Modelingu se věnujete od patnácti, o tři roky později jste kvůli němu dokonce odjela z rodných Nových Zámků do Milána. Nebyla to trochu změna šokem?
Byla. Byl to pro mě velký skok. Ale nejen proto, že jsem se ocitla v obrovském městě. Narazila jsem tam na skutečně velmi tvrdý, drsný byznys. Dokonce bych řekla, že na velmi nesprávné lidi. Vrátila jsem se tehdy tak znechucená, že jsem si řekla, že s modelingem skončím.
Proč jste neskončila?
Přestěhovala jsem se do Prahy, kde jsem začala studovat molekulární biologii, a nedalo mi to. Ale taky jsem prostě potřebovala obživu a jinou možnost jsem moc neměla, já bych v kanceláři trpěla. Znovu jsem se tedy přihlásila do modelingové agentury. Začala jsem točit reklamy a to mě zaujalo víc, než focení. Bylo to náročné, utíkat z přednášek na plac a zase zpátky… ale fungovalo to.
Začalo to šlapat.
Se vším všudy. Byla jsem ta dvacetiletá žába, která dělala nákupy za desetitisíce a bylo jí to úplně jedno. Bylo mi super. Nebrala jsem samozřejmě statisíce, ale na takové malé děvčátko, jakým jsem byla, jsem se měla fakt dobře. Jenže potom přišla krize, nebyla práce a já najednou zjistila, že mám v peněžence 15 korun. To bylo poprvé, kdy jsem ležela v posteli s depresí a pocitem, že v životě nic nedokážu. Ale zase se to zlomilo, nabídky se roztočily.
Dokončila jste školu a teď už jste jednou nohou zase v Miláně.
Chybí mi ještě státnice, ale ty si zajedu dodělat z Itálie. Doufám, že mě v zahraničí čeká víc možností. Chci zůstat u reklamy, po deseti letech už začínají být, i když bych to asi neměla říkat, ty modelingové polohy a pózy stereotypní. Proto při focení vyhledávám projekty či fotografy, kteří do toho vnesou výzvu. Hlavně se chci ale držet hraní v reklamách; posunulo laťku o kousek výš, ale tak, abych na ni pořád stačila.
U reklam a Milána vidíte konečnou?
Popravdě, ne. Mám kontakty a rozjednaných pár jiných projektů. Ráda bych odtud zamířila do Paříže a pak do Spojených států. A ráda bych se od reklamy dopracovala třeba i k hraní.
To zní velmi ambiciózně. Myslíte, že je to reálné?
Já měla vždy velké sny. Těžké, náročné to bude určitě. Ale kvůli tomu mám rezignovat? Třeba se ukáže, že to nepůjde, třeba prostě změním názor. Člověk to ale musí minimálně vyzkoušet. Není nic hroznějšího, než za ničím nejít a za pár let jen vidět ty promrhané možnosti. A vědět, že se to nedá vrátit. To nechci nikdy zažít. Proto jsem připravená jít za svými plány docela tvrdě.
Vedu osamělý život
Vypadá to, že jste pořád v jednom kole. Poznáte, kdy si dát pohov? A jak odpočíváte?
Jak odpočívám? Prací? Moje doktorka je z toho nešťastná. Neumím zpomalit, já vlastně nemám ani osobní život. Nějaké pokusy byly, ale vždycky jsem si to držela od těla. Já jsem typ práce, práce, práce, a i kdybych se zamilovala, nesmí mi to překazit plány.
To zní dost rázně.
Hodně lidí mi říká, že mluvím tak otevřeně, až z toho jde strach. Chlapi si to většinou rozmyslí a aspoň mám klid. Víte, na jednu stranu by to bylo fajn, být s někým, vařit mu… Jenže pak se ve třiceti probudíte u sporáku v teplákách a víte, že možnost využít ten čas jinak vám už nikdo nevrátí. Já si vždycky představím ten sporák a je rozhodnuto.
A nebojí se toho druhého extrému? Že profesně budete mít úspěch, bude se vám dařit, ale najednou zjistíte, že je vám třicet a jste v té kuchyni sama?
(smích) Momentálně si z toho nedělám hlavu. Jsem zvyklá být sama. Čas, kdy budu chtít rodinu, teprve přijde. A nemyslím, že bych nikoho nesehnala.
Jste opatrnější i kvůli tomu, co jste zažila v kruzích kolem modelingu?
Tam jsem dostala hodně facek. I ty ze mě udělaly člověka, který žije samostatně, který žije… možná i osaměle. Já si zkrátka buduji kariéru a to je pro mě důležité.
NA VIDEO Z FOCENÍ MARTINY SE PODÍVEJTE TADY
Práce pro vás znamená hodně. Co vám dala?
Úplně všechno. Hodně, pokud jde o mezilidské vztahy. Byla jsem vždycky introvert, sice ne extrémní, ale introvert. A v tomhle směru jsem dostala velkou školu. Ale především, neskutečně člověka zocelí. Na pusu jsem spadla nespočetněkrát, do polštáře jsem plakala mockrát, ale kdybych to vzdala, nemohla bych se podívat do zrcadla. Vydupá to ve vás víru v sebe samu. Nakonec vás to nakopne a z té probrečené postele vstanete.
Nelitovala jste někdy, když vám bylo nejhůř, že jste se do tohohle světa vydala a nezůstala doma v Nových Zámcích?
Nikdy. Vždy, když jsem byla na dně, jsem se zamyslela, co by bylo, kdybych doma zůstala. Co bych tam dělala? Prodávala bagety? Moje bývalé spolužačky jsou dnes inženýrky… a nemohou sehnat práci. Nikdy jsem nelitovala.
Nové Zámky nejsou úplně velké město. Jak snášíte velkoměsta?
Miluju je, potřebuju je. Čím větší, čím rušnější, tím lépe.
Dovedete si představit, že byste se někdy vrátila k tomu, co jste vystudovala?
Kdysi jsem velmi toužila stát v bílém plášti v laboratoři a dělat experimenty. Pak ale přišla tvrdá realita. Samozřejmě, ti lidé umí strašně moc, musí jim to pálit, mají přístroje za miliony, klobouk dolů… Ale je to piplavá práce, děláte vlastně pořád totéž, znova a znova, ověřujete dokola. Je to fascinující, vyzkoušela jsem si to, ale dělat bych to po zbytek života nechtěla. Trochu jsem tímhle odmítnutím zaskočila sebe samu, dokonce jsem si i říkala, zda jsem sama sebe nezradila.
Proč jste šla na forenzní antropologii?
Lákala mě. Půl roku jsem chodila na pitvy.
Jak se s nimi rázná modelka srovnala?
Popravdě, tušila jsem, že s mrtvolami problém mít nebudu, a taky to tak bylo. Takže kdyby něco, tak dodělám tenhle obor a budu se věnovat kriminalistice, identifikaci mrtvol. Ale i to jen v krajním případě. Práce před kamerou a kolem ní je pro mě prioritou.
Za poskytnutí prostor děkujeme společnosti Auto ISR Racing.
Líbí se vám fotky Martiny?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 1. února 2011. Anketa je uzavřena.
