Scénu, kdy je do mučícího nástroje vsazován jeho autor Perillos, se fantazií...

Scénu, kdy je do mučícího nástroje vsazován jeho autor Perillos, se fantazií pokusilo zachytit mnoho umělců. Pierre Woeiriot byl jedním z nich. | foto: commons.wikimedia.orgProfimedia.cz

Mučící nástroje historie: sicilský bronzový býk potrestal svého tvůrce

  • 70
Měl být uměleckým dílem a zároveň hrozivým mučícím nástrojem. V těle bronzového býka se v mukách svíjela oběť, pod břichem sochy trýznitelé udržovali oheň, dokud nešťastníka nespálili. Stopy autorství krutého mučícího nástroje vedou k sicilskému vládci Falaridovi, mýtus od reality však historická věda neodlišila.

Takto vypadá spojení sadistické kreativity, uměleckého provedení a do posledního detailu dovedeného působení na publikum. Bronzového býka navrhl aténský řemeslník Perillos (někdy též Perilaus nebo Perillus) na přání tyrana Falarida, který vládl zhruba v letech 570 až 554 před naším letopočtem sicilskému městu Akragasu, dnešnímu Agrigentu. Do panovníka zadání se přitom vepsala povaha jeho samovlády. Zatímco totiž město za jeho správy bohatlo, chlubilo se krásnými budovami, rozlehlými ulicemi a zásobováním vodou, odvrácenou stranou byla tyranova nemilosrdná krutost. Po mistru řemeslníkovi požadoval zhotovení nového mučícího nástroje.

Důmyslné zařízení, které bylo výsledkem Perillovy práce, vycházelo Falaridově sadismu vstříc. Řemeslník navrhl bronzovou sochu býka, do něhož mohl být bočními dvířky vehnán člověk. Pod býčím břichem se poté rozdělal oheň a udržoval se, dokud se kov nerozžhavil dožluta a nešťastník zavřený vevnitř se neupekl.

To však byla jen ta techničtější strana vynálezu. Jako by sama bronzová socha zle vyhlížejícího býka nebyla dostatečně hrůzostrašná, nemělo se zapomínat ani na další smysly, na sluch a čich. Byl to prý nápad samého Falarida. Býkova hlava měla být opatřena sestavou troubelí, skrze niž mělo znít sténání a křik opékané oběti jako hřmící ržání rozzuřeného býka. A pach páleného masa se měl před tím, než se býčími nozdrami vydere ven, měnit v aromatickou vůni kadidel.

Perillos byl údajně zručný a býka podle plánů zhotovil, štěstí mu však nepřinesl. Podle pověsti tyran při prezentaci mučící sochy nevěřil, že jsou její akustické dovednosti takové, jaké mu Perillos líčil, a proto si řemeslník vlezl dovnitř, aby mu kvality plodu své práce demonstroval. Falaris se však rozhodl pro realističtější ukázku – Perilla v býkovi zavřel a pod sochou roztopil oheň. Než jej upekl docela, vytáhl jej ven. Ovšem jen proto, aby ho shodil z útesu.

S autorstvím nápadu to mohlo být naopak

O to, zda či nakolik je příběh o bronzovém býkovi mýtem, se vedou spory. Jisté je, že se o něm zmiňuje i římský básník Pindar, který se narodil jen dvaatřicet let po konci Falarisovy vlády. Píše o něm i historik Diodóros Sicilský či satirik a řečník Lúkianos ze Samosaty.

Lúkianův spis nazvaný Falaridové je ukázkou dissologie, tedy umění nacházet stejně přesvědčivé argumenty pro i proti jedné a téže věci. Dvoudílný text řeší ze dvou stran otázku, zda je možné darovat býka, tedy mučící nástroj, Delfám.

Takto si představoval Falaridova bronzového býka umělec z šestnáctého století.

V díle Hanse Burgkmaira využívají bronzového býka němečtí inkvizitoři.

První díl Lúkianova díla prezentuje Falarida jako vládce s dobrými úmysly, který se stal tyranem pouze kvůli intrikám svých protivníků. Nabízí přitom verzi, podle níž vládce Perillovi poručil jen to, aby zhotovil býka. To sám Perillos, onen „muž zlé povahy,“ si o sobě myslel, že se vládci zalíbí tím, že vytvoří mučící nástroj. „Oběti budou ztrestávány a vy si budete vychutnávat hudbu,“ řekl vládci v díle řemeslník.

„Jeho slova mě popudila. Hnusil jsem si tak vynalézavou krutost,“ reaguje ve spisu Falaris. To proto dal řemeslníka samotného za trest zavřít do sochy. Nechtěl však, aby dílo jeho smrt pošpinila, proto jej nakonec shodil ze skály. „Toto je dostatečná výpověď o mém charakteru: Perillos je potrestán, býk vysvěcen, není vyhrazen pro křik dalších obětí,“ líčí vládce.

Dodejme pro úplnost, že s protináboženským sarkasmem kritizujícím hamižnost spojenou s uctíváním bohů druhý díl Lúkianova spisu poté argumentuje, že morální profil dárců vlastně není potřeba zkoumat. Spíše by se zjišťovat raději vůbec neměl, protože by se mohli od poslání darů odradit další, potenciální dárci.

Býk, co zapustil kořeny

Pravdou v každém případě je, že býčí symbolika nebyla ve starověku ojedinělá. Býku byl zasvěcen například Baal, hlavní bůh Féničanů na Rhodosu, odkud ho pak přenesli do města Gela, aby se dále dostal právě i do Sicílie. S Baalem se přitom podle některých historiků raného dvacátého století pojily legendy o obětování dětí v bronzové soše ohni.

Podle jiných legend padl svému bronzovému býkovi za oběť nakonec i samotný Falaris, upéct jej v něm měl jeho přemožitel Telemachus. Bronzového býka podle pramenů z Akraga odvezli do svého domova Kartágiňané, odkud se zpět na Sicílii vrátil údajně v roce 200 nebo 150 před naším letopočtem.

Hrůzný mučící bronzový býk levitoval v mnoha pozdějších pověstech. Římané v něm měli smažit stoupence židovské i křesťanské víry, nejznámější údajnou obětí měl být křesťanský svatý Eustach. Do útrob rozžhaveného býka jej prý s celou jeho rodinou nechat hodit císař Hadrián, i když katolická církev pověru výslovně odmítá a světcovy ostatky údajně spočívají v kostele v Římě.