Jezdí na motorce pozpátku a na zadním kole. Vicemistr světa z vesnice

  • 10
Jeho kousky popírají gravitaci a jsou negací pudu sebezáchovy. Akrobacie a kaskadérské umění ho proslavily po celém světě. Žije tím od 18 let a trénuje tisícovky hodin ročně. „Nevzdávat to. Když něco chcete a vůbec se nezdá, že byste to někdy dokázal, stejně se nebojte za tím jít,” naznačuje cestu kaskadér Martin Krátký.

Jak jste vlastně přijel? Na motorce, nebo už máte zazimováno?
Autem, dodávkou. Motorku mám naloženou vzadu, protože jsem si byl právě zajezdit. Dřív jsem to tolik neřešil, motorky jsme na zimu rozebral, ale teď už to nejde. Když chci udržet formu s evropskou špičkou, nemůžu toho na měsíc nechat, to si pak člověk těžko zase zvyká.

Takže zima pro vás neplatí?
Když není zrovna půl metru sněhu, tak ne. Na poprašku se jezdit dá, když si to člověk uklidí, nachystá, posolí. Stačí mi menší plácek, kilometr určitě nepotřebuju. Tady je staré letiště na Blatné, to je ideální prostor. Nikomu v okolí navíc nevadí ani hluk, kterého je kolem toho dost.

Pionýr, Jawa 50 Mustang, Jawa 350, MZ 350, MZ 150, Kawasaki Ninja ZX... Takhle se ubírala vaše motocyklové cesta. Nebo jsem na něco zapomněl?
Přesně tak to šlo za sebou. První dva roky jsem jezdil na bráchově motorce. Jednou dvakrát týdně jsem se byl projet, žádný pořádný trénink. Pak jsem zatoužil po silnějším stroji, přišla Jawa 350, ale to nebyl moc šťastný krok. Ta motorka na to není dělaná. Víc jsem ji spravoval, než jezdil. Pořád černý ruce. Trápil jsem se s ní však další dva tři roky. Zase to byla dobrá škola na opravy a mechaniku, protože ty motorky se vlastně pořád ničí. Teprve pak jsem zjistil, na čem jezdí profíci a pořídil jsem si první MZ 150.

Trik, který Martin Krátký vymyslel, zvládne v Evropě udělat jen asi pět kaskadérů.

Musí to být nejen technicky dokonalé, ale i show.

Kaskadérské kousky se prý dají dělat i v zimě.

Zdaleka všechny motorky tedy nejsou pro stunt-riding stejně dobré?
Kdyby zůstalo jen u zvedání na zadní a přední kolo, to jde u všech. Náročnější kousky si ale žádají jiné stroje. Motorově určitě.

Co na své motorce upravujete, abyste mohl trénovat a dělat ty krkolomné kousky?
Spousta speciálních dílů. Je to motorka udělaná na normální ježdění a výrobce nepočítal, že s ní bude někdo takhle řádit. Takže všechno, co by mohlo prasknout, je vyztužené. Mám třeba předělané brzdy na ruku, páčku pod spojkou, protože když jede člověk po zadním, musí přibrzďovat, aby nepřepadl na záda. Mám široká řídítka. A hlavně padací rámy kolem motoru, aby se neprorazil.

Můžete s takovou úpravou vjet normálně na silnici?
Ono je to odstrojené, bez světel a všeho, co by se mohlo rozbít, takže určitě ne.

Na kolik tahle úprava stroje pro stunt-riding přijde?
Řekněme, že cena těch úprav a motorky je přibližně stejná. Ale je to investice do něčeho stálého. Samo pořízení motorky nebo úprava jsou jen malé položky. Nejvíc stojí opravy, protože stroj se během tréninku pořád ničí. Destičky, pneumatiky, všechno.

Martin Krátký

Narodil se v roce 1986, žije ve vesnici Mladý Smolivec na Plzeňsku. Trikům na motorkách se věnuje od osmnácti let, dnes patří mezi evropskou i světovou špičku. Trénuje kolem tisícovky hodin ročně, tři čtyři hodiny denně, šest dní v týdnu.

Kolik za sezónu zrušíte pneumatik?
Já jezdím na ojetých, protože ty nové hodně mění tlak. U normálního ježdění to nevadí, ale když si zagumuju, ztvrdne. A při jízdě po zadním kole se pak chová hodně jinak. Ale to jsou takové technické detaily. Takže u těch sjetějších zruším 70 až 80 zadních a 5 až 6 nových za sezónu.

To není málo...
Hlavně to přezouvání. Všechno vyndat, zout to, sundat. To si vlastně moc nezajezdíte.

