„Nabídky na sex dostávám pořád,“ přitakal před pěti lety redaktorce listu New York Post sedmdesátiletý obyvatel The Villages, „hlavně od žen po sedmdesátce. ´Jaké jsou plány na dnešní noc?´ zeptají se jen, ´můžu tě potěšit.´“ I další pěl ódy na nekomplikovanou cílevědomost jedné ze svých příležitostných nocležnic: „Přijde, osprchuje se, skočí do postele, pak se oblékne a zmizí. Je prostě nejlepší.“
Jiný americký novinář, který se do floridského města mezi Johanesville a Tampou vydal na reportáž, by to potvrdil. K tomu, aby si ověřil, zda jsou zkazky o atmosféře nasycené sexuální nevázaností pravdivé, mu stačila návštěva prvního baru, kam vkročil. „Jsem tak nadržená,“ řekla mu prý místo představení se udržovaná sexy panička.
V The Villages se před sexem ani po něm moc řečí nenadělá.
Město jen pro staré – co se cítí jako mladí
Ještě na začátku osmdesátých let to přitom byla nenápadná, fádní vesnička o osmi stovkách obyvatel. Pak přišel miliardářský developer H. Gary Morse a vybudoval z ní surreálný, bizarní skleník pro mladší i starší movité penzisty, kteří opouštějí svá města, aby zbytek života strávili nicneděláním, unuděným permanentním rekreováním se a předstíráním bujného života.
Panoptikum se dnes rozkládá na osmdesáti čtverečních kilometrech: vesměs stejné domy, podle jednoho mustru, náměstí, která se neúspěšně snaží tvářit jako historické památky, přes třicet golfových hřišť, country kluby, restaurace a bary. A klinika, která se specializuje, ne bezdůvodně, jako uvidíme později, na infekční choroby. A rovněž všudypřítomná elektrická golfová vozítka, která nejsou využívána, to též vysvětlíme později, pouze na popojíždění.
Útočiště zde našlo na šedesát tisíc bohatých uprchlíků z měst. Je v tom bezpochyby kus sobectví, tady ze svých daní totiž neplatí takové zbytečnosti, jako jsou školy pro děti, z nichž oni sami ve svém věku nic nemají. Rovněž je v tom hledání komunity, ovšem segregované: tohle město je jen pro staré. Nastěhovat se do něj mohou jen lidé nad pětapadesát let a mohou mít jistotu, že rodinné závazky je nebudou rušit. Jejich vnuci, je-li jim pod devatenáct, mohou v The Villages strávit maximálně třicet dní v kalendářním roce, říkají městská pravidla. Děti jsou nežádoucí.
Zdá se ale, že mladší generaci tamní občané nepotřebují, mládež zastoupí. „Jak vypadá můj typický den?“ opakuje otázku Frank, sedmdesátník po dvou infarktech a jedné mrtvici, a s odpovědí neváhá: „Opiju se a hraju Nintendo.“
Vypadá to, jako by tamní občané spolu s rodinnými vazbami odhodili soudnost. „Hele, sáhni si! Tělo mám pořád stejný, jako když jsem byla na střední!“ chlubila se novináři u barové stoličky blondýna Sue. Doufejme, že jeho reportáž nečetla, pro redaktora měla totiž celá scéna trapné, tragikomické kontury. „Přiznává, že jí je přes šedesát,“ píše o madam plné sebeuspokojení, „vypadá ale, jako kdyby jí bylo přes osmdesát, a tančí, jako by jí bylo čtrnáct.“
Jenže v The Villages není moc lidí, kteří by tam narušovali dovolenkovou atmosféru pochybnostmi. Tam jsou všichni na jedné lodi, proto se tam ostatně přestěhovali.
Stačí minuta a svedou vám manžela
Nezapadají jen ti, kdo o rozverné seniory pečují. „Jsou to věci, na které bych raději zapomněl,“ říká barman jedné z tamních restaurací, když vzpomíná, jak přijal od místních nabídku na melouch a ocitl se jako obsluha na domácí swingers party. Obočí však zdvihá i nad tím, co se v The Villages děje na veřejnosti. Jako barman je neustále na ráně. „Některé ženy neznají stud,“ naznačuje.
Je-li tam totiž někdo na sexuálním lovu, jsou to dámy. Vysvětlení dodá pohled na složení obyvatel. Osmadevadesát procent bělochů, jasná nadvláda voličů Republikánů, The Villages bývá tradiční zastávkou Sarah Palinové, a potom – zřejmá převaha žen. The Villages je nejrychleji se rozrůstajícím středně velkým městem Spojených států a největší seniorskou enklávou, ale pánů je nedostatek.
Tady prostě musíte vypadat dobře, vysvětlila britské redaktorce dvaašedesátiletá Belinda Beardová, na jednoho muže totiž připadá desítka žen. A ty se proto musejí chovat jako predátorky: „Na minutku se otočíte k manželovi zády a některá se vám ho pokusí ukrást.“
Totéž se dověděla reportérka listu New York Post. „Spousta žen je tu extrémně nestoudných,“ prozradila jí jedna z místních žen Louise, „některé holky odejdou s mužem na parkoviště a za půl hodiny se vrátí jako by nic.“ Ano, jsme zpátky u golfových vozítek, právě ona bývají častou náhražkou ložnice pro páry z barů.
Sex na náměstí
Leckdy se k nim ale náhodné dvojice ani nedostanou. Letos v říjnu zatkla policie Charm Gilbertovou a Jamese Adamse, hlídka je zastihla na elektrické rozvodně. Obviněná měla vyhrnuté triko a odhalená prsa a stažené šortky a kalhotky, zapsal policista. Adams byl nahý úplně.
