Jako by tehdy byli uvěznění v kobce smrti, jako by se v oněch nekonečných týdnech roku 1992 se sadistickou zdlouhavostí odpočítávaly poslední dny jejich životů. Rodina muslimky Sáry Pechanec, rozené Hardagové, přežívala šest měsíců ve sklepě svého rozbombardovaného sarajevského domu.
Živili se polévkou z natrhané trávy, při svých sporých a opatrných výletech z podzemí viděli, jak se na ulicích povalují oběti odstřelovačů, jak hoří domy. „Přáli jsme si zemřít,“ přiznávala později Sára.
Všichni však nakonec jako zázrakem přežili. Spasení přišlo od židovské rodiny z Izraele. Základy k cestě za záchranou z pekla jugoslávské války ale položili svým hrdinstvím Sářiny rodiče už o padesát let dříve právě v Sarajevu.
Gestapu přímo před nosem
Ano, úvodní dějství velkého příběhu o statečnosti se začalo psát za druhé světové války. Pestrý mix národností, kultur a náboženství, jemuž bylo Sarajevo domovem, tehdy začaly drtit represe. Ustašovský režim spolu s německými nacisty likvidoval Židy, Srby, Romy, politické oponenty.
Když v roce 1941 přišla při náletech o dům židovská rodina Kabiliových, našla úkryt právě u rodičů Sáry Pechancové. Odvaze zachránců nestálo v cestě ani to, že přímo naproti jejich domu mělo sídlo gestapo. Ani to, že sténání a křik mučených se z budovy gestapa rozléhalo až do jejich obydlí, aby jim připomínalo, co by čekalo v případě prozrazení i je samotné. A jejich lidskosti nebránil v pomoci Židům ani fakt, že Mustafa Hardaga, jeho žena Zejneba, bratr Izet s manželkou Bachriyou byli konzervativními muslimy.
Ostatně, Hardagovi žili poblíž synagogy a mezi Židy měli mnoho přátel. „Náš dům byl vždy otevřený všem lidem. Byl velmi demokratickým místem,“ vzpomínala později Sára. A mezi přátele Hardagových patřil i Yosef a Rivka Kabiliovi. Jedna z fotografií židovského památníku obětem a hrdinům holokaustu Jad Vašem zachycuje Zejnebu s malými dětmi Kabiliových. O moc slavnější snímek pak zobrazuje Zejnebu a Rivku Kabiliovu s jejich dcerkami na sarajevské ulici, zahalená muslimská žena přitom cípem svého oděvu zakrývá žlutou pěticípou hvězdu své židovské přítelkyně.
V pozdějším svědectví pro Jad Vašem Yosef vzpomínal, že ženy ortodoxní rodiny Hardagových nikdy neodhalovaly tvář před cizím mužem. Když však svůj dům Kabiliovým nabídli, řekly mu prý: „Jsi náš bratr, tvoje děti jsou jako naše děti. Ať se tu cítíte jako doma. Cokoli je naše, je i vaše.“ A ani Zejneba, ani Bachriya si doma před židovským schovancem nikdy tvář nezakryly.
Nakonec se Rivku i s dětmi podařilo odvézt do bosenského Mostaru, který byl pod italskou správou, Yosef se v Sarajevu ještě snažil zaopatřit rodinné jmění. Štěstí neměl věčně, chytili ho, transportu do nechvalně známého obřího koncentračního tábora Jasenovac byl však kvůli neprůjezdným cestám ušetřen. Ustašovci ho s ostatními vězni přidělili k odklízení sněhu ze silnic. Tam jej, v okovech, znovu potkala Zejneba Hardaga, aby mu i spoluvězňům pokradmu nosila jídlo. A když se Yosefovi povedlo z nucených prací uprchnout, věděl, kam jít. Dům Hardagových mu byl otevřený, byť jeho muslimští zachránci chodili den co den kolem plakátů, které slibovaly za pomoc Židům a Srbům smrt.
V roce 1985 se Hardagovi a Zejnebim otec Ahmed Sadik stali prvními muslimy, kteří dostali vyznamenání Spravedlivý mezi národy. Na snímku Zejneba Hardaga (s holí) se sestrou Nadjou.
Zejneba Hardaga v Izraeli, únor 1994
Nakonec se podařilo dostat do Mostaru i Yosefovi, odtud putoval s celou rodinou do Palestiny. Na své dobrodince nikdy nezapomněli, Hardagovi se stali prvními muslimy, kteří po válce dostali za pomoc Židům před holocaustem vyznamenání Spravedlivý mezi národy. Tehdy to bylo poprvé, co se dcera Hardagových Sára dověděla celý příběh o statečnosti svých rodičů. „Tatínek zemřel a moje matka o tom nikdy moc nemluvila,“ říkala. Jindy dodala: „Nepovažovala to za nutné. Byla výjimečnou ženou. Nikdy moc nemluvila.“
Kabiliovi však netušili, že budou mít šanci pomoc oplatit nejen oceněním, ale i velmi prakticky.
Do Izraele, za rodinou
Dostali ji o oněch padesát let později. Zatímco Sára Pechancová se s manželem Branimirem, dcerkou Sachou a šestasedmdesátiletou matkou Zejnebou ukrývali v podzemí zničeného domu a přemýšleli, kdy zemřou, potomci Kabiliových s obavami sledovali zprávy o jugoslávské válce. O tom, jaký osud asi potkal rodinu muslimských zachránců, však nejen přemýšleli. Rozhodli se jednat.
Prostřednictvím izraelského novináře Zejnebu i s rodinou její dcery vypátrali. Jejich transport ze Sarajeva se však odehrál až poté, co se Kabiliovi obrátili na samotného izraelského premiéra Jicchaka Rabina, který odchod vymohl. Když dostala rodina sarajevských muslimů na výběr, do jaké země chce uprchnout, neváhala. Zvolila si Izrael. „Moje matka to viděla docela jasně,“ popisuje Sára Pechanec, „řekla, že chce, aby byly její biologické děti s jejími nebiologickými potomky. A jimi myslela Kabiliovy.“
Po příletu do Jeruzaléma se Zejneba setkala právě s Jicchakem Rabinem. „Mohu vám dát radu?“ líčila později Sára, jak její stará matka šokovala smělostí všechny účastníky protokolu, když se obrátila na premiéra. „Pokuste se zavést na Středním východě mír,“ odvětila prý, když politik svolil, „nedopusťte, aby se z Jeruzalému stalo Sarajevo.“
Příběh pomoci a vzájemného spojení končí ještě jiným shledáním, náboženským. „Hluboko v srdci jsem se vždy cítila být židovkou,“ říká Sára Pechanec. „Žili jsme v Sarajevu v židovské čtvrti, sousedé mě vždy fascinovali.“ V Izraeli se proto rozhodla, že jejímu přestoupení na židovskou víru nestojí nic v cestě.
Když to řekla matce, usmála se na ní prý jen a řekla: „Když něco chceš udělat, nemluv o tom, udělej to.“ Bylo to jako požehnání. „Onen den se stal nejšťastnějším mého života,“ vzpomíná Sára.