Kolik dní nebo hodin ročně trávíte v sezóně tréninkem a ježděním?
Jak kdy. V průměru jsme to počítali tak na 220 dní. Loni nebyla žádná zima, tak se to vyšplhalo i na 250. Tři čtyři hodinky za den, šest dní v týdnu. A jinak cirka osm víkendů ročně stráví člověk na mezinárodních soutěžích a dalších 15 víkendů na nejrůznějších exhibicích. A víc se toho vlastně ani stihnout nedá. Na konkrétní závody se moc nepřipravuju, cvičím svoji sestavu a většinou se dozvím až na poslední chvíli, že někam pojedu.

Ten pocit předčít své velké vzory a nechat je za sebou

Kaskadérské kousky a akrobacii jste chtěl dělat od samých začátků?
Já měl fotbal a jiné koníčky, tohle byl spíš bráchův sen. Ze začátku jsem o motorkách moc nevěděl, bylo mi patnáct. Pořídit si extra motorku? Asi víte, jak hospodaří člověk s penězma, když je na učňáku... Ale jednou nás rodiče vzali na Streetfighter Day, kde se tyhle triky předváděly ve velkém. A tam se mi to nějak seplo. Do té doby jsem možná zvedal motorku na zadní. Ale kdo tohle nedělal, že? Tam mě to prostě nakoplo.

I takhle se dá řídit motorka.

V technických začátcích vám byl inspirací maďarský stunt-rider Zoltán Angeyli. Proč právě on?
Hlavně tím, že to byl kluk z malé vesnice. Taky měl za domem letiště a taky byl věčně bez peněz. Začal mnohem dřív než já, ale ukázal mi, že i ze skromných začátků to jde někam dotáhnout. Dneska už se osobně známe.

To mohlo být docela zajímavé setkání.
Jezdil jsem do Maďarska na jejich mistrovství. Poprvé jsem byl čtvrtý, pak třetí, druhý... a nakonec první, Zoltán zůstal vzadu. Pak mě v jednom rozhovoru pro jejich noviny nazval velkým evropským talentem. Potěšilo to. Bylo to zvláštní, předběhnout své velké vzory, ke kterým jsem od začátku vzhlížel. Pro mě to byl super pocit. A doteď je. Samozřejmě jsem mu to pak řekl.

Nezpychl jste náhodou?
Myslím, že jsem pořád stejný. Hodně dělají i ty kořeny, jsou to jiné poměry, než když je někdo třeba z Prahy. Ale lidi kolem mě se trochu mění. Dřív se mi smáli, za pořád roztrhaný hadry a rozbitou motorku. Postupem času ale přišli na to, že to myslím vážně. Už na to koukají jinak.

Jak dlouho jde dělat stunt-riding?
Nejde to do nekonečna. Jeden takový můj favorit, Chris Pfeffier, toho nechal letos v pětačtyřiceti letech. Jednou bych to rád dotáhl na jeho úroveň. Byl to stájový jezdec, dostával motorky přímo z fabriky, s exhibicemi procestoval přes 90 zemí světa. A trefil to myslím dobře, protože přestal, když byl na vrcholu. Potkali jsme se na závodech ve Wembley, kde byl první a já pátý.

Velké štěstí. Martinova přítelkyně Katka je též kaskadérka.

Před časem jste prohlásil, že profi stunt-rider a vážná známost nějak nejdou dohromady. Platí to stále?
Teď už ne. Víte, občas to někdo zkoušel, ale moc to nefungovalo. Říkal jsem, že ženská vám dřív nebo později dá nůž na krk, abyste si vybrali, jestli motorky, nebo vztah. Spousta kluků to zná. Já měl obrovské štěstí, protože Katka, moje slečna, taky jezdí na motorce a taky dělá stunt-riding. Teď trénujeme spolu.

Kůži nebrat. Chrániče a páteřák ale ano

Triků na motorce je spousta, ale vymýšlíte si i svoje vlastní?
Hodně okoukáváme jeden od druhého, ale každý si zkouší nějakou vlastní věc. Někdy to vyjde, jindy je to blbost. Každý se asi snaží vnést do toho něco ze sebe. Já mám taky svůj trik, ale moc ho nepředvádím.

Jak vypadá?
Sedím obráceně na motorce, držím řídítka. Zvednu to na zadní a jedu po zadní. Přehodím nohu přes stupačku na sedačku a stojím na sedačce. To jezdím asi jako jediný a v Evropě to je schopno zopakovat asi pět lidí. Ale poslední dobou se přestává jezdit technicky, táhne se to spíš do agresivní rychlé jízdy.

A to je on. Tento trik vymyslel sám Martin Krátký.

Jak dlouho jste se tenhle trik učil?
Nikde jsem nemohl okoukat, jak se to dělá, takže to šlo krok za krokem. Celou sezónu. Neuměl jsem jezdit a řídit motorku obráceně, pozadu. To byly první měsíce. Poté jsem začal přizvedávat. První dny o milimetry, nakonec úplně na zadní. Jenže s tím přišel další problém, protože motorka v ten moment začne padat do strany. To se řešilo další měsíce, stejně jako brzdění, abych zase nepřepadnul já. Ale když na to jde člověk hlavou, postupně, rozloží si to, tak to jde....

