Vytoužený přístav Janov, Itálie. Ale nakonec jsem se tam cítila vlastně neutrálně, snažila jsem se na nic nemyslet a byla jsem šťastná, že se všechno událo rychle a vyhnula jsem se dramatickému loučení.
Vyřízení papírů a nalodění trvalo přesně sedm minut, z toho jsem pět minut šla po schodech. Všichni měli dobrou náladu, a tak jsem se ocitla v útrobách obrovského monstra dříve, než bych se nadála. Nikdy jsem neviděla tak obrovské šrouby jako ty, které spojovaly jednotlivé části trajektu. I když možná to bylo jen proto, že jsem dřív netrpěla motoristickou úchylkou a nesledovala velikost matek a šroubků.
Mimo přivázané Euphorie (moje jednostopá kráska) a jednoho skútru stálo pyšně pod plachtami i velké GSO. Ostatní místa zabírala nenormální expediční auta.
Cena 170 eur za trajekt byla dost vysoká, obzvlášť pokud jedete nízkorozpočtovkou a musíte se smířit se spaním ve společné místnosti. Dvacet minut jsem v ohromné místnosti poposedávala se všemi věcmi, které jsem musela shodit z motorky a vzít s sebou. Děti brečely, všude byl bezpočet lidí s obrovským množstvím batohů a igelitových tašek, smrad, vydýchaný vzduch.
Cítila jsem se jako Leonardo DiCaprio na Titaniku v poslední třídě mezi kotli a uhlím.
Celá místnost se naplnila takovou "pospolitostí", až mne téměř chytila paranoia, že pokud tu zůstanu o deset minut déle, opustím místnost minimálně s cholerou.
Byl nejvyšší čas na záložní plán. Vzala jsem spacák, notebook, foťák a všechny osobní věci do svého tankvaku a ověšená jako vánoční stromeček jsem se šla toulat lodí. Ceny jídla byly nehorázně vysoké. I tady se však potvrdilo, že motorkáři jsou jedna velká rodina. Zábavný Rakušan Markus se ochotně podělil o svou kajutu.
Za 24 hodin mě už přivítala Afrika. Tunisko je nejlepší zemí na rozjezd. Plně civilizovaná, ale přesto už voní jinak. Člověk tu narazí na čerstvé mandle, zralé jahody, ale i turecké záchody, zvědavé děti a konečně po více jak půl roce taky slunce. Nadýchla jsem se zhluboka hned, jakmile se moje přední pneumatika přilepila k vyhřátému asfaltu.
Celníci byli maximálně ochotní, a tak jsem opouštěla hlavní město už se západem slunce.
A nebyla jsem sama, v zaprášeném zrcátku mého BMW 65O GS na mě svítilo další světlo. První tuniskou noc se ke mně přidal Markus.
