Do jeho příjezdu do Prahy zbývalo něco přes dvanáct hodin, když promotéři oznámili, že se návštěva ruší.
Těžko říci, co za fiaskem stojí. Mohly to být přemrštěné požadavky vyčpívající hvězdy, která vyházela z oken přes 300 milionů dolarů a po bankrotu si zoufale potřebuje vylepšit rodinné účetnictví. Možná byl na vině nedostatek soudnosti nebo odfláknutá práce promotérů, kteří věšeli bulíky na nos veřejnosti i Tysonovi. Nebo prostě o Železného Mika nebyl zájem.
Jisté je, že celý skandál vlastně zapadá do Tysonova života, který připomíná jízdu na horské dráze a v němž o skandály, zvraty a rozpory nebyla nouze.
Ranař z ulice
Když byl na vrcholu sil, nebylo na světě, a možná dokonce v celých dějinách, lepšího boxera. "Železný Mike" byl málokdy vídanou kombinací brutální síly a ďábelské rychlosti. Své soupeře kosil jako kuželky a ještě u toho vypadal elegantně. Za svou kariéru vyhrál z 58 zápasů v profesionálním ringu plných 50, z toho 44 stylem K.O. Dostat se Tysonovi do spárů bylo pro ostatní boxery zlým snem.
V roce 1986 se stal vůbec nejmladším mistrem světa těžké váhy v historii profesionálního boxu. Bylo mu pouhých dvacet let a připomínal dokonalý válečný stroj. Jeho sportovní hvězda zářila široko daleko. "Jsem ten největší bojovník, jakého kdy Bůh stvořil," křičel do celého světa.
Nebylo moc těch, kteří by se opovážili mu to rozmlouvat. Tysonova výbušná povaha, která mu pomáhala v ringu, ale která ho ničila mimo svět čtyř provazů, se formovala na špinavých ulicích drsného Brooklynu, kde se Mike v roce 1966 narodil. Jeho otec opustil rodinu, když byly malému Mikeovi pouhé dva roky. V šestnácti přišel i o matku.
To už byl ale zkušeným delikventem a postrachem ulic. Ve třinácti letech byl na policejní stanici předveden celkem osmatřicetkrát. "Moje matka na mě nikdy nebyla pyšná a nikdy se mnou nebyla šťastná," prohlásil jednou Tyson. "Věděla o mně jen to, že jsem dělal binec na ulicích a že jsem domů chodil v nových hadrech, za které jsem nikde neplatil..."
Pak do jeho života vstoupil starý mistr
Zní to jako z filmu, ale bylo to právě tak. Po smrti matky se těžko zvladatelného mladíka ujal boxerský trenér Cus D´Amato, který z kluka z pasťáku postupně vycvičil démona v boxerských rukavicích.
Byla to podivná dvojice: vrásčitý a křehký stařec D´Amato a mladý nabušený bijec Tyson.
Vytvořilo se však mezi nimi pevné pouto. "Strach? Hrdina i zbabělec ho cítí stejně, ale hrdina svůj strach promítne do svého soupeře, zatímco zbabělec uteče. Strach je pro každého stejný, záleží jen na tom, jak s ním naložíš," říkával často D´Amato svému svěřenci, který ke starému muži vzhlížel jako k náhradnímu otci.
Kdo ví, jak by se Tysonův život a kariéra vyvíjely bez silného D´Amatova vlivu. Starý boxerský mág zemřel v roce 1985, ještě před tím, než Tyson dosáhl svých největších úspěchů. Smrt učitele a rádce mladým boxerem otřásla a jeho nenávist ke světu "tam venku" ještě vzrostla.
Zvlášť když si ho vzal pod svá křídla promotér Don King, který rozhodně není ztělesněním ohleduplnosti a který podle mnohých brnkal na tytéž tóny Tysonovy osobnosti, které se dostávaly ke slovu během Mikova dětství na ulici.
Zatím to ale odnášeli "jen" jen jeho soupeři. Na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let nebylo obávanějšího rohovníka. Právě tehdy, na samém vrcholu kariéry, ale začala i cesta dolů.
"Byl jsem vyřízený už od roku 1990," nechal se slyšet v roce 2005, kdy ukončil profesionální dráhu. Právě v roce 1990 totiž nečekaně prohrál s Busterem Douglasem. Šlo o jedno z největších překvapení v historii boxu a snímky knockoutovaného Tysona, nechápavě zírajícího do prázdna, obletěly celý svět. A předznamenaly Tysonův pád.
Zase dole. A rovnou do kriminálu
"Železný Mike" totiž od té doby dokázal ze skutečně slavných boxerských osobností porazit už jen Razora Ruddocka o rok později. Bývalý šampion zároveň přiznal, že zápas s Ruddockem byl posledním, v němž cítil touhu boxovat ze všech sil. A byl také posledním duelem před Tysonovým nástupem do vězení v roce 1992, kde si odseděl trest za znásilnění Desirée Washingtonové. Na svobodu byl propuštěn v roce 1995, za mřížemi strávil celkem 1095 dní.
