"Wheeeeeeey," křičela jsem v přilbě, když jsem poprvé vjela do tuniského provozu, který je doslova bez pravidel. Vzpomněla jsem si na Vietnam, tam to bylo obdobné. Je to jako lyžování. Soustředíte se skoro výlučně jen před sebe, jako při rychlé jízdě prašanem. Máte prostě na starosti jen ty, co jsou před vámi, nebo v periferním zorném poli.
Boční zrcátka používáte, jen když dobržďujete, a to spíš jen proto, abyste zkontrolovali, že řidič za vámi nevěnuje pozornost nějaké extra důležité činnosti, kvůli níž momentálně nemůže řídit. Může to být třeba balení hašišové cigarety, pojídání čehosi z plastové krabičky, nebo může být řidič vykloněný z okna a klábosit se svým kamarádem v autě v sousedním pruhu. Vyplatí se držet spojku připravenou na rychlý start, i když je na semaforu zrovna červená a odpočítává se jasnými číslicemi, které vám dávají pocit bezpečí. Tedy spíš iluzi bezpečí.
Několikrát jsem musela doslova vystřelit dopředu, abych neměla cizí auto v zadku své krásky Euphorie. Správný Tunisan se na to usměje a ukáže vám palec nahoru jako projev uznání, že jste byla pozorná a stihla na jeho chybu zareagovat.
Je to vážně vzrůšo. Vypínáte všechno okolo, soustředíte se jen na sebe a nejbližší dopravní prostředky, snažíte se nevnímat kapky potu, které se v horkém parnu pomalu hromadí a slévají do proudů, které vám čas od času přeběhnou po zádech, aby se vpily do nohavic funkčního prádla.
Cesty jsou v Tunisu ovšem nadprůměrné. Hlavní tahy mají kvalitu rakouských dálnic. Cesty ve městech jsou samozřejmě o něco horší, ale ruku na srdce: se slovenskými cestami po zimě se to stále nedá srovnávat.
Děr je málo, otráví vás tady jen retardéry. Jsou vyrobeny z asfaltového nálevu, bez formy, takže někdy mají pět, jindy pětatřicet centimetrů a tlumiče dostávají pořádně zabrat.
Nejde se neseznámit
Kdo nikdy necestoval, těžko pochopí spojení s lidmi, k nimž na toulkách vždy dochází. S Rakušanem Markusem, jehož jsem potkala už na trajektu, nebyla otázka, zda vůbec budeme cestovat spolu, vlastně ani na okamžik na pořadu dne. Bylo to jasné od prvního momentu.
Nedá se to vysvětlit, ale když na vás ve světě čekají lidé, kteří k vám patří, buď je najdete vy, nebo si vás najdou oni sami.
"Nemůžeme takhle sedět," podívala jsem se na mladého muže na vedlejším sedadle autobusu, který byl v křeči, stejně jako já. Motorku jsem měla v opravně (potíže s přední osou), a vydala jsem se proto na výlet. Byli jsme jako sardinky, pod nohama měl batoh, během chvíle jsme se třikrát stihli obouchat lokty a dvakrát nohama. V bizarním autobusu s kovovými klecovými postelemi po dvou s námi řidič házel sem a tam. Takhle teda strávím celý den!
Ještě že mne má nebe rádo a byl to fešák, mladý vysportovaný Nizozemec. Byl mi sympatický a věděla jsem, že i já jemu, protože to vidíte na očích.
"Promiň, nerozumím ti," podíval se na mě.
"Čeká nás osmadvacetihodinová cesta autobusem a sedíme tu jako cizí lidé, namačkaní, těsně u sebe. Je mi to nepříjemné. Stydím se, že mám špinavé nohy, mastné vlasy a raději bych teď byla někde ve sprše hostelu," usmála jsem se.
"Přesně vím, o čem mluvíš, kdybychom se znali, snášelo by se to snáz," zasmál se i on.
"Tak si podejme ruce," odhodlala jsem se.
Otočila jsem se k oknu a usnula jsem. Statečně jsem pak celou noc ležela nehnutě, aby se můj soused mohl také alespoň trochu vyspat, a přetrpěla jsem mravenčení v nohou.
Lidi jsou prostě úžasní a je skvělé je na cestách potkávat. Pořád tvrdím, že zlí lidé neexistují. Jen skutečně nešťastní lidé.
