Dílo profesora psychiatrie a ekonomie je vlastně cestopisem po rozcuchaných hlavách odvážných vynálezců a vědců, revoltujících umělců a obchodníků objevujících nové příležitosti jak zbohatnout. Od těch všech se prý máme co učit.
Za nápadem do hospody nebo za město
V roce 1976 proletěl výtvarný umělec Dale Chihuly při autohavárii předním sklem a střepy mu poničily levé oko natolik, že je lékaři nedokázali zachránit. Napadne vás asi, že tohle byl pro něj nejspíš konec kariéry, která se ani pořádně nerozběhla.
Ale kdeže, do té doby neznámý Chihuly se s jedním okem vypracoval na uctívaného autora skleněných artefaktů. S poničeným vnímáním prostoru totiž doslova změnil pohled na svět i svou práci a začal tvořit osobité dekorace.
Dobrá zpráva je, že abyste začali svět vnímat jinak, nemusíte hned přijít o oko. "Už jen prostá změna prostředí může dobře zahýbat zažitými percepčními schématy. Je to nejspíš jeden z důvodů, proč lidi dostávají tolik nápadů v restauracích. Čím je změna prostředí citelnější, například při cestě do zahraničí, tím výrazněji své vnímání rozhodíte," píše Berns.
A dodává, že řada průlomových nápadů vznikla docela obyčejným spojením dvou věcí, které byli lidé zvyklí vnímat odděleně. Walt Disney spojil animaci s celovečerním filmovým formátem. Věřte, nebo ne, byl to první mainstreamový tvůrce, jehož to napadlo.
Zakladatelé společnosti Atari si zas na rozdíl od většiny svých vrstevníků dokázali představit, že budou mít lidé počítače doma a budou na nich hrát hry. Banální vize? V roce 1972 naopak spojení nespojitelného. Takových příkladů je Bernsova kniha plná.
Přeprogramovat strach
Proč lidi tak neradi přicházejí s novými nápady? Protože jim kdesi v hlavě hlodá strach z toho, že selžou. Že se jim budou lidi vysmívat. Že to všechno skončí tragédií.
A kdyby jenom to. Vedle strachu z neúspěchu je další překážkou inovací i strach z neurčita. Vždycky, když máte vytvořit něco originálního, třeba přijít na to, jak může vaše oddělení vydělávat víc peněz nebo napsat školní práci, je váš mozek sužován tím, že neví, co má vlastně dělat, jak dlouho to bude trvat a jaký má být ideální výsledek.
Jméno Dale Chihuly dnes v uměleckém světě znamená hodně. Kdo ví, zda by to tak bylo, kdyby se nezačal dívat na svět jinak.
Nejsme v tom sami. Strach z nejistoty spojuje všechna zvířata. Jde o hluboce vštípenou biologickou dispozici. Jak říká spisovatel Seth Godin: Všichni máme ještěrčí mozek, který nám velí radši se do ničeho nepouštět.
Kdyby někdo věděl, jak se mohou lidé zbytečně velkého strachu zbavit, už by měl na poličce Nobelovu cenu za medicínu (a diplom za příspěvek k rozvoji parašutismu). Berns aspoň radí, abyste "neřídili pod vlivem". "Důležité je uvědomit si, že se bojíte, a nedělat žádná rozhodnutí pod vlivem strachu. (...) Strach je jako alkohol. Škodí úsudku."
Dalším krokem je pak zkusit přeprogramovat svůj mozek. Uvědomit si, že riziko selhání je úzce spjato s možností v něčem uspět nebo se aspoň něco nového naučit. Spojit si riziko s příjemnými pocity a tak alespoň trochu ještěrčí mozek ošálit.
Prodavači revoluce: Picasso a Jobs
Vincent van Gogh i Pablo Picasso byli geniální malíři. Oba dva ostatně namalovali obraz prodaný za víc než sto milionů dolarů, první jmenovaný Portrét doktora Gacheta, druhý Chlapce s dýmkou. Jak je potom možné, že van Gogh zemřel jako zchudlý podivín, zatímco Picasso se stal už za svého života miláčkem médií a komerčně úspěšnou "značkou"?
Je to tím, že Picasso dokázal pro své převratné myšlenky (třeba že "obraz může zachytit věci ze všech stran naráz") získat ostatní lidi. Božan v pruhovaném triku, stylovém baretu a s gauloiskou v koutku úst si hledal fanoušky a hlavně zákazníky snáz než trhan máchající břitvou.
"Mnoho obrazoborců je natolik mimo, že si neuvědomují, že většina lidí vnímá věci běžnýma očima a bojí se neznámého. Pokud chcete oslovit masy, musíte své myšlenky prezentovat v souladu s existujícími sociálními rámci," tvrdí Berns a jako příklad uvádí Steva Jobse. Ten na slavných prezentacích nových produktů Apple nepředvádí iPhony a iPady tak, aby oslovil střední třídy. Ukazuje všechny ty krásné stroje "cool mládeži", názorovým vůdcům, jejichž styl pak střední třídy postupně přeberou.
Autorův šílený závěr: k čemu to může vést?
Když tedy víte, co je zapotřebí k tomu stát se obrazoborcem, vůdcem rebelie, inovátorem, který strhne lavinu, pusťte se do toho. Zkoumejte svět z jiných úhlů, nebojte se a pěstujte svou sociální inteligenci. Neurolog Berns v poslední kapitole vystupuje z role chvílemi lehce únavného profouse a na pár stranách se vášnivě rozepisuje o tom, které drogy a chemické látky mohou s tímhle krokem pomoci. U popularizační knihy je takový seznam do lékárny (a v případě halucinogenů upravujících vnímání i nákupní lístek pro místního dealera) docela soda.
Nebudu ale Bernse plísnit za etickou lehkovážnost. Tato část je myšlenkově provokativní. Co může naznačovat? Jestliže se totiž lékařům daří rozkódovat, co v lidském mozku spouští myšlenkové revoluce, a zároveň zjišťují, jak celý proces urychlit a usnadnit, může se záhy do světů vědy, umění i politiky dostat doping.
Nemluvím o tradičním čerpání inspirace z popíjení alkoholu a pokuřování lehkých drog. Myslím tím skutečný doping, jak jej známe z profesionálního sportu. Jen si představte ten výjev z televizní maskérny: pan předseda si nechá napudrovat tváře a pak šlehnout injekci plnou stimulantů a hormonů posilujících empatii. Pokud má Berns pravdu, moderátor frčící na kávě ani protivník poháněný karlovarskou becherovkou by proti takovému borci neměli nejmenší šanci.
Článek vznikl ve spolupráci se serverem psychologie.cz
