Na počátku současného zájmu o ženy v roli aktérek sexuálního násilí byla statistika z amerického výzkumu National Crime Victimization Survey z roku 2013. Pokrývala na 40 tisíc domácností a přinesla překvapení. Zastoupení mužských obětí totiž dosáhlo plných 38 procent, a to mnohonásobně předčilo očekávání odborníků i čísla z předchozích let, která se pohybovala mezi pěti a čtrnácti procenty.
Víc mužských obětí, než se čekalo
Zaskočená byla i výzkumnice Lara Stemple, která se účastní projektu o zdravotních a lidských právech losangeleské univerzity. Když ji autoři studie z ministerstva spravedlnosti ujistili, že se v jejich práci neobjevila chyba, začala se pídit po vysvětlení. Jednu hypotézu však v hlavě měla: Co když obvykle bývají data o mužských obětech sexuálního násilí podhodnocovaná?
V roce 2014 ve své studii Stemple analyzovala několik výzkumů. Jeden z nich nabídl víc než pozoruhodná data. Jednu kategorii obětí sexuálního násilí totiž definoval jako ty, kteří byli přinuceni, aby některá část jejich těla pronikla do tělesného otvoru jiného, buď z donucení fyzickou silou, nebo pohrůžkou, nebo ve stavu, který vylučoval jejich souhlas. Když autoři průzkumu definici sexuální oběti rozšířili o tuto kategorii, genderový poměr mezi oběťmi se prakticky vyrovnal: proti 1,27 milionu žen stálo 1,267 milionu mužů.
Magazín Slate, který o pátrání Stemple informoval, cítil potřebu doprovodit ho dvěma poznámkami. První se týká formulace „přimět k průniku“. Zajisté, mnohým přijde podezřelá, protože má-li někdo erekci, znamená to, že si sex přeje, píše magazín. Upomíná nás však na to, že fyziologické symptomy spojené se vzrušením ještě nemusejí znamenat, že se vzrušení opravdu dostavilo. „Jen si představme, že by se totéž řeklo ve vztahu k ženám,“ uvádí server.
Druhou poznámku poté směřuje k autorce výzkumu Laře Stemple. Je dlouholetou feministkou, bojovnicí za rovnost pohlaví, zdůrazňuje. Jako taková ví, že muži historicky používali sexuální násilí, aby si podrobili ženy, a že v mnoha zemích to praktikují dodnes. Chápe, že feminismus dlouho bojoval proti mýtům o znásilnění, jako je například ten, že to bývá i vina ženy, že s tím žena vždy jistým způsobem souhlasí.
Jenže podle magazínu si Stemple uvědomuje, že stejně tak je potřeba bojovat proti mýtům, které zahalují sexuální násilí na mužích. A že není žádný důvod, aby toto téma umlčelo boj proti násilí na ženách.
Stemple tak vyvolala zájem o fenomén mužských obětí sexuálního násilí. Jedna z otázek byla zřejmá: Kdo byli násilníky? Jiní muži? Či snad ženy?
Žena schopná nátlaku?
Právě tímto směrem se zaměřuje práce Andrewa Florese a Ilana Meyera publikovaná v magazínu Agression and Violent Behavior. Cituje závěry z výzkumu The National Intimate Partner and Sexual Violence Survey, které přiznávají mužům téměř výlučný monopol nad násilí ve formě penetrace, jak ve vztahu k ženským, tak mužským obětem. Pokud však jde o jiné formy sexuálního násilí, byli muži v 69 procentech obětí žen, ne mužů. A pokud jde o donucení k aktivní penetraci, byly muži oběťmi žen v 79 procentech případů.
A autorské duo přikládá i další výzkumy. Ten z roku 2011 zkoumal zhruba tři stovky amerických studentů. Více než polovina z nich byla obětí sexuálního násilí a asi padesát procent z nich uvedlo, že násilnicí byla žena. O tři roky starší výzkum jiného třísethlavého chlapeckého vzorku přinesl ještě vyšší čísla: sexuálnímu nátlaku bylo vystaveno sice „jen“ na 43 procent, ovšem ženy se na něm jako pachatelky podílely v 95 procentech. Dodat je však třeba, že v tomto případě byla definice skutkové podstaty velmi široká a zahrnovala například i obtěžující žadonění.
Fakt, že statistiky ohledně sexuálního násilí páchaného ženami bývají podhodnocované, Flores a Meyer vysvětlují genderovým stereotypem, který ženy paradoxně kryje. Podle něj jsou ženy poddajné bytosti, jejichž přirozenou povahou je pečovat o muže – a představa, že by ženy mohly být i sexuálně manipulativní, dominantní nebo dokonce násilné, na onen stereotyp naráží.