Místo pospolitosti sobectvíHistorie věkově segregovaných komunit sahá ve Spojených státech do padesátých let minulého století. Tehdy vystavěl idealistický imigrant z Ruska Ben Schleifer arizonský Youngtown, město pro staré lidi inspirované izraelskými kibucy. Následovalo město Sun City. Dnes žijí v podobných sídlech na dva miliony Američanů, podle konzervativních odhadů to bude během příštích deseti let patnáct milionů. Dobrovolná segregace má ale i své stinné stránky. V Youngtownu musel například zaplatit pár penzistů pokutu sto dolarů za to, že poskytl útočiště svému vnukovi, jehož týral otčím. V Sun City, ještě než se vyvázali ze vzdělávacího systému, během dvanácti let odmítli celkem sedmnáctkrát vydat místní dluhopisy na financování školství. Tohle bylo příliš i na Schleifera. „Když jsem byl kluk, bylo první povinností komunity dát mladým vzdělání, ať to stálo cokoli,“ posteskl si. Místo pospolitosti se ze segregovaných sídel stávají ghetta sobectví a odcizení. Když jste zdraví, jste populární, jakmile ale máte problém, nikdo o tom nechce ani slyšet, líčí filmařka Sari Gilmanová vztahy v důchodcovském městě Kings Point, kde žili její prarodiče. |
Nebylo to poprvé, co skončil sex na veřejnosti příjezdem policie. V červnu chytla hlídka osmašedesátiletou Ann Klemmovou a o třináct let mladšího Davida Bobilyu, tihle se přitom oddávali sexu rovnou v altánu uprostřed náměstí. Místní bar Red Sauce jejich zatčení zvěčnil zavedením koktejlu Sex na náměstí.
The Villages je hravé město. „Je to jako být zase dítětem, když k vám přišla parta, abyste si šli hrát ven,“ rozplýval se před redaktorkou The Daily Mail osmašedesátiletý Tom Guilmag. Novinářka na své procházce městem několikrát ucítila marihuanový ozón a stejně jako její žurnalističtí předchůdci se od místních dověděla o velkém černém trhu s Viagrou. Ta je, s ohledem na věk obyvatel, jedním z nezbytných pilířů tamního společenského života.
„Vody a jídla máme kupu,“ odpověděl v esemesce ústřední protagonista nočního života v The Villages známý jako Pan Půlnoc novináři, zatímco na Floridě zuřilo tornádo: „Pošlete Viagru.“
Policejní šéf si však pochvaluje klid: „Hraničí to tu s nudou.“ Není to však tak docela pravda. Novináři od místních slyšeli o důchodci, který skončil po strkanici se svým sokem ve fontáně, o džentlmenovi, který přišel o umělý chrup po jedné dobře mířené od rozzlobeného manžela jisté dámy. Své nakonec ví o policie. „Vidíte dva sedmdesátníky, jak se perou kvůli ženské vycházkovými holemi, a říkáte si: Pane na nebi!“ řekl redaktorovi New York Post jeden z policistů.
A pak tu jsou sexuálně přenosné choroby, ve městě, které má přídomek „Nejzdravější město Ameriky“, se šíří kapavka, chlamydie i syfilis.
Orwellowský svět: tyranie, záplava norem a výlučně pozitivní zprávy
A to není všechno. Působí-li město z jedné strany jako Disneyland pro staré, z druhé vypadá jako vězení. Na všechno jsou normy, stovky norem, týkají se až komických detailů: jak vysoký může být živý plot u zahrádek, jakou barvou může být natřený dům, zakázány jsou šňůry na prádlo i individuální poštovní schránky, dopisy se doručují do centrálního stánku. Jedna z obyvatelek byla opakovaně nucena vážit svého obtloustlého pudla, protože úřady měly podezření, že jeho váha překročila povolený limit, pes v The Villages může vážit maximálně dvanáct kilogramů. Kvůli bezpečnosti.
Úřady, to znamená Morseova developerská korporace. Řídí město pevnou rukou, byť čelí podezřením z ilegálního podnikání. The Villages spravuje rada, kterou nikdo nevolil a jejíž členové jsou Morseovými zaměstnanci. Vycházejí tam jediné noviny – ano, vydává je korporace. „To máme v The Villages krásný den!“ opakuje obyvatelům městská rozhlasová stanice. I ta patří developerské firmě, stejně jako televizní stanice a časopisy. Místní média jsou vyhrazena jen pozitivním zprávám. O sexuálních výtržnostech neinformují, ani o nebezpečných sesuvech půdy způsobených neekologickými zásahy kvůli rozlehlým golfovým hřištím, na něž dispozice krajiny nestačí.
Když se novinář Andrew D. Blechman ptal místních, zda se jim totalitářský ráz života v městě neprotiví, odpovídali, že demokracie je „chaotická“. Moc složitá. Vyžaduje angažmá. Na otázku, zda jim nechybí svět tam za zdí, dostal odpověď: „Reálný svět už nechci ani vidět. Cokoli se teď stane, to už je vaše starost. Mě se to nijak nedotýká.“ Obyvatelé The Villages mají pocit, že společnosti už dali dost. Na pořadu dne je sex, zábava, pití a Viagra. Prázdniny do konce života.
Podle Blechmana není na tom, že se postarší lidé baví, nic špatného, šokuje jej však ztráta interakce se společností a sociální inženýrství. „Zarazilo mě to jako ryzí a úplná segregace, kde na místo někdejších nežádoucích osob nastoupily děti,“ píše Blechman. Jako ilustraci uvádí, že když při nehodě přejel důchodce v The Villages sedmileté dítě, byla na prvním místě zlost: Co v naší komunitě za zdí vůbec dělalo?
Chtěli byste ve stáří bydlet ve městě bez mladých lidí, odloučeni od svých dětí?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 30. října 2014. Anketa je uzavřena.
