Řekněme to rovnou, pro takové cestovatele nemá špetku uznání. "Někteří z těch nejméně zcestovalých lidí, které jsem potkal, byli ve stovce či dokonce sto sedmdesáti zemích. Jenže co dělají? Létají mezi velkými metropolemi, zejména mezi hlavními městy, vystoupí na letišti nebo stráví jednu noc v hotelu a odškrtnutou si další 'navštívenou' zemi," říká a dodává: "Takoví lidé podle mého nejsou cestovateli, jsou to jen pasažéři."
Je pravda, že on projel svět křížem krážem docela jinak.
Od roku 1990, kdy se dnes čtyřiačtyřicetiletý muž na pouť vydal, má za sebou přes 190 zemí, zdolal všechny kontinenty a rozhodně jimi jen letmo neprojížděl. Snažil se splynout s místní kulturou a přírodou a nezdráhal se vydat do těch nejodlehlejších míst.
Žil s pygmejským kmenem Bambutti, lovil kopím a sítí antilopy v Africe, spal v nejnuznějších chatrčích, procházel deštnými pralesy, ujel tisíce kilometrů na motorce po pouštích a horách, namol opilý se učil u jakutského kmene v Rusku řídit sobí saně.
Nikoho takového jsme tu nikdy neviděli
Nevyhýbal se ani zemím zmítaným násilnostmi. Během americké invaze stopoval po Iráku, kde navštívil i rodné město Saddáma Husajna, cestoval na územích ovládaných Talibanem i rebely z kmene Hutů ve Rwandě, v neklidném Kongu míjel ozbrojené jednotky OSN. Snad nejbizarnější a největší kousek se mu povedl, když přijel do somálského Mogadiša, místa vyhlašovaného jako nejnebezpečnější město na světě.
"Věděl jsem, že se Somálsko potápí do občanské války téměř ten samý den, co jsem svou cestu zahájil, ale protože jsem ho prostě měl na seznamu míst, která chci navštívit, musel jsem," vysvětluje, proč vyrazil v roce 2010 do země, kde podle amerických úřadů "cizincům hrozily únosy, vraždy, banditismus a další násilné útoky".
Somálské úřady příjezd chladnokrevného Kanaďana šokoval, a to je eufemismus. Proč k nám někdo jezdí? Pomátl se? Je to zamýšleno jako forma sebevraždy? Nebo jako politická provokace?
"Někoho jako on jsme tu nikdy neviděli," nevěřícně tehdy líčil agentuře AFP tamní úředník Omar Mohamed. "Říkal, že je turista, ale tomu jsme nemohli věřit. Později jsme však zjistili, že mluví pravdu. Byl to tedy první člověk, který přijel do Mogadiša čistě za turistikou." Bylo to čiré unikum, o oné "záhadě" tehdy psaly světové agentury.
Mike Spencer Bown přichází do hotelu s ironicky znějícím názvem Peace nedaleko mogadišského mezinárodního letiště.
"Čtyřikrát se mě pokoušeli nacpat do letadla, ale pokaždé jsem křičel, protestoval a fixloval, dokud letadlo neodletělo beze mě," popisuje, jak se mu povedlo v Mogadišu zůstat. Původně chtěl vidět pláže, nakonec byl rád, že strávil čas v hotelu pečlivě hlídaném ozbrojenou ochrankou a v mogadišských ulicích. A zřejmě také že to vše přežil.
Cestovatelova osamělost
Bown se od konvenčních cestovatelů liší i tím, že jezdí za autentickými prožitky, není lovcem fotek. Své cesty moc nedokumentuje, nevozí s sebou ani kameru, ani fotoaparát. Jeho zápisky si však můžete přečíst na jeho facebookovém profilu. Čte se jako deník Indiana Jonese, komentuje případně server Huffington Post.
Jistě i proto, že Bown, který kvůli cestování prodal svou obchodní firmu, prolézá i ty nejzazší kouty společnosti, do níž přijede. Jeho poslední destinace, která završí soupis všech zemí, které navštívil, Irsko, to potvrzuje. Na Facebooku popisoval, jak chrní v cimře plné opilců, chrápajících spáčů a s jedním zamilovaným párečkem.
Neprojel samozřejmě každý kout světa, ale procestoval jich dost. Narozeniny slavil na každém kontinentu, včetně Antarktidy. A v každé navštívené oblasti se pokusil proniknout tak hluboko pod kůži společnosti, jak to šlo, i proto mu cesta trvala 23 let. Jeho soud po dlouhé pouti je přitom prostý: "Stojí za to znát lidi všech ras a kultur." A dodává, že přes jisté prazvláštní zvyky, s nimiž se setkal, si jsou lidé všude podobní.
Své cesty rozhodně nelituje. Tvrdí, že na ní nikdy nezažil špatné chvilky, a chválí si, že celý jeho dospělý život byl jedním dobrodružstvím. Měl ovšem i stinné stránky. "Největší nevýhodou byla nemožnost vést jakýkoli normální rodinný život. Není možné se oženit nebo vychovávat děti. A přátele jsem si uchoval jen za cenu největšího úsilí," přiznává. Prozrazuje dokonce, že kdyby tehdy v roce 1990 věděl, že mu pouť zabere 23 let, možná by se na ni vůbec nevydal.
