou pro mě. Ale když člověk žije hogo fogo, pořád se děje něco úžasného. Mě teď čeká pleťová maska. Prý nejlepší v Praze.
Hana, Shakespeare aromaterapeutického umění
Jsem v podzemí Pařížské, nejluxusnější ulice v Česku. No, vlastně je to příčná Jáchymova, ale to je totéž. Bílý, lehounce osvětlený salon Sisley je jediný v zemi a jeden z mála v Evropě. Nahý do půl těla (terapeutka paní Hana diskrétně vyklouzla z místností) se uložím na tvarované lůžko a přikryju. Pak se vrátí a s ní přijde vůně, něha a uvolnění. Nejdřív vdechuju levanduli a kvap tam nahoře nad námi je mi najednou ukradený.
Paní Hana mi upraví obočí a pak na obličeji cítím, jak mě cosi chladí i hřeje. Slyším vysvětlení, že jsou to výtažky rostlin, oleje, které odbourávají škodliviny z kůže, žehlí a prozařují. Vždycky jsem se tomu usmíval, a kdyby mi řekli, že si to dělají i drsní chlapi jako já, úplně bych se chechtal. Ale teď cítím, jak se mi rozhodně provzdušňuje aspoň duše. Hraje náladová muzika, náhle v ní slyším šumění ptačích křídel a moje já se někam vznáší a odlétá s nimi.
Po hodině, kdy moje tělo a mysl byly po dlouhé době zase jedno, končíme. "Jste Shakespeare aromaterapeutického umění," vyseknu paní Haně nejhlubší poklonu. Jsem někdo jiný. Lehčí, svěží a jakýsi prosvětlený. Poočku koukám na lidi na ulici, jestli si toho taky všimli. Už chápu, v čem je kouzlo toho všeho: cítíte se jinak. Nevím, za jak dlouho to všechno působí na pokožku, ale cítím, že to hned působí na sebevědomí. Jsem jiný, protože jsem tam byl, byl jsem opečováván a hýčkán a mohl jsem si to dovolit. V tuto denní dobu bývám ustaraný štvanec, teď jsem však muž světla a úsměvu.
Ale on mě zase přejde, protože se jdu učit poker a tam se nosí pokerface.
Ať karty šustí čili poker mi nejde
Chudák pan Stejskal. Každý máme svou 13. komnatu, já jich mám spoustu a teď se mu o jedné svěřuju. Mám blok na poker. Už jsem to zkoušel tolikrát a nic. Temno, zhasnuto, vypnuto. Jako kdyby nafukovací ryba měla pochopit Karla Hynka. Prý to ale prolomím.
Jsme v herně Showdown Poker Club na Vinohradské hned proti rozhlasu, která je druhou největší v Praze. Jakub Stejskal je profesionální hráč a kouč. Učím se Texas Hold’em. A zdá se, že to fakt poprvé chápu. Asi se opravdu blíží konec světa. Kouč mi taky dal pořádný ibalgin na můj komplex, když mi vysvětlí, že jen 30 procent pokeru je o umění a zbytek dělá štěstí. Taky se učím taktiku a blufování.
Párkrát si zkusmo zahrajeme. Výkon nic moc. Ale zdá se, že moje budoucnost je jinde. Baví mě triky s žetony. Nejlíp mi jde spojovat jednou rukou dvě hromádky. Anebo převalovat žeton mezi prsty od palce po malíček tam a zpátky. Nakonec zkouším oslnit kouče svým parádním karetním trikem: na plátně se roztáhne pakl, ze strany se podebere jednou kartou, a jak s ní jezdím sem a tam, karty se postupně zvedají a ježí jako hřbet dinosaura.
Pak se mě někdo ptá, jestli se zúčastním turnaje. Nezúčastním. Ještě se necítím. Jak říkal baron de Coubertin, není důležité prohrát, ale naučit se to.