Záleží i na fyzičce?
Váhu stroje táhne motor, to je v pohodě. Ale teď už se trochu připravovat musím, třeba protahováním. Nebo když šlo třeba o takovou prkotinu, jako udělat stojku na motorce. Nesmějte se, já totiž neuměl udělat stojku. Takže zase nejdřív to natrénovat doma u skříně, pak na motorce.

Koukal jsem, že si tyhle kousky dáváte normálně v džínách a mikině, žádná kombinéza...
Nějaké chrániče na loktech nebo páteřák mám. Kůži nebrat kvůli pohyblivosti. A nejezdím ani moc rychle, na těch sto metrech to rozjedu tak na 70 kilometrů v hodině. Občas si zanadávám, když se něco nepovede a spadnu. Ale to mě pustí dřív, než se zahojí strupy.

Zase rozedranej, od krve...

Co strach?
Z triků, co dělám, ho nemám. A z nových věcí mám spíš respekt. Rozhodně silnější pocit je radost, když se měsíce o něco snažím a ono to pak jde.

Ale zranění se tu a tam vyskytnou...
Jednou jsem přelítl řídítka a spadl na motorku, stupačka se mi zabodla do zad. Nevypadalo to vážně, ale skončilo to na sále v nemocnici. Nechybělo moc a mohlo mi to propíchnout střeva. Měsíc a půl jsem se kurýroval. Nejvíc to asi řešila máma, že už bych si mohl dát pokoj. Vtipné bylo, že když jsem se z toho vykřesal, šel jsem se znovu trochu projet a samozřejmě spadl znovu. První jízda po návratu z nemocnice a já domů zase přišel rozedranej a v krvi. Tak tehdy se to doma vážně lámalo. Ale teď už to vidí jinak, podporují mě.

Poznáte už od pohledu, jestli někdo dělá trik dobře, nebo špatně?
Ano, dost často je to od začátku frajeřina, která je čistě hazard se životem. Vidím bikera, který ani neumí tu motorku ovládat a už zkouší něco dalšího. Prvním krokem přitom je naučit se ji ovládat na dvou kolech, teprve pak přidávat. Ale na to přijde každý sám. Zdá se mi, že lidi jsou dneska mnohem opatrnější než například před deseti lety.

Při exhibičních jízdách vypadáte velmi uvolněně.
To ale fakt jen vypadám. Jistě, je to trochu automatika, jsou za tím tisíce naježděných hodin a zkoušení. Když se trik naučíte, je to rutina. Ale soustředit se musíte. Stát se může cokoliv, zajedete do prachu nebo vám kolo podklouzne pod kamínkem.

Co se na jízdě hodnotí při soutěžích?
Porotci obvykle hodnotí obtížnost triků, technickou náročnost provedení a show. Plus mínus, někdy je parametrů a porotců víc, záleží na pořadateli. Je to hodně subjektivní, každý má rád něco jiného. Příkladem obtížnosti je jízda pozpátku, technická náročnost je celý sled triků a posouzení, jestli jsou lehké, nebo těžké. Při show zase záleží na komunikaci s publikem. Někdo se soustředí jen na vlastní jízdu a neudržuje kontakt, propojení s okolím. A jezdit jen pro sebe je samozřejmě málo...

Máte pocit, že se lidi o stunt-riding zajímají málo? Na FB má vaše stránka okolo 640 tisíc fandů.
Zajímají se dost, ale jen lidi z okolí motorismu, nikdo mimo o tom moc neví. Fandové jsou z celého světa. Mezinárodní zájem je obrovský, ale v poměrném srovnání se o stunt-riding mnohem víc zajímají Poláci nebo Francouzi než Češi. Já bych rád ukázal lidem, hlavně spíš asi dětem, že se nemají bát zkoušet nové věci, že se nemají nechat odradit počátečním neúspěchem nebo tím, že nemají zrovna k něčemu vytvořené podmínky.

Máte za sebou čtyři tituly mistra České republiky a kdekoliv v Evropě se pravidelně umísťujete na prvních místech. Která soutěž nebo exhibice na vás ale udělala největší dojem?
To je hrozně zvláštní, ale bylo to tady doma. Měl jsem vystoupení v Mladém Smolivci, kde jsem měl vlastně poprvé možnost ukázat sousedům, co dělám. Přišla se podívat skoro celá vesnice. Jasně, lidi věděli, že někde blbnu na motorce, ale poprvé to viděli na živo. A já jim to poprvé mohl ukázat. Najednou jsem měl strašnou trému, ale současně i velkou motivaci. Nakonec lidem tekly slzy, bylo to drama. Úžasný.