Po odpykání trestu už to nebyl ten starý známý Tyson. "Když jsem opustil vězení, porážel jsem soupeře jen proto, že se mě báli," přiznal. Na úplné dno dopadl v roce 1997, kdy ukousl kus ucha svému soupeři Holyfieldovi přímo v ringu.
Z "Nejzlejšího chlapa na světě" se pomalu ale jistě stával někdy více, někdy méně zábavný exot, který sice čas od času porazil průměrného boxera, ale mnohem více času trávil v barech a v soudních síních, kde se zodpovídal ze svých excesů na veřejnosti. Mlácení fotografů a dotěrných fanoušků patřilo k Tysonově životnímu stylu stejně neodmyslitelně jako dříve tvrdý trénink a D´Amatova disciplína.
Definitivní konec nastal v roce 2005. Osmatřicetiletý Tyson (kterého už tehdy zdobilo několik divokých tetování včetně podobizny Che Guevary) dostal ostudný výprask od neznámého Ira McBridea, načež ohlásil ukončení profesionální dráhy. Byla to jeho třetí prohra z posledních čtyř zápasů.
Ten chlap byl někdo jiný. Ale býval nejlepší
"Neznám toho člověka z let 1986 a 1987, nemám s ním nic společného," řekl tenkrát Tyson, když se ho reportéři ptali na jeho nejlepší roky. "Nemám nic společného s chlápkem, který prohlásil, že soupeři vrazí nos do mozku. Neznám ho. Nevím, odkud je, nevím o něm vůbec nic."
Ne, to neodcházel velkohubý šampion. To se loučil smutný a stárnoucí boxer, který pochopil, že přišel jeho čas. "Nemusíte mě litovat," prohlásil ale Tyson bezprostředně po prohře s McBridem. "Nejsem ten, koho by lidi měli litovat nebo ke komu by měli vzhlížet. V životě jsem udělal věci, na které nejsem hrdý. Jsem izolovaný od všech lidí. Myslí si, že mě znají, ale není to tak. Svět boxu už mě vůbec nezajímá. Nechci, aby na mě někdo vzpomínal. Moje srdce už netouží po boji. Nesnáším zápach tělocvičny. Už na to prostě nemám, nenávidím celý box."
Život bez boxerských rukavic byl pro Tysona obtížnější než nejtvrdší souboje v ringu. Někdejší mistr světa nenacházel své místo ve společnosti a uvažoval dokonce o tom, že opustí USA. "V této zemi už nemohu být úspěšný, musím se přestěhovat jinam. Už mě tady nečeká nic dobrého, protože jsem stigmatizován. Lidé na mou minulost nikdy nezapomenou," stěžoval si.
"Byl jsem sobecký. Nevážil jsem si slávy, dokud jsem nedostal to, co jsem chtěl. Nikdy jsem nemusel čekat ve frontě před restaurací, nikdy jsem neměl problém dostat tu nejhezčí dívku. A teď už nemám touhu dál bojovat," říkal.
Okolnosti ho ale do ringu stejně znovu vehnaly, i když jen k sérii několika exhibičních zápasů. Důvod byl prozaický: peníze. Tyson dlužil zhruba 40 milionů dolarů a peníze z exhibičních zápasů potřeboval alespoň na část splátky obrovské částky.
"Všechny účty mi to nezaplatí, ale aspoň se budu cítit o něco líp," přiznal Tyson. "Nebudu pořád v depresi. A změnil jsem se. Je to ale zvláštní pocit: nepoužívat násilí, když celá moje reputace byla založena na tom, že ho používám... Teď nevím, jak se s tím vyrovnat."
Začal chovat holuby, studovat náboženství a žít zdravějším životním stylem, než když na vrcholu slávy vymetal bary a zkoušel experimentovat s drogami.
Nejtěžší životní zkouškou si prošel v květnu 2009, kdy se na posilovacích strojích v jeho domě udusila jeho tehdy čtyřletá dcerka Exodus. Boxerský fenomén byl zdrcen. Od té doby se ale jeho cesta ubírá šťastnějším směrem. Mike Tyson zhubl, začal se zajímat o svět kolem sebe a do Prahy měl tak přijet pravý opak arogantního násilníka z 90. let. "Nikdy jsem nečekal, že se dožiju tak dlouho," svěřil se v nedávném interview.
Čas od času ale v jeho slovech přece jen zableskne dávná sláva... "Nechci znít namyšleně, ale jen pár boxerů dosáhlo toho, co já. Můžete je spočítat na prstech jedné ruky. A nikdo z nich neměl mezinárodní úspěch jako já. Nechci říkat, že jsem nejlepší boxer na světě, ale byl jsem blízko. Byl jsem hodně blízko..."
soutěžNa tomhle místě vás měla čekat nejen správná odpověď na soutěžní otázku (Mike Tyson ukončil profesionální dráhu v ringu v roce 2005), ale zejména vyhlášení výherců. Vzhledem k tomu, že Tysonova pražská návštěva neuskuteční, soutěž vyhlášením vítězů a předáním cen neskončí. Omlouváme se. |
